Do posledního náboje v Serebrjanském lese

Výstřel se nese temnotou. Čeká, naslouchá zda uslyší odpověď, ale nic. Jen tma, teplota rychle klesá k nule. Čas neúprosně běží. Uběhly hodiny kdy k nim byl vyslaný evakuační tým. A přestože hledají na pouhých pár kilometrech čtverečních, zatím je ani přes volání a střelbu do vzduchu nedokázali najít. Hledá zapalovač. V kapse ho nahmátne. Vytáhne ho a škrtá, ruku vysoko nad hlavou. Plamen v temnotě svítí. Určitě ho rusové uvidí dronem. Snad to naši zvládnou dřív. Nakonec zhasíná i zapalovač, dlouho nevydržel. Nikdo nepřišel. Občas na sebe zavolají s Clarkem, k sobě se ale nedostanou. Chodit už nemůže ani jeden.

Poznámka: Jména jsou upravená či smyšlená. Toto je pokračováním první reportáže o Vánocích v Serebrjanském lese.

Do Malfarova posledního škrtnutí zapalovačem zbývá ještě necelý měsíc. Silnici přikrývá hustá mlha, je hluboká noc. V autě sedíme tři, motor džípu spokojeně vrní. Dnes nás čeká první rotace na nové pozici, kterou pro nás Paša vybral. Na pár dní doplníme jeho kluky a pěchotu. Když to nepoděláme a neumřeme, bude nás moct chodit víc a častěji.

Zatím to máme do práce docela daleko, protože spíme na dočasné základně. Jsme vlastně trochu bezdomovci. Málokdo chápe jak vlastně funguje ubytování poblíž fronty.

V drtivé většině případů vám ubytování nezajišťuje armáda, ani si nemůžete jen tak zabrat prázdný dům poblíž fronty, tím porušujete zákon. Téměř vše tu funguje „normálně“ na komerční bázi. Objedete lokaci, vyptáte se místních, pronajmete si dům. To jak se dokážete domluvit rozhoduje o tom v jakém bezpečí a komfortu budete žít i kolik budete platit. Samozřejmě vždy se můžete zakopat a udělat si pěknou blindáž, i to se vám ale může prodražit. U fronty je hodně plno, takže jsme našli dočasné bydlení dvě hodiny cesty do práce.

Teď jedeme po dvou hodinách spánku na několikadenní rotaci. Paša a jeho kluci už stojí na místě setkání připraveni téměř v pozoru. Málokde panuje disciplína jako zde. Zacházíme ještě na chvíli na světlo do blindáže. Poslední kontrola, poslední rekapitulace.

Paša je naprosto soustředěný. Přesto že spěcháme tak rychle a stručně vysvětluje. Když je potřeba něco hodně zdůraznit přechází do angličtiny a opakuje pro ty, kdo ještě nerozumí tak dobře Ukrajinsky. Paša nikdy nekřičí, když je opravdu naštvaný nepřirozeně ztiší hlas a je ještě stručnější a věcnější. To poznáte, že je zle.

Už neřešíme co se bude dít na pozici. Teď krok po kroku to nejnebezpečnější - cestu na pozici.

Kde kdo sedí ve voze, jak je uložený materiál, kde jsou pušky. Na točku kde vyskakujeme se jede přes skutečné písečné duny. Nejsou nijak velké, jen pár metrů, zato v řadě za sebou. Auto proto skáče tak, že se musíte držet oběma rukama. Vyražené zuby jsou vážné riziko. Příliš pomalá jízda tu nefunguje, příliš rychlá vás zase vystřelí tak, že se zapíchnete do následující duny.

Paša pokračuje:

„Všechno co děláte, děláte po mojí komandě (rozkazu)“.

„Přijedeme na točku, vy skutečně rychle vyskakujete.“

„Přímo nalevo od auta bude blindáž (bunkr)“

„Berete věci a házíte je na levou stranu od auta, tak rychle jak dokážete.“

„Budou po nás střílet, buďte v klidu. Nestřílí přesně.“

„Vše zanesete do blindáže a zalezete, kouříte a čekáte.“

„Přijde pro vás Malfar, krutý chlapec.“

„Pokud nepřijde, nic neřešíte, nikam nevoláte, čekáte, spíte. Třeba nemohl vyjít, nepřijde ráno, přijde večer. Pokud nepřijde, máte volno.“

„Jak přijde, pomůže Vám vzít věci a zavede na pozici.“

Ujišťuje se, zda s naloženým batohem dokážeme jít rychle. „Musíte jít rychle, hodně rychle“.

„Udržujete velké rozestupy, ale nesmíte se ztratit. Pokud se ztratíte, bude pizda (velký špatný).“

Na to, že pozice přebrali teprve před dvěma měsíci tak už vše dobře funguje. Celý proces je rozdělen na konkrétní úseky, po pár set metrech. Mezi nimi vždy zalezete do nějaké staré blindáže (bunkry), čekáte, kouříte. Jdete prvních pět set metrů, tam začíná zákop. Sice rozsypaný, ale je tam. Ten je dlouhý dalších pět set metrů. Někde uvnitř zase zalezete, kouříte a čekáte.

Pak už jste blízko poslední evakuační točky. Místu kam teď zajedou jen naše obrněné hummery a jezdí sem jen pro vážně raněné. A bude to znít krutě, ale jen pro naše vážně raněné. Evakuaci si děláme sami, nikdo jiný si sem dojet netroufne. Jakmile jste tam, máte před sebou přibližně poslední kilometr. Tam už jdete či běžíte pod dělostřeleckou palbou. Ta přijde téměř vždy. Hlavně grady a minomety. V podstatě přebíháte z jednoho kráteru do dalšího. Těch je tu „naštěstí“ dostatek.

Celý systém Paša a zkušení velitelé z 53. brigády neustále zdokonalují. Během naší měsíční práce se celá evakuace z nulté linie zkrátí až na pár set metrů. Ani to nakonec bohužel nestačí.

Co nás trápí hodně je seznam vybavení. I ten Paša z hlavy vyjmenovává včetně nejmenších drobností jako náhradních baterií. Od nás jdeme jako první a tak bohužel táhneme nejvíc.

K tomu samozřejmě naše běžné věci - co si nedonesete to nemáte. Největší váha je voda, jídlo, noční vidění, power banky, ohřívací sáčky a thermo prádlo.

Čím si naopak nemusíte dělat starost je spacák nebo náhradní oblečení. Na místě není ani kde si pořádně lehnout. Na těchto pozicích se spí zpravidla v sedě a moc toho nenaspíte.

Máme ještě rušičku, ale tu nakonec vzít nedokážeme. Nemožnost dostat ji na pozici a zajistit ji stálé dobíjení se pro nás nakonec stane osudným.

Poslední kontrola nohavic, zda jsou dostatečně omotané izolepou. I malé množství písku v botě vás během pár dní na pozici dokáže vyřadit z dalšího boje. Pojem zákopová noha tu má velmi reálné obrysy.

Naskakuje se do džípu. Jede se.

Vše se odehrává přesně tak ja Paša řekl. Blížíme se na první točku. Rozednívá se. „wuch“ zaznívá první rána. Přesto, že je ještě mlha, Rusové rozhodně nejsou tak nepřesní jak bychom si přáli. Než vyházíme věci z auta přílétá další. Skáčeme do blindáže.

Igor si při skoku zablokuje páteř, teď to ale ještě nevíme. Zatímco pašův džíp mizí, rusové nelení a skutečně nasazují grady. První salva, druhá, třetí. Před námi je dlouhé čekání.

Když se zkoušíme zvednout, Igor nahazuje batoh na záda sesouvá se k zemi. Bolestí nedokáže ani vstát. Záda jsou další z mnoha neduhů, které tu postupně vyřazují vojáky z aktivního boje. Igorovi je pětačtyřicet. Vždycky toho tahal nejvíc. Teď si to vybralo svou daň v nejnevhodnější dobu.

Přichází Malfar a s ním další paket ruských gradů. Je jasné, že Igor na pozici nedojde a musí se evakuovat. Po krátké diskuzi se domlouvá, že mise pokračuje. Na pozici tak zkusí dojít Steve z USA a ukrajinec. Steve už se s námi se všemi potkal v bojích u Vuhledaru. Zabíral s námi třeba tuhle pozici (odkaz). Pak se odpojil a jeho jednotku rozstříleli u Záporoží. Po roční pauze se opět vrátil k nám. Už docela rozumí, ale jeho Ukrajinština stojí za starou bačkoru. Je to Američan. Pro ně je prostě tenhle jazyk mnohem složitější. Bez Igora, který vládne čtyřmi jazyky je komunikace na pozici vážně ohrožena. Steve chce ale i tak pokračovat. Zkouší tedy několikrát vyrazit ve dvou, ale vždy se vrací s dalším přilétající salvou gradů nebo fpv dronem v zádech. Rusové se s tím dneska nemažou.

Nepustit posily na pozici je zde hlavní ruská strategie. Ty vpředu prostě vyčerpají, buď fyzicky, zraní je, nebo prostě dojde munice. Pak obsadí prázdnou, rozstřílenou pozici. Na té většinou nepřežijí déle než pár dní, zase je odtamtud vystřílíme a začíná se znovu na nově vytvořené pozici. Fronta se tu proto téměř nehýbe.

Malfar a Steve se nakonec na pozici skutečně dostanou, byť nedokáží donést všechno vybavení. Přivítá je improvizovaná blindáž zaplněna štiplavým kouřem laciných cigaret, který je bude provázet následující dny.

Mezitím Paša pod palbou přijíždí na evakuaci Igora. Přivezl „bezbol“ injekci, která postaví na nohy i polomrtvého. Rusové ale neodpočívají. Opět zasypávají okolí auta minometnou palbou. Do auta se doslova skáče a jede se pryč, na ošetřovnu. Igor odmítne pobyt v nemocnici, bere si injekce a aplikuje si je sám u nás na základně. Naštěstí je to klasický „houser“. Urputná bolest po pár dnech postupně odeznívá.

Steve je na pozici sám s Ukrajinci. Situaci zvládá skvěle. Pozici tvoří stará linie zákopů, kde jsme část zákopu předělali na blindáž, respektive její napodobeninu, protože navést sem materiál není možné a ani myšlenka že byste lezli po zaminovaném lese a řezali zčernalé ohořelé pahýly nepřichází v úvahu. Jde o část zákopu na duně, kde se podařilo sehnat tolik materiálu, aby se nebe zakrylo trámy. Z pár pytlů naplněných pískem uděláte výztuhy a boky, zakryjete vchod plachtou a navrch dáte maskovací síť a větve. Pak to postupně vylepšujete tím, co posbíráte v okolí.

Naše štěstí je Paša. Je to bojový velitel. Ještě na Vuhledaru byl řadový sniper. Sám i se svým zástupem chodí až dopředu a vybírá místo pro nové pozice. Nikdy by nás nepustil nikam kam sám předtím nedošel. Ví tak moc dobře, zda je vůbec možné na pozici dojít, že nebude na ráně a hlavně že má smysl. Tedy, že odtamtud půjde adekvátně střílet na Rusy.

A v tomhle případě se to daří. Každý kdo sem na pár dní přijde má zásah. Potvrzuje to i Steve. Dvě stě metrů od pozice je zničený ruský tank. Padesát metrů za ním jsou mladé jehličnany, které tvoří pro rusy dobrý úkryt. Právě tudy přichází na svoji pozici. Nyní se snaží zakopat pod tankem, což je jejich oblíbené místečko. Úkolem je prostě zastřelit každého koho mimo zákop uvidíte.

Jelikož ruská pěchota dostává velmi omezené instrukce, tak se často ztratí. Běhají v mlze po lese. A nejčastěji vychází právě ze zbytků toho nízkého lesíku.

Zatímco jeden z nás spí, druhý sleduje, třetí hlavně naslouchá, čtvrtý kope nebo odpočívá.

Klukům se podaří úspěšně položit tři miny před pozici s možností dálkového odpálení. Tím se dost zlepšuje obrana pozice pro případ útoku.

Celý les je posetý odpadky, ostnatým drátem a přetrhanými optickými kabely z dronů. Chodit na záchod musíte přímo vedle blindáže v zákopu. Vystrkovat holou řiť na rusa si tu opravdu nikdo netroufne. Na to jste příliš blízko.

Následuje několik úspěšných rotací a těla rusů přibývají na holém písku až jsou dobře viditelná z dronů. Rusům tak postupně dochází odkud se jim lidé nevrací. Aniž to víme, začínají slídit přímo po naší pozici. Jakmile ji lokalizují, rozhodují se ji zničit.

Shodou okolností, je to opět náš Steve který zažije poslední dny této pozice. Rusům se podařilo nás zaměřit. A jakmile se na vás zaměří, jsou jak pes se vzteklinou. Během měsíce máme „jen“ tři raněné, ale poslední rotace už je naprosto extrémní.

Trám po trámu ruské drony rozebírají střechu našeho bunkru. Zůstává zpola zakrytá jáma ve které Steve s klukama z 53. přežívá pět dlouhých dní a nocí. Poslední den je brutální. Drony létají neustále. Občas ho sestřelíte, většinou se jim shoz granátu nezdaří. Čas ale hraje proti nám. Teď stačí aby se jim to povedlo jednou. Nejbližší rušička bohužel nemá dosah a naši se nám nepodařilo donést.

Po pěti dnech ho má Steva opět střídat Malfar a Clark - který se domu již nevrátí. Clark je kus chlapa z Británie, sám odtud odnesl raněného Ukrajince při jeho poslední rotaci. Kluci správně vyhodnocují situaci a domlouvají se že Steve požádá Pašu na štábu o zrušení pozice, protože není udržitelná. Kluci zatím připraví věci na stažení z pozice. K ruce mají dva kluky z pěchoty. Na pozici budou pouhých 12 hodin, i to však bude moc.

Velení brigády dává souhlas k opuštění pozice. Paša tak po vysílačce předává, že až to půjde mají se zkusit dostat pryč. Čeká se na soumrak. Ústup probíhá pod dohledem ruských dronů. Jeden „skyd“ (schoz) za druhým. Malfar s Clarkem jdou jako první dvojka a běží o život. Jeden granát vybuchuje příliš blízko. Clark padá na zem, má rozervané obě nohy. Žije! Malfar mu dává turnikety. Musí se ale co nejdřív evakuovat. Problém je, že v jednom to nedá. Sto dvacet kilo, které musí dostat na točku evakuace. V jednom to nezvládne. Stmívá se a Malfar říká Clarkovi, že dojde pro pomoc na druhou pozici.

Malfar vyráží, ale přilétá další dron. Přichází katastrofa. Granát mu taky potrhá obě nohy, střepina proráží plíci a krev teče i z ruky. Jeho život zachrání nezlomná vůle a dostatek turniketů. Má vysílačku a na druhé straně tým profesionálů.

Paša se klidným hlasem ptá, zda se zvládne ošetřit, krok po kroku navádí Malfara, aby situaci vyřešili. Snaží se zjistit kde zhruba leží. To jeho napadne ať střílí do vzduchu a zkusí zapalovač. Vysílá pro ně ostříleného veterána, svého zástupce Ivanoviče a dva kluky. Jede se.

Na bojiště padá tma. Nejhorší možný scénář pro evakuaci, který tu může nastat. Postupně se sjíždí zpět kluci, kteří se již vrátili na základnu. Bojujeme o minuty. Přesto, že první evakuační tým ví přibližné místo, nedaří se je v temnotě lesa najít. Pátráme po nich dronem s termovizí. Minuty běží.

Malfar volá, střílí do vzduchu, spálí svůj poslední zapalovač. Nic z toho nepomůže. Konečně. Dron je dokáže lokalizovat. Ivanovič najíždí obyčejným džípem co nejblíže to jde. Nad hlavama naše i ruské drony. Jako prvního nacházejí Malfara. Jeho stav je vážný.

Když ho nesou do auta další ruský granát ranní i dva kluky z evakuačního týmu. Jediný nezraněný zůstává Ivanovič. Auto je naštěstí blízko a mohou chodit. Díky adrenalinu dokážou nacpat do auta Malfara i sebe, pro Clarka teď ale nemohou. Musí zpět.

Jede se přímo na stabik. První místo pro lékařské ošetření. Ivanovič na nic nečeká. Jakmile kluky vysype u mediků jede pro kluky z našeho týmu, kteří mezitím dorazili na štáb. Začíná další kolo evakuace. Jde se opět ve třech.

Clark je vidět z dronu. Leží jen pár metrů od lesní cesty. Na termovizi ho vidíme. Půjde tam zajet. Zkusíme to.

Auto se řítí „na farách“ (světlech) lesem. Je jen otázka času, než dostane zásah. Kluci rychle vyskakují a běží pro kamaráda, ale je pozdě. Tělo ještě úplně nevychladlo, ale už je bez známek života. Nedýchá, srdce netluče. Tady se neresuscituje. Nakládají jeho tělo a pod palbou se vrací. Clarkovo tělo bohužel nevydrželo šok a podchlazení. Čas a teplota byla proti nám. A stačilo málo.

Malfar i přes vážný stav převoz zvládl. Těžce zraněný, ale přežije. Do bojů se nejspíš již nikdy nevrátí. Je to jediná dobrá zpráva. Ztratili jsme přítele, ztratili jsme pozici.

O kousek dál stavíme během pár dní další. Vše začíná nanovo, jen s důkladnou analýzou toho co se stalo, a s pár zlepšeními.

Za přibližně tři měsíce na pozici zemřel jeden jediný člověk a to poslední den její existence. Měla se evakuovat o den dřív. Raněných bylo samozřejmě podstatně více, ale jen pár zranění bylo skutečně těžkých. Rusům kluci na pozici způsobovali ztráty prakticky každý den.

Poctivou prací velení a dobře koordinovanou obranou dokáží v podmínkách první světové války vzdorovat odvážní Ukrajinci přesile. Není to ale vyrovnaný boj. Serebrjanský les se pro Rusa stává smrtící pastí převážně díky kvalitě velení, které si váží života a neustále hledá cesty, jak zlepšit taktickou situaci na předku. Je to taky důvod proč jsme zrovna teď právě tady a je pro nás velká čest těmto skutečným hrdinům pomoci.

Díky vaší podpoře jim dokážeme postupně vybraným jednotkám výrazně zlepšovat taktické schopnosti a kde můžeme přidáme ruku k dílu. Krok za krokem nakonec Rusa udoláme.

S těmito lidmi to ani jinak dopadnout nemůže.

Chcete-li jim pomoci a třeba si darem snížit základ daně tak podpořte naši další operaci a pomozte nám připravit se na velké výzvy, které nás a ukrajinské obránce brzy čekají.