Článek
Půjdete hlavní chodbou, pak doprava, doleva
No, když jsem poprvé mluvila s nutriční terapeutkou, říkala jsem si, že to prostě musím zvládnout. Navíc v nemocnici jsou i rozcestníky, takže se přece nemůžu ztratit, ačkoliv mně se daří i nemožné, takže tohle by nebyl zase až takový problém. Poznačím si cestu do diáře a říkám si, že při nejhorším se někoho zeptám (vůbec v tu chvíli nemyslím na to, že jsem ten typ člověka, co radši hodinu bloumá na místě a snaží se sám najít cestu, než aby se zeptal zdejších zaměstnanců). Však já si poradím.
No, je vidět, že z naivity jsem nevyrostla. A už vůbec ne ze svého antitalentu najít správnou cestu, ačkoliv ji mám ukázkově popsanou. V mém případě by zřejmě nepomohla ani interaktivní mapa. Ztratím se už před prvními dveřmi, kde je sice cedule snad na 3×3 metry, ale mnou vyhledávaná nutriční ambulance vypadá, že se propadla kamsi do útrob zapomnění, nebo možná do sklepení. Diář radí, jít k lékárně a naproti ní do výtahu. Takže směr lékárna, k té trefím. Ovšem pak jsem úplně v háji, protože ten technický skvost jménem výtah vůbec nikde nevidím. Takže dobře, kde to vlastně jsme? Po delší době zjistím, že jsem někde úplně jinde, než bych měla být. Takže zpět na hlavní chodbu, kde zjistím, že místo lékárny jsem asi měla zabočit někde úplně jinde. Ve výsledku skončím u recepce na kožním oddělení, ale tady aspoň ten výtah je. Takže vzhůru do něj, a pak dle pokynů do suterénu, kde by ambulance měla už být. Po zajímavých skřípavých zvucích, kdy se modlím, aby se výtah otevřel, jinak se ze mě stane klaustrofob, se dveře otevírají a já vkročím do liduprázdné chodby. Nalevo onkologie, nefrologie a další oddělení, která mě nezajímají, na druhou stranu interna. Super, kam má jít člověk, když nechce ani jedno?
Po krátkém pátrání, kdy se divím, že po mě nikdo z procházejícího personálu nechce průkaz totožnosti, nebo mě nevyvolává nemocniční systém jako možného vetřelce, který působí, že jediné, co ho zachrání, je mimozemská loď, se konečně dostanu do správné chodby, kde už by měla být nutriční ambulance. Nejdřív málem skončím u pánské šatny, naštěstí si včas přečtu nápis a pochopím, že tady opravdu nebude to, co hledám. Nutriční ambulanci najdu o několik metrů dál. Po nalezení správných dveří jsem zralá na to dát si skleničku, protože na to, že jsem šla s předstihem několik minut, jsem před dveřmi těsně minutu před osudovou hodinou plánovaného meetinku. A toto potvrdí vzápětí i terapeutka, která přichází.
Vcházíme do ambulance, která naštěstí působí útulným dojmem, takže nervozita ze mě postupně opadá. Terapeutka mi vysvětlí, co a jak, následuje měření na InBody váze (žádná předchozí zkušenost, ale zajímavý zážitek, kor když nevidíte na displej, přijdete si jak na cvičebním kole a po pokynu terapeutky, nemluvit, být v klidu “ máte šílenou tendenci se rozesmát). Terapeutka si nahraje údaje naměřené na váze, já dostanu svolení se obléct a chvíli čekám, než si terapeutka vše zapíše - ještě proběhne mikrovýslech, zda jsem v nemocnici byla a případně tam jsou i nějaké výsledky z minulosti.
Jen tak pro zajímavost, kdo nikdy nebyl měřen na InBody váze - stoupnete si na váhu, kde máte přesně vymezený prostor na chodidla (máte sundané boty a ponožky, vše kovové musí pryč), postavíte se rovně a rukama chytíte madla. Postoj vypadá trochu, jako kdybyste před sebou vezli kolečko s nákladem.
Před měřením nesmíte 2-3 hodiny jíst a pít, žádná sprcha a žádné saunování den před akcí.
Po chvíli má terapeutka veškeré údaje pohromadě, takže se připravuji na nejhorší - dostanu určitě pořádné kázání a nálepku cvoka, kterému zdravý životní styl nic neříká. Tak naštěstí přesně tohle se vůbec neodehrálo. 😁 Co si budeme povídat, zdravý životní styl opravdu nemám, jsem vyšší (do návštěvy terapeutky jsem měla o 1,5 cm víc), hubenější a ujíždím na sladkém. Takže na kritiku jsem byla připravena. Někdy člověk potřebuje nějaký slovní kopanec, aby se nad sebou zamyslel. Takže po vysvětlení, co znamenají všechny možné barvičky na měření, jsem zjistila, že jsem víc zavodněná, mám spíš mužský typ postavy a trochu i dětský (to jsem se zasmála). Že nemám moc tuku, to nebyla novinka, ovšem vyslechnout si, že v případě automobilové nehody se všechny moje orgány ve vteřině roztrhnou, to nebyla úplně rajská hudba. Ale co už, nějak na tom zapracuju.
Tak co vlastně jíte a nejíte?
Přichází ta část, kdy klienti většinou mají nervy z informací, které dostanou a terapeuti mají žně, když uvádí klienta do obrazu. Já si upřímně myslela, že to bude o drsné kritice. Naštěstí tedy v mém případě terapeutka dokázala ze všeho vykřesat trochu humoru a uvolnila atmosféru. Poté, co si (vážně nechápu, jak to stíhala psát) poznačila, co nejím, se doptávala na rodinnou anamnézu, nemoci a čím se vlastně živím, jestli cvičím a vůbec volnočasové aktivity byly zajímavou součástí hovoru. Kromě toho, že dle všeho se vyhýbám tomu, čemu se vyhýbá většina mužů dle sdělených informací, to se mnou nevypadá tak zle, jak by se mohlo zdát.
Že nejím houby, ořechy, vajíčka, skopové a jehněčí, to tolik nevadí, nezná moc lidí, kteří by to jedli. Ale vždy se to dá něčím nahradit. Ovšem musíte specifikovat taky, v jaké formě to nejíte. Já vajíčka snesu v těstě, ale ne na chlebíčku. Super, dělejte si častěji piškotové těsto. Nejíte oříšky? Nevadí, zkuste makadamové ořechy, jsou sice dražší, ale nemají tu typickou chuť ořechů, spíš mají chuť zmrzlého másla. Tak to pardon, ale zmrzlé máslo jsem nikdy nechutnala. Česnek vadí? Ona to cibule nahradí.
No, ohledně stravy jsem si vyslechla spoustu náhradních nápadů. Doporučení všeho, co člověk nejí, zamíchat do jiné stravy tak, aby to chuťově nebylo poznat, mi přijde trochu z cesty, ale dobrá. Chápu, že tady převládá názor, že je všechno jen v hlavě, pokud nejste na některé položky vyloženě alergičtí, což já bohužel nebyla. Čímž se jen potvrdilo, že problém má moje hlava, ne žaludek, i když ten si to přebere po svém. Na dotaz, co dělat, když třeba že ryb jím jen makrelu a tuňáka, mi bylo doporučeno zkusit rybí tuk v láhvi (úplně jsem viděla před sebou scénu z filmu ,, Rafťáci “, kdy babička podávala malému klučíkovi na čajové lžičce rybí tuk). No, přišla jsem si úplně stejně. Ale prý je to dobré na kosti. A kvůli hubenosti mi rozpad kostí prý hrozí, takže opět věc, na kterou si člověk musí dát pozor.
Nakonec padla řeč o na pohybové zájmy. Procházky sice zdravé, ale pro posílení všeho, co je třeba, to chce větší práci s tělem a odporové cvičení (ideálně plavání). A klidně i činky. Takže jsem to ve výsledku měla i se sportovním poradenstvím. Co mě potěšilo byl fakt, že na tom ještě pořád prý nejsem tak hrozně. Ale chce to víc zapracovat na životním stylu. No, nikdy není pozdě na změnu, že? Takže vzhůru do cvičení, lepší stravy a pozitivního myšlení.
Zdroje:
Vlastní zkušenost autorky
