Článek
„Nikdo se k tomu nepřizná? Dobře. Takže si všichni dejte věci do lavic, vezměte si papíry a píšeme test!“ nebo „Tak tohle jste přehnali. Kvůli vám teď všichni udělají 40 kliků!“
Znáte?
Možná z vlastní školní docházky. Možná z vyprávění dětí. Možná jste si právě teď povzdechli: To už se přece dneska neděje…
Jenže děje.
Kolektivní vina a kolektivní trest patří mezi ty školní praktiky, které působí jako retro vtípek z devadesátých let, ale ve skutečnosti stále přežívají v mnoha třídách. Jde o situace, kdy učitel trestá celý kolektiv za chování jednotlivce nebo několika jednotlivců.
Co je na tom vlastně špatně?
Začíná to a končí zákonnými pravidly. Škola není prostor, kde si každý může pravidla určovat tak, jak se mu hodí. Na základní škole mohou učitelé k výchovným účelům používat pouze ta kázeňská opatření, která jsou výslovně uvedena v legislativě. Tedy:
- napomenutí třídního učitele
- důtka třídního učitele
- důtka ředitele školy
A tím seznam končí. Žádným jiným způsobem nemohou být děti ve škole „trestány“, ani jednotlivě, ani kolektivně. Žádné „vlastní výchovné nápady“, žádné kreativní tresty, žádné „tohle si tady vyřešíme po svém“. Škola totiž není malý stát ve státě s vlastními pravidly ani soudní dvůr.
Vždycky to tak bylo a funguje to. Nebo ne?
Tohle bývá častý protiargument. Jenže to, že něco bylo v minulosti běžné, ještě neznamená, že je to dnes v pořádku. Dnes máme mnohem více poznatků o tom, jak funguje náš mozek a jaké prostředí je vhodné pro učení.
Uplatňování kolektivní viny je ve své podstatě vydírací a vyhrožovací technika. Je to ukázka mocenské převahy a snaha prosadit autoritu silou: Když někdo z vás pochybí, všichni ponesete následky. Moderní škola se ale nemá řídit starým rytířským mottem „jeden za všechny a všichni za jednoho“.
Kolektivní trest je náplast na emoce učitele.
Kolektivním trestem si možná učitel uleví a krátkodobě mu to může přinést i zdánlivý efekt. Z dlouhodobého hlediska to ale zadělává na mnohem větší problémy, než by se mohlo zdát - zasévá semínka pro šikanu a udržuje při životě rivalitu a normalizuje vzájemné obviňování, čímž zásadně narušuje vztahy ve třídě a bezpečné prostředí pro učení.
Děti si z takových situací neodnášejí pochopení pravidel a motivaci pro nápravu svého chování. Místo toho zažívají pocit nespravedlnosti, křivdu, bezmoc, a často i vztek a nenávist – buď vůči učiteli, nebo vůči spolužákovi - „viníkovi“, který to „způsobil“.
Zdravá autorita se nezískává strachem
Funkční škola nestaví svou autoritu na strachu, poslušnosti a trestu. Staví ji na důvěře, bezpečí, smysluplných pravidlech a zodpovědnosti. To není měkký benevolentní přístup. Naopak. Je to přístup náročný – na profesionalitu, sebereflexi i práci s třídním klimatem. Ale právě tenhle přístup dává dětem šanci pochopit, proč pravidla existují a jakou roli v nich ony samy mají. Zároveň jim umožňuje se učit a zdravě rozvíjet svůj potenciál.
Kolektivní tresty jsou zkratka. Rychlá a lákavá – a dlouhodobě destruktivní.
Takže si to shrňme úplně jasně. Ve škole:
❌ Žádná kolektivní vina.
❌ Žádné kliky, dřepy ani opisování školního řádu.
❌ Žádné domácí úkoly, písemky nebo testy „za trest“.
Škola nemá vyžadovat individuální ani kolektivní poslušnost. Kolektivní tresty nejsou výchovný nástroj, ale neprofesionální jednání dospělého. Pokud chceme školy, kde se děti učí přemýšlet, spolupracovat a být zodpovědné, musíme se vzdát zkratek založených na moci a strachu. Kolektivní vina do vzdělávání nepatří. Nikdy tam nepatřila – a už vůbec ne dnes.
Zdroje:
Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) - § 22b a § 31
Vyhláška č. 48/2005 Sb. - Vyhláška o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky - § 17
