Článek
Hodnocení je nedílnou součástí vzdělávání. Nejde jen o drobný formální doplněk výuky, ale o jeden z nejvýznamnějších nástrojů, který ovlivňuje, jak děti přemýšlejí o učení i o sobě samých. Je důležité rozlišovat mezi hodnocením a známkováním, protože při hodnocení nejde jen o známku. Hodnocení má podporovat porozumění, ukazovat, kde se dítě právě v učení nachází, co se mu daří a kde může růst. Známky tyto cíle nedokáží naplnit. Přesto ale stále zůstávají nejběžnější formou školního hodnocení.
Od známek ke kvalitní zpětné vazbě
Možná to někoho překvapí, ale žádný zákon ani oficiální dokument školám nepřikazuje známkovat. Naopak – školské strategické dokumenty i Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání už řadu let vybízejí školy, aby se posouvaly od klasických známek směrem k průběžnému, formativnímu hodnocení a širšímu využívání slovního hodnocení. Zákon jasně říká, že školy mají „zdokonalovat vzdělávání na základě vědeckých poznatků a moderních pedagogických metod“. A to se samozřejmě týká i hodnocení.
Jenže realita je pořád jinde. Většina škol se známek drží, jako by šlo o posvátnou tradici, na kterou se nesahá. Jenže dělat něco jen proto, že „se to tak vždycky dělalo“, ještě neznamená, že je to v pořádku. Kvalitní hodnocení má být promyšleným a odborně podloženým procesem, který pomáhá každému dítěti růst. Sleduje individuální pokrok bez srovnávání s ostatními a formuluje zpětnou vazbu tak, aby každé dítě mohlo zažívat úspěch, nemělo strach z chyb a dokázalo se z nich učit. Růst totiž začíná právě tam, kde je prostor pro chybu. A právě tohle známka prostě neumí.
Pod pokličkou známkování - když čísla rozhodují o dětech
Na první pohled působí číslice na vysvědčení jako objektivní hodnocení. Ve skutečnosti je ale známka vždy jen subjektivním úsudkem toho, kdo ji dává. Do výsledné známky vstupuje spousta proměnných – závisí na zkušenostech a nárocích učitele, na jeho způsobu testování či zkoušení, ale i na jeho přístupu k chybám. Tentýž test může být tak u různých učitelů ohodnocen úplně jinak. Neexistuje žádný jednotný standard pro hodnocení. Snadno tak vzniká paradoxní situace: žák s trojkou od jednoho učitele může mít větší znalosti a dovednosti než žák s jedničkou od jiného učitele. Přesto se většina středních škol stále spoléhá na známky – a právě tím nejvíce poškozují ty děti, jejichž učitelé známkovali přísněji.
Jak razítkem zabít radost z učení
„A bude to na známky?“ - Kolikrát denně tuhle otázku učitelé slyší? Právě v ní se zrcadlí podstata problému známkování. Začíná to nevinně: pochvalou či odměnou ve formě razítka nebo samolepky za hezky vybarvený obrázek. Pokračuje to prvními „motivačními“ jedničkami. A pak už to jede samo. Jakmile se učení spojí s odměnou, rodí se závislost.
Jedničky jsou nejběžnější školní drogou.
Nejdřív děti nenápadně navádíme k závislosti – a pak se divíme, že jsou opravdu závislé. Namísto vnitřního pocitu úspěchu a radosti z objevování nabízíme dětem malou dávku vnější odměny. Jenže jako u každé jiné dávky – brzy přestane stačit. Dítě potřebuje další, silnější a častější impuls.
A když už není čím odměnit, nastupuje druhá strana téže mince - hrozba a manipulace - čím jiným, než známkami…: „Jestli nepřestanete, napíšeme si test na známky.“ - „Když nepotřebuješ dávat pozor, tak to asi všechno víš. Vyzkouším tě.“
Učení tak ztrácí svůj základní smysl a stává se jen jedním z prostředků k zisku odměny, nebo vyhnutí se trestu. Dítě se tak neučí proto, že chce vědět, ale dělá vše proto, aby buď dostalo dobrou známku, nebo se vyhnulo té špatné. A vše to končí tím, že neudělá nic, pokud z toho ‚nekouká‘ známka.
Známky jako marketingová strategie?
Možná to znáte z marketingově vychytaných výukových aplikací. Uživatelé v nich denně plní úkoly, sbírají body, diamanty nebo odznaky a s uspokojením sledují, jak si drží svůj „streak“. Dokud série trvá, motivace je vysoká. Jenže jakmile se přeruší, přichází frustrace. A chuť pokračovat mizí. Najednou už nejde o učení, ale o to, aby člověk nepřišel o odměnu. Z poznávání se stává hra o body. A přesně takhle často fungují i známky ve škole. Děti se neučí proto, že chtějí něco pochopit, ale proto, aby nepřišly o „body“, tedy o dobré známky.
Škola není olympiáda
V okamžiku, kdy se z učení stane hra o body, začíná soutěž. Jenže škola není olympiáda. Přesto se známky často mění v nálepky, které dětem určují místo v pomyslném žebříčku. A jak už to s nálepkami bývá, mají tendenci pevně držet a jen těžko se odlepují.
Ve skutečnosti jde o zjednodušující zkratky, které ničemu a nikomu nepomáhají. Ovlivňují, jak ostatní s dítětem zacházejí a co od něho očekávají: „Je to prostě trojkař, od něj víc nečekám.“ nebo naopak „To je jedničkář, ten má na víc.“ Především ale postupně proměňují i to, jak dítě vidí samo sebe – co si o sobě myslí, jak si věří a kam si dovolí směřovat.
Jakmile dítě začne přijímat známku jako součást své identity, nevyhnutelně se začne srovnávat s ostatními. Místo aby sledovalo svůj vlastní pokrok, všímá si, kdo je lepší a kdo horší – a měří svou hodnotu podle výsledků druhých. Do školy se tím vkrádá rivalita a soutěž, ve které může vítězit jen pár vyvolených. Ti ostatní se je buď snaží marně dohnat, nebo to časem vzdají.
Vzdělávání ale nemá být olympiádou, kde se měří, kdo je první a nejlepší. Naopak má stát na spolupráci, sdílení a vzájemné podpoře – tedy prostředí, v němž může růst každý, ne jen ti, kteří doběhnou do cíle jako první.
Co s tím a kam dál?
Cílem vzdělávání není „vyrobit jedničkáře“ a smyslem hodnocení není rozdělovat děti na „úspěšné“ a „neúspěšné“. Hodnocení má ukázat každému dítěti, kde právě je a kam se může posouvat dál, aby si zároveň zachovalo chuť objevovat nové věci, víru ve vlastní schopnosti a důvěru, že učení má smysl. K tomu ale potřebuje kvalitní zpětnou vazbu, ne číslo, které ho zařadí do kolonky.
Co když jedničky nejsou úspěch, ale past?
Známky možná lákají svou zdánlivou srozumitelností, jednoduchostí a statistickou srovnatelností. Ve skutečnosti jsou dítěti z pohledu jeho učení k ničemu. Krátkodobě možná mohou působit jako motivace, dlouhodobě ale ničí vztah k sobě samému, k učení a vytvářejí závislost na vnějším hodnocení a kontrole. Pokud chceme, aby se děti učily ze zájmu a radosti, nikoli ze strachu či potřeby odměny, musíme přestat považovat známku za měřítko školního úspěchu.
Změna na obzoru
S největší pravděpodobností se od 1. září 2027 v prvním a druhém ročníku základních škol přestane známkovat. Možná tak konečně přichází čas, kdy se český rodič začne dítěte ptát „Co nového ses dnes ve škole naučil?“ místo „Jakou jsi dostal známku?“. Čeká nás velká příležitost k používání a sžití se s hodnocením, které je skutečně smysluplné - takové, které podporuje zvídavost, sebedůvěru a chuť učit se. Tak snad ji dobře využijeme pro podporu dětí. Je to zároveň výzva i šance posunout školní hodnocení z minulého století do moderního světa.
