Článek
Stella Zázvorková přišla na svět 14. dubna 1922 v pražské Krči. Jméno dostala podle románu spisovatele Camilla Flammariona. Přestože se stala jednou z nejvýraznějších osobností českého filmu a divadla, její život poznamenaly bolestivé osobní tragédie. Navzdory profesním úspěchům musela čelit událostem, které navždy změnily její soukromý život.
Dětství bez mateřské lásky
Už dětství strávené v honosném domě na Letné, s úchvatným výhledem na Hradčany, nebylo pro malou Stellu jednoduché. Zatímco s bohémským otcem, architektem Janem Zázvorkou, a starším bratrem Janem si rozuměla, vztah s matkou byl problematický a chladný.
„Mamince to s tatínkem nevyšlo, a tak se na nás dětech mstila,“ vzpomínala později herečka ve své knize. Matka byla sice krásná, ale odtažitá, rozhodně ne typ, který by malou Stellu objímal a zahrnoval láskou. Naopak, dokázala být krutá.
„Nemáš ani stín mé krásy,“ vmetla jí nejednou do tváře, na což jí dcera s typickým šarmem odvětila: „Alespoň mám šarm, který chybí tobě…“
Přestože ji matčina slova zraňovala, Stella tvrdila, že ji pro život zocelila. Tato zkušenost ji však nepřipravila na mnohem větší bolest, která ji čekala v její vlastní roli matky.
Manželství s Milošem Kopeckým
Po studiích na herecké škole E. F. Buriana a úspěšných začátcích v Divadle pro mládež Míly Mellanové poznala během válečných let řadu kolegů, s nimiž ji pojilo celoživotní přátelství. Zdeňka Řehoře, Josefa Hlinomaze, Miroslava Horníčka a také Miloše Kopeckého. Právě Kopecký se stal její osudovou láskou a jediným manželem v jejím životě. Vzali se v roce 1946, těsně po válce. Jejich svatba byla plná humoru a vtipných momentů. K „oltáři“ ji Miloš vezl na invalidním vozíčku, což vyplynulo ze švejkovského představení, ve kterém spolu hráli. Za svědka jim šel jejich přítel a kolega Vlastimil Brodský.
Z krátkého manželství se narodila dcera Jana. Bylo to období, které Stella považovala za nejkrásnější ve svém životě. Užívala si mateřství plnými doušky a byla starostlivou matkou.
Manželství s Kopeckým však vydrželo pouhý rok. „Brzy po svatbě si přestali rozumět. Stella pochopila, že Miloš jako manžel není spolehlivý,“ prozradila po letech hercova poslední manželka Jana.
Rozchod zapříčinily jednak finanční problémy a nedostatek vlastního bydlení, ale především Kopeckého slabost pro něžné pohlaví. Stella tak zůstala s malou Janou sama. I přes rozchod však oba herci zůstali přáteli. Miloš o Stelle nikdy neřekl špatné slovo, často spolu i pracovali a ona si až do konce života nechala na dveřích jmenovku Zázvorková-Kopecká.
Tragická sebevražda dcery Jany
Jak Jana dospívala, stále více pociťovala absenci otce a těžce nesla, že její matka je slavná a velmi zaměstnaná herečka. Během jejího dětství se o ni často starala teta, zatímco Stella byla v divadle nebo na natáčení. Jana už tehdy měla za sebou několik pokusů o sebevraždu, které byly spíše demonstrativní. Vždy šlo o to matku vyděsit nebo na sebe upozornit. Osudného večera však její plán vyústil v tragédii.
Když Janě bylo 18 let, dostala tragický nápad. Přesně věděla, v kolik hodin se Stella vrací z večerního představení. Vše si propočítala, pustila plyn a čekala, že ji matka po příchodu najde včas a zachrání. Osud tomu však chtěl jinak. Stella se toho dne nečekaně zdržela v divadle asi o dvě hodiny déle než obvykle. Podle vzpomínek pamětníků se před domem ještě zastavila a zapovídala s herečkou Natašou Gollovou.
Drama popisuje i herečka Květa Fialová, která tehdy bydlela ve stejném domě: „Byla jsem doma, kojila jsem, a někdo zvonil. Byla tam Nataška Gollová, že se jde podívat na mou Zuzanku. Najednou přiběhla Stella, že našla dceru v kuchyni. Ležela na podlaze a nad ní hořely čtyři plynové hořáky. Můj muž se ji ještě pokoušel oživit, volal se lékař. Nataša se ke mně naklonila a šeptá: Květo, ona má u nosu dvě kapičky krve. To je špatně.“
Všechny pokusy o záchranu selhaly. Jana byla mrtvá a Stella zažila tu největší bolest, jakou matka může pocítit, přežila vlastní dítě. Tato tragédie navždy poznamenala její život a stala se nejtěžší zkouškou, kterou se snažila překonat.
Nezahojená bolest matky
S touto tragédií se Stella ale nikdy plně nevyrovnala, přestože to navenek nedávala znát. V profesním životě působila jako energická a vždy usměvavá žena, uvnitř však nosila hluboký smutek.
„Je to jako když vám useknou prst. Naučíte se s tím žít, ale vždy už ho budete postrádat,“ říkávala.
V jednom z posledních rozhovorů před svou smrtí v roce 2005 přiznala: „Miloš Kopecký byl velice zvláštní etapou mého života, která skončila smutným odchodem naší dcery Jany z tohoto světa. Oba je mám ukryté v sobě ve zvláštní kazetě, kterou málokdy otevírám.“
Možná právě tato tragická událost byla důvodem, proč se Stella, přestože měla mnoho ctitelů, už nikdy nevdala ani nepomýšlela na dalšího potomka. Místo toho se naplno ponořila do své herecké práce, jako by skrze své postavy mohla alespoň na chvíli uniknout vlastní bolesti.
Herecká kariéra po osobní tragédii
Herectví se pro ni stalo nejen povoláním, ale i určitým druhem terapie. Navzdory vnitřnímu smutku se stala královnou českých komedií a diváky si získala především nezaměnitelnou interpretací komediálně laděných postav. Její charakteristický projev, výraz a temperament ji předurčily k rolím „obyčejných“ žen z lidu, starostlivých maminek, babiček či sousedek. Diváci si ji dodnes spojují s nezapomenutelnými postavami ve filmech jako Což takhle dát si špenát, Zítra to roztočíme drahoušku, Limonádový Joe či Jak utopit dr. Mráčka.
Kromě filmového plátna excelovala i v rozhlase a na prknech divadla. V 50. a 60. letech si získala oblibu publika i jako estrádní umělkyně. S postupem let a přibývajícími zkušenostmi se její herecký rejstřík rozšiřoval. Teprve po roce 1989 dostala více příležitostí ukázat i své charakterní herectví ve vážných a dramatických rolích, například ve filmech Kolja, Pelíšky či Babí léto.
Poslední roky Stelly Zázvorkové
Navzdory svému věku i častým zdravotním problémům zůstávala Stella Zázvorková aktivní až do posledních let svého života. Ráda se účastnila beneficí, charitativních akcí a besed s diváky. Svůj talent a celoživotní přínos českému filmu a divadlu potvrdila i řadou ocenění. V roce 2001 získala cenu Thálie za celoživotní přínos a v roce 2005 Českého lva. Její poslední rolí byla babička Marešová ve snímku Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště. Jakoby symbolicky se tak její filmová kariéra uzavřela postavou laskavé babičky, která přesně odpovídala její povaze i způsobu, jakým ji diváci milovali.
Počátkem roku 2005 byla herečka hospitalizována kvůli srdeční arytmii. V polovině dubna ještě stihla oslavit své třiaosmdesáté narozeniny. K této příležitosti si nepřála žádné dary, jen aby ještě chvíli žila a mohla si zahrát nějakou novou roli. Toto přání se jí už bohužel nesplnilo.
Zemřela 18. května 2005 ve svém pražském bytě, pravděpodobně na infarkt. Mrtvou ji doma našel synovec, filmový architekt Jan Zázvorka. Pohřbena byla na hřbitově v pražském Motole, symbolicky po boku své dcery Jany. Tak se obě ženy, které za života dělilo tolik nedorozumění a bolesti, ve smrti znovu setkaly.
Dnes, když si připomínáme tuto výjimečnou herečku dvacet let od jejího odchodu, vidíme především její usměvavou tvář a nezapomenutelné filmové role. Stella dokázala své soukromé trápení překonat a proměnit v sílu, která jí pomáhala rozdávat radost druhým. Jak sama říkávala: „Zadusila jsem v sobě takové ty zbytečné chmurné myšlenky na minulost a smířila se s tím, jak šel život.“ A právě tato vnitřní síla dělá ze Stelly Zázvorkové nejen velkou herečku, ale především obdivuhodného člověka.
