Strýček Jedlička: Na děti byl vulgární, počůrávaly se trémou. Na kurtu zakokrhal, padl a zemřel

Antonín Jedlička se narodil 18. února 1923 v Březových Horách jako nejstarší ze šesti dětí. Jeho umělecká dráha začala již v dětství, kdy ztvárnil roli Skokánka v Lišce Bystroušce v Národním divadle. Postupně se vypracoval v jedinečného baviče, který ohromoval svou schopností napodobovat nejrůznější zvuky.

Jeho manželka Miroslava, která byla baletkou, o něm kdysi prohlásila: „Byl rozená slepice a kohout. Jeho krční lékař říkal, že má zázračné hlasivky. Nikdy neměl chrapot. Obstřik potřeboval jen výjimečně, například v předvánočním období, v čase dětských besídek, kdy odehrál třeba sedm představení za dopoledne.“

Mnozí lidé si ani neuvědomují, že Jedlička natočil tisíce různých zvuků pro české filmy a rozhlasové pořady. Například hrozivé mlaskání masožravé rostliny Adély ve filmu „Adéla ještě nevečeřela“ je právě jeho dílem. Díky absolutnímu sluchu a dokonalé intonaci dokázal napodobit prakticky jakýkoliv zvuk z přírody i civilizace.

V roce 1948 založil Divadlo Strýčka Jedličky, se kterým vystupoval po celé republice. Zejména v Praze byl častým hostem v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka. Jeho představení měla charakteristickou strukturu, v první části herci odehráli nějaký příběh, často s použitím loutek, po přestávce následovala interaktivní část.

Ta byla pro jeho vystoupení typická, zval si na jeviště děti z publika, většinou kolem 10 let, které nejprve „frajtrovsky“ ukázňoval, ale následně s nimi improvizoval a dával jim prostor ukázat, co umí. Když vyhlásil, že hledá dobrovolníky, děti se mohly přetrhnout, aby byly vybrány.

„Vybral si vždy asi desetiletého chlapce a třeba mu řekl, Potkali jsme se na návsi, ty jsi předseda JZD a já jsem traktorista. A pak pokračoval nevinně, Kam jdeš, předsedo? Načež hoch, zřejmě ze slušné protirežimní rodiny, replikoval, Na komunisty!“ vzpomíná pamětník na jeden z mnoha nečekaných momentů během Jedličkových představení.

Přestože děti jeho vystoupení obvykle milovaly, některé z nich se ho vyloženě bály.

Také se stalo, že citlivější děti se na jevišti trémou počůraly. Jedna kolegyně naší dcery strejdu Jedličku přímo nenáviděla, protože na její dcerku kdysi na pódiu zvýšil hlas a ona se z toho také počůrala," svěřila se před lety Jedličkova manželka.

Jedlička děti ve skutečnosti příliš nemiloval, ačkoliv jim zasvětil svou kariéru. Herec a komik Luděk Sobota to potvrzuje: „Když jsem s ním hrával tenis, překvapovalo mě, jak mu děti při našem utkání vadily. Znervózňovaly ho. Nadával jim, posílal je kamsi, byl na ně až sprostý, což mě dost udivovalo, když pro ně celý život hrál.“

I přes rozporuplnou pověst byl Jedlička finančně velmi úspěšný. Jeho vystoupení pro děti ho slušně živila a díky tomu si mohl jako jeden z prvních umělců z Prahy dovolit Mercedes. Kromě vlastního divadla, které pravidelně vyprodával až do posledního místa, pracoval také jako sólový imitátor a vedoucí komparzní skupiny pro rozhlas, film i dabing. Jeho charakteristický hlas znali posluchači z mnoha pohádek a večerníčků.

Ačkoliv nebyl členem strany, uměl svérázným způsobem vyjít s režimem v době socialismu, což mu mnozí kolegové záviděli a často ho za to kritizovali. V roce 1984 byl jmenován zasloužilým umělcem, čehož si velmi považoval nejen z prestižních, ale i z pragmatických důvodů, tento titul mu v době normalizace přinášel nezanedbatelné výhody a otevíral mnohé dveře.

Václav Upír Krejčí popsal jedno setkání v šatně. Jednou při natáčení čekali v kostymérně na odvoz. U stolu seděl Krejčí, strýček Jedlička, Jára Kohout, Jiří Lábus, Olda Kaiser a Luděk Sobota. Přisedl si i Jiří Sovák, ale nic moc neříkal. Bylo na něm vidět, že mu moc nesedí Jedlička, protože hodně mluvil a skoro nikoho nepustil ke slovu.

Sovák nakonec neudržel nervy a Jedličku uzemnil: „Jedličko, prosím tě, tobě se to kecá, když jsi mladší. No jo, jsi zachovalej. Ale to proto, že celý život děláš hov… Jenom prdíš… I ten mercedes, co máš, sis vyprděl a vychrochtal.“

V 70. a 80. letech Jedlička se svým divadlem vystupoval i v zahraničí, například v tehdejší Německé spolkové republice a Německé demokratické republice. Problém byl v tom, že na rozdíl od ostatních členů skupiny, kteří německy více či méně uměli, on sám jazyk neovládal a znal jen pár frází.

Při jednom vystoupení v Německu si jako obvykle pozval na jeviště děti a začal s nimi improvizovat. Na otázku, co dělá tatínek, odpovídal jednomu chlapci pochvalně: „Das ist hübsch!“ (To je hezké!). Netušil však, že chlapec mu právě sdělil, že jeho tatínek je mrtvý. Tento nešťastný incident vedl k tomu, že další vystoupení v německy mluvících zemích byla zrušena, čímž přišel o významný příjem v devizách.

Antonín Jedlička byl vášnivým amatérským tenistou. V osmdesátých letech si pronajímal jednou týdně od 22 hodin do půlnoci na Letné tenisovou tréninkovou zimní halu, kam zval své kolegy a přátele. Nikdo z účastníků tenis moc neuměl, všichni byli zjevně samoukové, ale hráli s nadšením. Jedlička hru nesmírně prožíval, dětinsky se hádal téměř o každý míč a různě je pojmenovával a komentoval.

Jeho životní příběh se uzavřel 28. srpna 1993 ve Staré Boleslavi, kde zemřel přímo na tenisovém kurtu během zápasu se zpěvákem Karlem Štědrým. Bylo mu 70 let.

„Strýček přišel ten den celý rozveselený, pořád na mě štěkal a frkal, měl skvělou náladu. Ve druhé hře najednou zakokrhal a padl na zem. Moje žena Eva ještě řekla, že už to fakt přehání. Když jsem ale k němu šel blíž, viděl jsem, jak mu po spánku teče pramínek krve,“ vzpomínal Štědrý na osudný okamžik. Přivolaná lékařská pomoc už Jedličkovi nedokázala pomoci.

Antonín Jedlička byl pohřben na Vyšehradském hřbitově v Praze. Za svůj život získal kromě titulu zasloužilý umělec také Řád dětského úsměvu a byl laureátem Haškovy Lipnice. I dnes, 32 let po jeho smrti, zůstává Strýček Jedlička v paměti mnoha lidí jako svérázný bavič s mimořádným talentem pro imitaci zvuků. Přestože nebyl oblíbeným kolegou a jeho vztah k dětem byl rozporuplný, jeho představení zanechala stopu v generacích malých diváků.

Jak napsal jeden kritik: „Jedlička nebyl ani tolik umělec, jako dětský psychoterapeut!“ V době socialismu dokázal nabídnout dětem jedinečný zážitek, kdy se cítily jako součást představení. A navzdory svému přísnému přístupu, který mnohé vyděsil, jiné zase nadchl svou bezprostředností a improvizačním uměním. Antonín Jedlička tedy zůstává jednou z nejpozoruhodnějších postav české zábavní scény druhé poloviny 20. století.

Zdroje: cnn.iprima.cz, cs.wikipedia.org, www.divadelni-noviny.cz