„Kristus je můj ženich.“ Svědectví o řeholnici, kterou chtěl rudoarmějec znásilnit 3 dny po válce

Maria Paschalis se narodila 7. dubna 1916 v Górné Wsi, dnešní součásti Nisy, jako Maria Magdalena Jahnová, nejstarší ze čtyř sourozenců. Tři dny po narození ji pokřtili ve farním kostele svatého Jana Křtitele. Po osmi třídách obecné školy pracovala v soukromé továrně na zpracování ovoce. Kvůli nedostatku peněz se rodina později přestěhovala do Vestfálska, kde Maria na přelomu let 1934 a 1935 pracovala v Herne. V tomto městě vstoupila do Mariánské družiny. Po roce se vrátila do Nisy, kde se starala o Annu Langfeldovou a její slepou sestru.

Do noviciátu sester svaté Alžběty vstoupila 3. října 1938 a přijala jméno Maria Paschalis. Její latinské řeholní jméno odkazovalo k Velikonocům. První sliby složila v roce 1939, ve stejném roce, kdy vypukla druhá světová válka. Poté působila v řádových domech v Kluczborku a Hlubčicích. Od roku 1942 vařila v niském Domě svaté Alžběty a sloužila tam starým a nemocným sestrám. Na podzim 1944 napsala rodičům z Nisy dopis, v němž vyjádřila obavy z blížící se fronty: „Bezpočet jich bude ležet v zemi.“

Když se v březnu 1945 k Nise blížila Rudá armáda, představená jí nařídila odejít. S další sestrou z Kongregace sester svaté Alžběty se dostala přes Velké Losiny do Sobotína, kde obě našly útočiště ve školní budově. Ta v posledních týdnech války sloužila jako provizorní lazaret a zároveň starobinec. Paschalis bylo v době příchodu osmadvacet let.

Sobotín byl tehdy převážně německou obcí. Obě šedé sestry, jak se alžbětinkám říkalo, se tu jako dobrovolné ošetřovatelky ujaly péče o staré a nemocné lidi. Sedmého dubna 1945 oslavila sestra Paschalis devětadvacáté narozeniny. Rudá armáda dorazila do obce v květnu, dva měsíce po příchodu řeholnic.

V pátek 11. května 1945 projížděl kolem sobotínské školy sovětský voják na kole. Zastavil a vstoupil do budovy, která v posledních týdnech války sloužila jako lazaret i starobinec. Zahlédla ho, když byla už skoro dole na schodech. Otočila se a běžela nahoru do místnosti v prvním patře, kde na postelích leželi staří lidé, o které se starala. Než stačila zavřít, rozrazil voják dveře a řekl jí, že půjde s ním. Neřekla nic, jen zavrtěla hlavou. Popadl ji za paži, ona se mu vyškubla a schovala se za stůl. Vystřelil do stropu a znovu po ní chtěl, aby šla s ním.

Průběh útoku zaznamenal tehdejší sobotínský farář Bruno Esch ve farní kronice. Zachoval v ní i odpověď, kterou Paschalis vojákovi dala: „Zastřelte mě, Kristus je můj ženich, jen jemu patřím!“

Další podrobnosti přináší životopis, který kongregace vydala k jejímu blahořečení. Voják podle něj nutil sestru, aby se mu podvolila, a vyhrožoval jí smrtí. Řekla mu, že nosí svatý šat a nikdy s ním nepůjde. Ani potom neustoupil a hrozbu zopakoval.

Paschalis poklekla. V ruce držela křížek ze svého růžence, který políbila, a modlila se: „Můj Ježíši, dej mi sílu v umírání.“ Ještě požádala lidi kolem sebe o odpuštění. Po chvíli ticha voják vystřelil. Farář Esch její smrt zaznamenal větou: „Sestra padla dozadu a byla na místě mrtva.“ Od jejích devětadvacátých narozenin uplynulo přesně pět týdnů.

Hned následující den, v sobotu 12. května, se na sobotínském hřbitově konal pohřeb. S Paschalis se přišli rozloučit kněží, alžbětinky i mnoho věřících. Místní lidé jí začali říkat Bílá růže z Čech a mladým ji dávali za vzor čistoty. Podle kongregace ji v úctě chovali i v dalších desetiletích, kdy se její blahořečení kvůli politickým poměrům v Polsku nemohlo uskutečnit.

Kongregace, jejíž představení ji poslali pryč před blížící se frontou, vznikla v Nise v roce 1842. Sestra Katarzyna Mróz před blahořečením v roce 2022 uvedla, že za podobných okolností přišlo v roce 1945 o život více než sto členek kongregace. Spolu se sestrou Paschalis bylo k blahořečení vybráno dalších devět alžbětinek, které sovětští vojáci zastřelili v prvních měsících roku 1945 na území dnešního Polska. Některé z nich byly před smrtí znásilněny.

Sestra Rosaria Schillingová zahynula 23. února 1945 v Nowogrodźci. Před smrtí zašeptala „Ježíši, Maria“. Sestra Meluzja Rybková zemřela 24. března 1945 v Nise, když bránila jednu dívku. O den později tam byla zastřelena sestra Felicitas Ellmererová, která přispěchala na pomoc své představené. Výstřel ji zasáhl uprostřed zvolání „Ať žije Kristus, Kr…“. Paschalis byla z této desítky nejmladší a kongregace ji postavila do čela celé skupiny mučednic.

V reportáži o násilí sovětských vojáků z května 1945 upozornil historik Jan B. Historik Jan B. Uhlíř upozornil, že počet žen, které se v Čechách, na Moravě a ve Slezsku staly oběťmi sexuálního násilí sovětských vojáků, nelze zjistit, protože většina z nich o své zkušenosti nikdy veřejně nepromluvila. Pro srovnání uvedl kvalifikovaný odhad zhruba sta tisíc znásilněných žen v Berlíně během prvního týdne po pádu města. Autor reportáže Ivan Motýl zároveň připomněl, že při osvobozování Československa padlo kolem 140 000 rudoarmějců, jejichž hrdinství nezpochybňoval.

Už v roce 1946 označila generální představená Mathildis Küttnerová zavražděné řeholní sestry za mučednice. Když chtěl řád na přelomu padesátých a šedesátých let zahájit jejich blahořečení, narazil na politické poměry v Polsku. K přípravám se mohl vrátit až v roce 2009. Sestra Miriam Zającová potom vedla shromažďování podkladů o jejich životech a smrti. Po čtyřech letech diecézního procesu putovaly v roce 2015 spisy z Vratislavi do Říma.

V červnu 2021 papež František schválil dekret o jejich mučednictví. Sobotínský farář Milan Palkovič tehdy řekl: „Blahořečení už teď nic nebrání, jen se celý akt musí důkladně připravit.“

O několik měsíců později papež při návštěvě Košic připomněl Annu Kolesárovou. Slovenskou dívku zastřelil v listopadu 1944 sovětský voják, když se mu odmítla poddat. Blahořečena byla v roce 2018. Sobotínský farář Palkovič na papežova slova reagoval: „Papež opět připomněl věci, které už se zdály být jakoby zastřené a zapomenuté. A to je dobře.“

Deset alžbětinek bylo blahořečeno 11. června 2022 ve vratislavské katedrále, sedmdesát sedm let po jejich smrti. Kardinál Marcello Semeraro při mši připomněl jejich každodenní péči o nemocné, děti a chudé. Mluvil i o válce na Ukrajině a modlil se za úctu k ženám a stejnou důstojnost mužů a žen. Následujícího dne nové blahoslavené připomněl papež František při modlitbě Anděl Páně. Jejich společná liturgická památka připadá na 11. května, den, kdy byla Paschalis zastřelena v sobotínské škole.

Farář Milan Palkovič v rozhovoru s Ivanem Motýlem vyprávěl, že každý den prochází kolem hrobu sestry Paschalis na sobotínském hřbitově. Na faře i v kostele visely obrazy všech deseti zavražděných řeholnic. Fotografie sestry Paschalis měl Palkovič uložené v albu. O těchto zločinech se podle něj v Československu nemluvilo až do revoluce v roce 1989. Ani potom podle jeho zkušenosti nebylo snadné téma otevřít, protože se začalo říkat, že se tyto události staly dávno a mají se nechat být.

V někdejší školní budově, kde sestra Paschalis zemřela, později sídlil sobotínský obecní úřad, zatímco pro děti vyrostla hned vedle nová škola.

Zdroje: cnn.iprima.cz, cnn.iprima.cz, vaticannews.va, dzieje.pl, ekai.pl