Článek
Eddie Jaku se narodil v roce 1920 v Lipsku jako Abraham Jakubowicz. Z dětské přezdívky Adi, kterou mu dali kamarádi, se později stalo anglické Eddie. Pod tímto jménem ho poznali také čtenáři pamětí Nejšťastnější muž na Zemi. Doma vyrůstal s mladší sestrou Henni. Rodina se považovala hlavně za německou a židovské zvyky dodržovala jen doma. Matka v kuchyni dodržovala židovské stravovací předpisy. Sám Eddie k judaismu příliš netíhl a ani ve škole, kde byl jediným židovským žákem, se mezi ostatními necítil odstrčený. Když po letech vyprávěl o dětství Židovskému muzeu v Sydney, vzpomínal i na jejich návštěvy u rodinného stolu: „Německo byla civilizovaná země. Děti z mé školy k nám chodily domů a jedly s námi. Nikdo nedělal rozdíly, vždycky jsme byli v první řadě Němci.“
Eddie Jaku se stal Walterem Schleifem
Na střední školu měl nastoupit v roce 1933, kdy se Hitler dostal k moci. Místo přijetí mu oznámili, že jako Žid do školy chodit nesmí. Otec Isidore mu proto opatřil falešné doklady a poslal ho do internátní školy v Tuttlingenu. Pro učitele i spolužáky byl Walterem Schleifem po celou dobu studia strojírenství, které dokončil v roce 1938.
V listopadu 1938 se vydal domů na výročí svatby rodičů, rodinu už tam ale nezastihl, protože se skrývala. Osmnáctiletého Eddieho přivítal pouze jezevčík Lulu. Časně ráno vyrazili dveře nacisté, zbili ho, zabili jeho psa a zničili rodinný dům. Útok se odehrál během Křišťálové noci, při níž nacisté po celé zemi ničili tisíce židovských domů, obchodů a synagog. Eddieho odvezli do koncentračního tábora Buchenwald.
V Buchenwaldu se spřátelil s vězněm Kurtem, s nímž se později znovu setkal v Osvětimi. Eddie během věznění uvažoval také o útěku. Když se na něj zeptal jedné z ošetřovatelek, varovala ho: „Když to uděláte, najdou vaše rodiče a zabijí je.“
Z transportu utekl otvorem v podlaze
Po půl roce mu k propuštění pomohl někdejší spolužák z internátu, který v Buchenwaldu sloužil jako dozorce. Zařídil pro něj práci v továrně, kam ho měl odvézt otec. Když si však otec na jaře 1939 Eddieho vyzvedl, zamířil s ním k belgické hranici. Překročili ji pěšky a po několika dnech dorazili do Bruselu, kde Eddie pobyl sotva dva týdny. Belgičtí četníci ho zatkli jako Němce bez povolení k pobytu a odvezli do uprchlického tábora Exarde.
Zůstal tam až do května 1940. Když Německo zaútočilo na Belgii, vedení tábora poslalo uprchlíky k pobřeží, odkud měli odplout do Anglie. Jenže loď už byla pryč. Pokračovali pěšky do Dunkerque, kde zastihli evakuaci britských a francouzských vojsk. Ani tam se Eddie na loď nedostal, a tak se vydal na jih v naději, že najde jinou cestu ze země.
Několik měsíců putoval pěšky Francií a cestou se živil tím, co mu dali cizí lidé. Když dorazil do Lyonu, našli u něj německý pas, zatkli ho a odvezli do internačního tábora Gurs. Když ho později zařadili do transportu, rozhodl se utéct.
Ještě před nástupem do vlaku ukradl nářadí. Ve vagonu jím uvolnil prkna v podlaze a vzniklým otvorem pomohl ven i dalším mužům. Po útěku se vydal zpátky do Bruselu, kde našel svou rodinu. Rodiče, sestra Henni i dvě tety se ukrývali v podkroví u staršího katolíka, který jim poskytl útočiště. U něj se pak společně s rodinou skrýval i Eddie. Obě tety později zatkli mimo byt a zavraždili. Zbytek rodiny se dál skrýval, než koncem roku 1943 belgické úřady zatkly i je.
Žid nepostradatelný pro výrobu
Nejprve je odvezli do tranzitního tábora v Mechelenu, odkud je v únoru 1944 poslali vlakem do Osvětimi-Březinky. Matku Linu a otce Isidora hned po příjezdu zavraždili v plynové komoře. Eddieho i Kurta při selekci vybrali na práci.
V pobočném táboře Osvětim III-Monowice Eddie nejprve pracoval ve vybombardovaném muničním skladu, později ho poslali do uhelného dolu. Místo mistra v továrně IG Farben získal díky strojařskému vzdělání. Odpovídal tam za stroje s vysokotlakým potrubím i za jejich obsluhu. Mezi vězni, kteří pod ním pracovali, byla také jeho mladší sestra Henni, deportovaná do Osvětimi spolu s rodinou. Podle Židovského muzea v Sydney ho označili za „Žida nepostradatelného pro výrobu“.
IG Farben platila za práci vězňů SS, přičemž za kvalifikovaného pracovníka odváděla víc než za pomocného. Historik osvětimského muzea Piotr Setkiewicz popisuje, jak si vedení podniku chtělo zkušené řemeslníky udržet. Jakmile ale vězni onemocněli nebo vyčerpáním nedokázali dál pracovat, podnik za ně žádal náhradu. Ty, kteří už práci nezvládali, posílali do Březinky, kde mnozí skončili v plynových komorách.
Když se přiblížila sovětská vojska, nacisté začali tábor vyklízet. V lednu 1945 Eddieho spolu s dalšími vězni vyhnali na pochod smrti do Buchenwaldu a později ho přemístili do menšího tábora. Pracoval tam ve strojírenské dílně, dokud vězně znovu nevyhnali na pochod. Tentokrát utekl a našel úkryt v lesní jeskyni. Živil se slimáky a šneky, po napití otrávené vody z potoka však onemocněl. Nakonec se dokázal doplazit k silnici, kde ho v červnu 1945 zachránila posádka amerického tanku. Než se mohl vrátit do Bruselu, strávil šest týdnů v nemocnici.
Šťastný byl znovu až po narození syna
Po návratu se znovu setkal s Kurtem i Henni, kteří také přežili. Na úřadě, kam si chodil pro potravinové lístky, pak počátkem roku 1946 poznal Flore Molho. Pocházela ze Soluně, ale v Bruselu žila už před válkou. Také ona přežila holokaust a po válce se vrátila k práci na tamní radnici. Na jaře se vzali, Eddie se však ani po svatbě podle vlastních slov necítil šťastný.
Štěstí znovu pocítil až o dva roky později, když se narodil Michael. Při vystoupení na konferenci TEDxSydney vzpomínal, co si tehdy slíbil: „V té chvíli se mé srdce uzdravilo a znovu jsem pocítil velké štěstí. Slíbil jsem si, že od toho dne až do konce života budu šťastný, budu se usmívat a budu zdvořilý, nápomocný a laskavý. Slíbil jsem si také, že už nikdy nevkročím na německou půdu.“
Do Sydney dorazili s malým Michaelem v roce 1950. Zpočátku se živili tím, co uměli. Eddie opravoval auta, Flore šila šaty. Časem si společně otevřeli realitní kancelář. Během života v Austrálii se jim narodil také druhý syn Andre.
Eddie se také zapojil do skupiny přeživších, která založila Židovské muzeum v Sydney. Od jeho otevření v roce 1992 v něm téměř třicet let prováděl školní třídy. Dětem ukazoval kožený pásek, který mu držel kalhoty ve čtyřech koncentračních táborech. Ze všech osobních věcí mu zůstal jedině ten. Při vyprávění říkával: „Necítím vůči nikomu nenávist. Nenávist je nemoc. Může zničit vašeho nepřítele, zároveň však zničí i vás.“
Když vydal paměti Nejšťastnější muž na Zemi, bylo mu sto let. O rok později, v říjnu 2021, v Sydney zemřel.
