Děsivý pád nejmocnější ženy komunistů: Vlastní strana umučila Taussigovou téměř k smrti

Ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti strávila Jarmila Taussigová mezi lety 1951 a 1954 víc než dva roky, aniž podepsala jediné doznání. Zatkli ji v listopadu 1951 ve stejný den jako Rudolfa Slánského, někdejšího generálního tajemníka komunistické strany, který byl v době jejího procesu už přes rok po smrti. V lednu 1954 ji odsoudili za velezradu k pětadvaceti letům vězení. Rozsudek vynesl režim, kterému od roku 1945 sama pomáhala k moci jako funkcionářka ústředního aparátu strany. Syn Martin, kterému byly při jejím zatčení tři roky, se od otce nedozvěděl ani to, že je matka ve vězení.

Narodila se 11. června 1914 v Olomouci jako Jarmila Janovská. Její otec Otakar, středoškolský profesor, za studií na univerzitě navštěvoval Masarykovy přednášky. V září 1921 ho už jako prezidenta vítal na olomouckém náměstí jménem místního Sokola. Dceru vychovával tvrdě. „Tatínek byl ve vztahu k minulosti vyznavačem Mistra Jana Husa. Vštěpoval mi, i rákoskou, věrnost pravdě až do smrti,“ napsala o něm po letech.

Rodina se přestěhovala do Brna v roce 1928. Jarmila hrála za Sokol basketbal, současně se snažila co nejdřív osamostatnit. V sedmnácti se zapsala na techniku, kde si zvolila zaměření zeměměřictví. Studium trvalo jen tři a půl roku, takže nemusela být na otci závislá tak dlouho jako v jiných oborech. Na veřejné schůzi roku 1931 poslouchala architekta Jiřího Krohu, který líčil Sovětský svaz jako zemi, která každému zaručuje práci. Podle svých pozdějších vzpomínek o jeho slovech ani na okamžik nezapochybovala. Za studií se přidala ke Komsomolu. Jak později napsala, stala se „fanatickou členkou Komsomolu a obdivovatelkou SSSR“. V roce 1934 s basketbalovým družstvem vyhrála republikový přebor. Mezi dělníky se podle režiséra Karla Fuchsy cítila lépe než ve vlastní středostavovské rodině. Fuchsova vzpomínka zazněla v souvislosti s dokumentem Strážkyně ideálů, který o ní v roce 2008 natočil pro Českou televizi: „Nosila buchty do dělnických rodin.“

V roce 1938 se provdala za Františka Taussiga, komunistického novináře ze židovské živnostnické rodiny. Po okupaci se její manžel stal členem prvního ilegálního ústředního výboru KSČ. Jarmila pro vedení strany pracovala jako spojka. Z Brna odešla v prosinci 1939 do Prahy, od července 1940 žila pod jménem Libuše Novotná. Manžela zatklo gestapo 20. února 1941 a věznilo ho na Pankráci. Manželova sestřenice vyzvedávala na Pankráci jeho prádlo a nosila je Jarmile k vyprání. Scházely se kvůli tomu na náměstí Míru u kostela svaté Ludmily. V červnu 1941 gestapo sestřenici zatklo a surově ji zbilo, nejspíš aby ji donutilo dovést je k Jarmile. Sestřenice je pak přivedla na domluvenou schůzku, kde zatkli Jarmilu, která si přišla pro manželovo prádlo.

Taussiga popravili koncem září 1941. Jarmila se o jeho smrti dozvěděla ve vazbě na Cejlu, kde ji zastihla také zpráva o smrti Jiřího Vejrosty, kamaráda ze studií. „Za každého z nich bych byla ochotna položit život, a tak jsem si slíbila, že vrátím-li se, věnuju své slabé síly tomu, za co oni zemřeli,“ vzpomínala v dopisech příteli.

Z vazby ji roku 1942 odvezli do Ravensbrücku. Rodiče jí tam do roku 1945 poslali 38 dopisů a 124 balíků s jídlem. Při jednom nástupu v třeskutém mrazu si pod pruhovaným vězeňským kabátem svlékla svetr a dala ho neznámé starší ženě, která stála vedle ní. Vzpomínala na to jako na jeden ze svých nejtěžších bojů s vlastním sobectvím. Dne 30. dubna 1945 dorazili do Ravensbrücku tři sovětští průzkumníci. Jarmila v táboře zůstala ještě po osvobození a dostala na starost kuchyni. Krátce nato si ji tři noci po sobě odváděl k výslechu důstojník NKVD, který po ní chtěl svědectví proti české lékařce Mladě Šlahůnkové. Jarmila proti lékařce odmítla svědčit. Řekla, že jde o záležitost českých komunistů, do které Sověti nemají zasahovat. Třetí noc jí plukovník oznámil, že se obrátili na Moskvu, kde s jejím stanoviskem souhlasili.

Když se po osvobození Ravensbrücku vrátila domů, k zeměměřictví už nenastoupila. Začala pracovat v ústředním aparátu KSČ. V roce 1946 už seděla v ústředním výboru. V únoru 1948 se provdala podruhé. Jejím druhým manželem se stal lékař František Potůček, který byl za války vězněn v koncentračních táborech Sachsenhausen a Flossenbürg. V září 1948 se jim narodil syn Martin. Jarmila v politice dál používala příjmení Taussigová po prvním manželovi. Sama Židovka nebyla, jeho židovské příjmení si ale ponechala i v době, kdy ve straně sílil antisemitismus. Syn se domnívá, že jí toto rozhodnutí mohlo při zatčení přitížit.

Koncem roku 1948 ji Slánský prosadil do Komise stranické kontroly, kde měla na starost prověřování krajských a okresních organizací KSČ. Od listopadu 1949 navíc zasedala ve zvláštní komisi, která vyšetřovala funkcionáře, jejichž jména zazněla v budapešťském procesu s László Rajkem. Říkalo se o ní, že je hlavní postavou a duší komise. Řadu lidí, jimiž se komise zabývala, později zatkla Státní bezpečnost a soudy je poslaly na dlouhá léta do vězení.

O její odpovědnosti za tyto případy se historici s rodinou dodnes přou. Karel Kaplan ji ve svých studiích řadil k lidem, kteří se na výrobě procesů podíleli, a web Politické procesy, společný projekt Národního archivu a Ústavu pro studium totalitních režimů, o ní píše, že se aktivně zapojila do hledání nepřátel uvnitř strany. Martin Potůček namítá, že komise nikoho zatýkat nemohla. Svá zjištění předkládala stranickému vedení, které je teprve předávalo Bezpečnosti. Stejný postup popsala v roce 1963 Kolderova rehabilitační komise. Matka podle něho dokonce Gottwaldovi řekla, že se děje něco, co se straně vymyká z rukou.

V listopadu 1951 si Státní bezpečnost přišla i pro ni. Na jejím zatčení se podle syna podíleli Antonín Novotný a Bruno Köhler, kterého kritizovala už před únorem 1948. Hned po jejím zadržení napsal manžel prezidentu Gottwaldovi, k němuž Jarmila do té doby vzhlížela téměř jako k bohu. Bezpečnost počítala s tím, že bude souzena spolu se Slánským. Výslechy, na které dohlíželi sovětští poradci, popisuje Potůček jako mučení. Slánský se přiznal a v roce 1952 byl popraven, zatímco Taussigová žádné doznání nepodepsala. Režisér Fuchsa soudil, že jí to možná zachránilo život. „Avšak v hraniční situaci, kdy byla zatčena a obviněna z něčeho, co nespáchala, tak dala přece jenom přednost pravdě před partají,“ řekl Martin Potůček serveru Aktuálně.cz.

Před soud ji přivedli 28. ledna 1954 spolu s dalšími komunistickými funkcionáři. Ani tam vinu nepřiznala. Po rozsudku se pokusila vzít si život a příbuzným napsala, aby se jí zřekli. Manžel se s ní v březnu téhož roku rozvedl. Její otec tehdy začal pro vnuka psát rukopis nazvaný Martínkovi o mamince, protože nevěděl, zda chlapec svou matku ještě někdy uvidí.

Trest si odpykávala na Pankráci a v Pardubicích, kde začala učit romské spoluvězeňkyně psát a počítat. Později s nimi probírala i zeměpis, dějepis a fyziku. Kroužky navštěvovalo kolem 75 žen, pomáhalo jí pět asistentek a na konci se skládaly zkoušky. Po dvacátém sjezdu sovětských komunistů čekala, že ji brzy pustí. Antonín Novotný, tehdy už první muž strany, ji však od června 1956 veřejně jmenoval mezi hlavními viníky procesů. Její věznění obhajoval tvrzením, že mlýnem procesů sama otáčela.

Na svobodu ji propustili při amnestii v roce 1960, s desetiletou podmínkou. Syn ji viděl po osmi a půl letech. Ve vzpomínkách přiznává, že si do té doby nedokázal vybavit její tvář ani hlas. Když si měl vybrat, s kým bude žít, rozhodl se ve dvanácti letech pro matku. Byla sama, zatímco její bývalý manžel už měl novou rodinu. Se synem žila v Olomouci, odkud se v roce 1966 přestěhovali do Brna. Zpočátku se živila jako dělnice, později našla práci v brněnském Cheposu. Když jí bylo kolem padesáti let, syn ji naučil jezdit na kole.

Týden poté, co Antonín Novotný v lednu 1968 přišel o funkci prvního tajemníka KSČ, ji soud očistil od obvinění, za která byla odsouzena. Vedení strany dál trvalo na tom, že se podílela na přípravě politických procesů, a v květnu odmítlo zrušit její vyloučení z KSČ. Sama o členství už nikdy nepožádala a odmítla i Gustáva Husáka, který ji později k návratu do politiky přemlouval. Za pražského jara pracovala v brněnském klubu bývalých politických vězňů K 231. Během normalizace se dostala pod dohled Státní bezpečnosti. Své zkušenosti zpracovávala v textech, které vydávala v samizdatu pod dívčím jménem Janovská. V šedesáti začala v brněnských Černých Polích předcvičovat ženám o dvacet let mladším a kolem osmdesátky se pustila do taiči. Když se synem mluvila o poválečných letech, přiznávala, jak byla naivní: „Byli jsme strašně blbí, že jsme komunismu věřili.“

Zemřela v Brně 29. dubna 2011 ve věku 96 let. K jejím vyšetřovacím a vězeňským spisům se Martin Potůček, dnes profesor Univerzity Karlovy, dostal až po odtajnění archivů. V roce 2022 na základě těchto spisů a rodinné korespondence sestavil knihu Anatomie komunismu. O tři roky později se k matčinu prvnímu manželství vrátil ve studii pro časopis Soudobé dějiny. Historik Jiří Hoppe v recenzi knihy připomněl, že stranické rehabilitace se Taussigová nikdy nedočkala a že se její roli v procesech nepokusili znovu posoudit ani badatelé po roce 1989.

Zdroje: zpravy.aktualne.cz, ct24.ceskatelevize.cz, politickeprocesy.cz, ceeol.com, core.palmknihy.cz