Tajemství hříšných kaváren: Co se odehrávalo za závěsem, kde se z mladých číšnic stávaly prostitutky

Kavárny s dámskou obsluhou najdete v adresářích z konce 19. století hned vedle masérek. U takových položek musí podle historičky Mileny Lenderové badatel číst mezi řádky. V Rakousku-Uhersku i za první republiky se pod tímto označením skrývaly podniky, do kterých se chodilo za prostitucí. Podrobnosti o jejich provozu se dochovaly ve fondu policejního úřadu, ve stížnostech sousedů a výslechových protokolech.

Radim Kopáč, který s Josefem Schwarzem napsal knihu Zmizelá Praha: Nevěstince a nevěstky, rozlišuje tři druhy prostituce: „Prostituce byla pohostinská, soustředěná do různých restauračních zařízení, různých náleven atd. Prostituce byla pouliční. A samozřejmě byla prostituce ‚bordelní‘ neboli prostituce spjatá s hampejzy nebo nevěstinci.“Ta pohostinská se v Praze usadila i v kavárnách. Děvčata z Václavského náměstí v nich měla své štace a hosta si uměla namluvit už dopoledne. V podniku jménem Denice se vpředu nalévalo, zatímco vzadu stálo několik pryčen, u nichž čekala děvčata. Podle Kopáče přitom v pražských ulicích sousedily podobné nálevny i s luxusními nevěstinci. Prostituce se provozovala také v hostinci U Deylů v pražské Rybné ulici, kde se scházelo podsvětí. Na konci 19. století ho vedl Mamert Deyl, někdejší majitel předních pražských kaváren. Jeho podnik měl podobně špatnou pověst jako známý Batalion.

V pozůstalosti Johannese Nádherného, bratra Sidonie Nádherné, našla publicistka Alena Wagnerová celou řadu špinavých lístků se jmény a adresami. Muži je dostávali v některých kavárnách a trafikách jako pozvánky do nevěstinců. Noviny vedle toho otiskovaly i značně lascivní inzeráty. Karel Ladislav Kukla, který se po pražské noci toulal za první republiky, psal, že se prostituce skrývala, jak sám uvedl, „pod rouškou solidních živností hostinských, kavárenských a vinárenských“. Jeden pražský list tomu podle něj říkal otravná Sodoma.

Ženy, které se na přelomu 19. a 20. století živily prostitucí, předtím nejčastěji pracovaly jako služky, dělnice, číšnice nebo modistky. Do měst tehdy podle Wagnerové přicházelo za prací obrovské množství mladých žen, které na venkově nemohly najít obživu. Bez vzdělání a kvalifikace nacházely práci ve službě nebo v továrnách.

Ve výslechových protokolech hledala Lenderová také odpovědi na otázku, co ženy k prostituci přivedlo. Když policista přistihl ženu při prostituci, odvedl ji na úřad. Poprvé dostala napomenutí, podruhé už ji zapsali jako prostitutku. Úředník se pokaždé ptal i na důvod. Lenderová ve svém výkladu uvádí odpovědi 443 žen, z nichž 62 prohlásilo „protože se mi toto povolání pro svou lehkost zalíbilo“. Kolem padesáti uvedlo bídu, asi šestnáct přemluvila kuplířka, devět bylo svedených a opuštěných.

Budějovice byly vedle Prahy jediným městem, které své veřejné domy uvedlo v adresáři. V roce 1915 Obchodní a živnostenská komora zveřejnila jejich seznam v Chytilově úplném adresáři Království českého. Lenderová k tomu dohledala policejní prameny z let 1878 až 1922. Městský policejní úřad napočítal v roce 1902 celkem 138 hostinců, kaváren, hotelů a vináren. Tři z těchto podniků vedli koncesionáři, kteří zároveň provozovali nevěstinec. V roce 1910 pracovalo v budějovických hostinských živnostech na padesát mladých dívek.

Proti zaměstnávání žen v hostincích se v listopadu 1910 postavili číšníci. Na valné hromadě Společenstva hostinských, výčepníků a vyrábitelů nápojů sepsali petici, v níž žádali okresního hejtmana, aby ženskou obsluhu zakázal. Hejtman jejich žádosti vyhověl a za porušení zákazu stanovil sankce. Podniků, kde se prodávala láska, přesto přibývalo, hlavně v centru.

V letech 1910 až 1922 fungovalo v Českých Budějovicích celkem osm takových podniků. Dva z nich nesly označení kavárna: Caffee Tripolis Marie Machaté ve Svatotrojické ulici a Caffee Groll Adolfa Grolla v Kasárenské ulici, které v srpnu 1916 převzala Vlasta Holubová. Nejdéle fungoval „hostinec s dámskou obsluhou“ Anny Moserové na pravém břehu Malše. Po její smrti podnik krátce vedl vdovec Ludwig Moser, který se později oženil s Annou Bobkovou, ovdovělou majitelkou jiného budějovického nevěstince.

Podle záznamů z let 1910 až 1921 strávily dívky v Českých Budějovicích při jednom pobytu průměrně sedm týdnů. U Grolla zůstávaly přibližně čtrnáct týdnů, u Bernarda Machatého pět. Z Budějovic pak odjížděly do dalších měst, nejčastěji do Prahy a Plzně.

Budějovické nevěstince navštěvovali muži ze všech společenských vrstev. Příliv prostitutek do města znepokojil i jednu budějovickou matku, která 8. září 1904 napsala policejnímu úřadu anonymní dopis. Syna prý poslala na zbytek prázdnin na venkov, aby ho uchránila před návštěvami nevěstinců. Dopis uzavřela větou: „ale co můžeme dělat s našimi manželi?“

Policie proti hostům zasahovala, jen když udělali výtržnost. Regionální tisk o takových případech podrobně informoval. Název podniku zveřejnil, jméno hosta zpravidla vynechal. U Grolla urazil řeznický mistr jednu z dívek. Holky včetně spolumajitelky Matyldy Grollové ho zmlátily býkovcem, židlemi a čím se dalo. Soud nakonec poslal na šest dní do vězení řezníka, který čtyřem z nich způsobil lehká zranění.

Zákon z roku 1860 ukládal provozovatelům veřejných domů povinnost získat koncesi. Jejich zaměstnankyně musely mít zdravotní knížku a chodit na pravidelné prohlídky, podle Wagnerové dvakrát týdně. Kdo vedl hampejz pod hlavičkou hospody nebo kavárny, riskoval pokutu až 200 zlatých. V Budějovicích se výsledky lékařských prohlídek zpočátku zapisovaly do služebních knížek, které jinak sloužily k evidenci zaměstnání služebných. Dívky se cestou z dopolední prohlídky někdy zastavily u zákazníka. Policejní úřad proto v opakovaných nařízeních požadoval, „aby se nevěstky po prohlídce direktně domů navrátily“.

V Praze stálo v roce 1866 padesát veřejných domů, o dvacet let později 86. Mravnostní oddělení mělo pět důstojníků a osm tajných agentů. Policie v nevěstincích pořádala razie, o kterých se provozovatelé leckdy dozvěděli předem. Za služby pouličního děvčete se kolem roku 1900 platila koruna, u registrované nevěstky v nevěstinci patnáctkrát až dvacetkrát tolik. Ještě před první světovou válkou se v pražském hodinovém hotelu Ungelt pod věžemi Týnského chrámu za pokoj platilo 20 korun na hodinu a trojnásobek za noc.

Josef Schwarz při popisu pražské pouliční prostituce před první světovou válkou i za první republiky uvádí také výrazné rozdíly v cenách podle místa. Na Příkopech žádaly dívky až 50 korun, zatímco na lavičce v Kajzlových sadech u Invalidovny se platilo padesát haléřů až koruna. Kdo onemocněl, mohl mít podle Kopáče a Schwarze před sebou „venerické oddělení, bohnický blázinec či hromadnou šachtu v hřbitově na Olšanech“.

V luxusních pražských salonech Goldschmidt, Kaucký nebo Friedman měly dívky na konci 19. a počátku 20. století podle Kopáče dobré zaopatření. Majitelé jim vytvářeli jakési umělé rodiny, zázemí, které jinde neměly. Jenže dívky dlužily kuplířkám tolik, že se nedokázaly vykoupit. K běžnému dni v nevěstinci patřily koncem 19. století dopolední ruční práce, četba i výuka stolování. Odpoledne a v podvečer přicházeli zákazníci, aby si mezi dívkami vybrali. Pouliční prostitutky měly horší podmínky, mohly se ale rozhodnout, s kým půjdou. Dívky v nevěstinci takovou možnost neměly.

Goldschmidtův salon U Červeného páva v pražské Kamzíkové ulici se otevřel roku 1866. V přízemí měl velký sál se zrcadly na stěnách. V patře se podle průvodkyně Evy Sokolové nacházel turecký a japonský pokoj i perská komnata. Dům stojí dodnes, je v něm restaurace.

Po první světové válce se podle Josefa Schwarze rozvíjely bary a tabariny s bohatým zábavním programem, které postupně nahrazovaly klasické nevěstince. K těmto podnikům patřil Chapeau Rouge na rohu pražských ulic Jakubské a Malé Štupartské. Josef Mejstřík ho založil v roce 1919, kdy byly nevěstince ještě povolené.

V červenci 1922, čtyři roky po vzniku republiky, byl přijat zákon proti pohlavním nemocem, který rušil nevěstince i dosavadní policejní dozor. Prostituce pokračovala v barech, vinárnách a kavárnách s dámskou obsluhou, kde se provozovala už před zákazem. Pohlavních chorob znovu přibylo. Kukla vedle těchto podniků zmiňoval i priváty, hodinové hotely a pouliční prostituci. Dívky na ulici měnily oblečení, aby je strážníci nepoznali.

Zákon z roku 1922 také nařídil policejním úřadům zničit dokumentaci o prostituci týkající se konkrétních osob. V Českých Budějovicích příkaz nesplnili, a tak se v archivu zachoval karton se 78 zdravotními knížkami z let 1909 až 1920.

Zdroje: ct24.ceskatelevize.cz, casopisbarbar.cz, kvety.cz, regiony.rozhlas.cz, kvety.cz