Článek
Nevěsty za první republiky si ženicha zřídka vybíraly jen podle citu. Nový stát sice dal ženám v roce 1920 volební právo dříve, než je získaly Francouzky nebo Švýcarky, jenže myšlení lidí se měnilo mnohem pomaleji než zákony. Většina obyvatel zůstávala věrnými katolíky a na vdavky se pohlíželo především jako na dohodu dvou rodin. O tom, zda dojde na svatební obřad, rozhodovalo u mužů vzdělání, postavení a majetek, u žen věno a zevnějšek. Do vztahů mluvilo celé příbuzenstvo a nikdo se nad tím nepozastavoval.
Nevěsty za první republiky svazovala přísná etiketa
Jak se má slušná dívka chovat, sepsal Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, pozdější ceremoniář prezidenta Masaryka. Jeho Společenský katechismus vyšel poprvé v roce 1914 a měšťanské rodiny se jím řídily i dlouho po vzniku republiky. Pravidla byla nesmlouvavá. Mladík, který políbil dívce ruku, se dopustil hrubého poklesku a napravit jej mohl jediným způsobem. Hned, nebo nejpozději následujícího dne měl požádat její rodiče o svolení ke sňatku. Guth-Jarkovský v této otázce nepřipouštěl žádné výjimky. „Se rty mladého cizího muže vůbec má se dívka seznámiti až v den svého zasnoubení.“
Ani zasnoubená dvojice si nesměla dovolit mnoho. První polibek, a to pouze na čelo, povolovala dívce matka při zásnubách. Snoubenci si vykali, oslovovali se slečno a pane a dopisy od ženicha procházely rukama matky. Na ulici se dvojice objevovala jen v doprovodu příbuzného a pokud snoubenec přijížděl z jiného města, nesměl bydlet pod jednou střechou se svou nastávající. Diskrétnost provázela i neúspěšné námluvy. Pokud se nápadníkovi dívka nezalíbila, slušnost žádala, aby se ona sama nikdy nedozvěděla, že byla odmítnuta. Muž se proto vymluvil na nutnou cestu nebo neodkladnou záležitost a obě strany hleděly na celou věc co nejrychleji zapomenout. Když se rozpadly už uzavřené zásnuby, vracely se všechny dary, dopisy i podobizny a ničily se, aby po krátké lásce nezůstala žádná památka.
Věno jako vstupenka k oltáři
Jak otevřeně se tehdy mluvilo o penězích, prozrazují inzeráty na seznámení z Národních listů roku 1918. Muži v nich své požadavky vypisovali s klidem obchodníka. „Magister, Ph., majitel lékárny na venkově, 33 l., přeje si pozn. touto cestou pro nedostatek přílež. mladou, jemnou dámu do 25 l., oduševnělé a klidné povahy, s pochopením pro klidný, rodinný život. Přiměř. věno nutné.“ Podobně smýšlel i jistý architekt střední postavy, který hledal domácky vychovanou dívku do pětadvaceti let s vyšším věnem a ke svému inzerátu připojil značku „Případně se přižení.“ Osmadvacetiletý Moravan si zase přál slečnu nebo mladou vdovu „se zajištěným větším věnem“.
Peníze se řešily i při námluvách. Otec nevěsty měl povinnost budoucímu zeti otevřeně vyložit, jaké jsou majetkové poměry dcery a jaké dostane věno. Podle Gutha-Jarkovského mohlo vzájemné tajení těchto věcí přinést budoucím manželům ty nejtrapnější následky.
Manželství, ze kterého nevedla cesta ven
Největší krutost však na nevěsty čekala po svatbě, pokud se sňatek nevydařil. Katolické manželství bylo až do roku 1919 nerozlučitelné. Nešťastné dvojici zbýval jen takzvaný rozvod od stolu a lože. Manželé se mohli odstěhovat a žít každý po svém, před zákonem i před církví ale zůstávali mužem a ženou, a znovu se tak oženit ani vdát nemohli. Právě takových rozvedených žilo koncem devatenáctého století v českých zemích přes 200 000, nejčastěji kvůli cizoložství a opilství. Definitivní konec manželství, kterému se říkalo rozluka, přitom zůstával pro katolíky nedosažitelný, a tisíce odloučených mužů a žen tak čekaly, až jim někdo dovolí začít znovu.
Bitva o rozlukový zákon
Změnu přinesl až mladý československý stát. Na jaře 1919 projednávalo Národní shromáždění novelu manželského práva, kterou předložil poslanec Václav Bouček a která měla umožnit rozluku všech manželství. Odpor klerikálních poslanců vedl pražský arcibiskup František Kordač. „Ve všeobecné snaze zavést rozluku manželství spatřuji generální zpověď lidstva od Boha vzdáleného.“ Po jeho slovech se z galerie, kde seděli zástupci Spolku rozvedených, ozval křik. „Jménem 200 000 rozvedených žádáme Národní shromáždění o amnestii! Dostane ji, jak vidno, kdekdo, i církev, jen my stojíme stranou!“ V sále se strhla mela, klerikální poslanci na protest bušili pěstmi do lavic, ostatní po nich házeli spisy a ty nejrozvášněnější zákonodárce nakonec museli z jednacího sálu vynést.
Boučkův návrh tehdy neprošel, ale už 22. května 1919 přijalo Národní shromáždění takzvaný rozlukový zákon. Manželství se od té chvíle dalo definitivně ukončit z devíti důvodů, mezi které patřila nevěra, zlé nakládání, zhýralý život, pijáctví, duševní choroba, hluboký rozvrat manželství nebo nepřekonatelný odpor mezi manžely. Snoubenci si zároveň nově mohli vybrat mezi civilním a církevním sňatkem.
Zpráva, kterou zákonodárci k novému zákonu připojili, líčila osudy lidí uvězněných v rozpadlých manželstvích s nebývalou naléhavostí. Mladý muž nebo mladá žena, jejichž svazek záhy ztroskotal, byli pouhým rozvodem odsouzeni k životu bez partnera. Takový stav podle autorů zákona muže „vhání v náruč nevěstkám, s příšernými důsledky“, zatímco ženě při mimomanželském těhotenství hrozily zákroky ohrožující její zdraví i život.
Rozvedených přibývalo jen pomalu
Přestože zákon cestu z nešťastného manželství konečně otevřel, využíval ji zpočátku jen málokdo. V roce 1919 připadaly na deset tisíc obyvatel pouhé dva rozvody a ze všech uzavřených manželství se jich rozvodem rozpadlo jen asi pět procent. A když už k rozchodu došlo, stálo za ním obvykle mnoho let trápení. Páry, které se v prvních letech republiky rozváděly, spolu předtím vydržely v průměru přes dvanáct let, a během dvacátých a třicátých let se tato doba zkrátila zhruba o dva roky. Mimo manželství se rodilo deset až dvanáct procent dětí, přičemž svobodná matka nesla mnohem těžší úděl než dnes. Prstýnek na ruce tak pro většinu žen zůstával jedinou společensky přijatelnou životní cestou.
Vdaná žena přišla o práci
Sňatek přitom pro mnohé nevěsty znamenal konec vlastních plánů. Učitelky a státní úřednice podléhaly takzvanému celibátu, což znamenalo, že vdaná žena tato povolání vykonávat nesměla. Jakmile se některá z nich rozhodla pro svatbu, o místo přišla, a to bez ohledu na svou rodinnou situaci. Práci ztrácela i žena, jejíž děti už dávno odrostly a která by tak zaměstnání s péčí o rodinu snadno zvládla. Ve středních vrstvách navíc panoval názor, že se nesluší, aby manželka vydělávala. Průlom přišel v roce 1918, kdy poštovní úřednice jako první získaly možnost vdát se, aniž by musely opustit zaměstnání, ovšem jen se souhlasem manžela, který musel podepsat revers vymezující práva jeho ženy. První učitelkou, jež po svatbě nemusela opustit školu, se stala Marie Bienertová. Vdávala se poslední den roku 1918.
Stát tehdy rozhodoval o tom, zda smí vdaná žena pracovat, a rodina zase o tom, koho si dcera vezme. Kam až dokázal zajít rozzlobený otec, poznala novinářka Milena Jesenská. Když neplánovaně otěhotněla s Ernstem Polakem, musela podstoupit tehdy nelegální interrupci. Otec se sňatkem nesouhlasil i kvůli Polakovu židovskému původu a dceru nechal hospitalizovat pro údajnou „absenci morálního orgánu“. Mladá dvojice se nakonec vzala, ovšem pod podmínkou, že odejde z Prahy do Vídně.
Republika se navenek pyšnila pokrokem, každodenní život nevěst se ale proměňoval jen zvolna. Historička Jana Burešová z Univerzity Palackého v Olomouci vidí příčinu v síle tradice. „Ač ženy dosáhly rovnoprávnosti v podobě volebního práva, většinový názor mužů i žen byl tradičně konzervativní. Je to dáno i tím, že velká většina obyvatel všech národností zůstala aktivními katolíky.“
Cesta od nevěsty s věnem k ženě, která o svém životě rozhoduje sama, tak trvala mnohem déle než jedno slavnostní vyhlášení samostatnosti.
