Tragický konec hokejových mistrů světa 1949: Komunisté je mučili, ponižovali a poslali do dolů

Hokej s pukem se v českých zemích hrál už od počátku 20. století, ale cesta na vrchol byla dlouhá a trnitá. Ve 20. letech dostávali Čechoslováci od Kanady drtivé porážky, včetně historického debaklu 0:30. Z předválečných 26 duelů se zámořskými celky uhráli pouze dvě bezbrankové remízy a jednu výhru nad USA v roce 1938. O světovém titulu se neodvažovali ani snít.

Vše se změnilo po druhé světové válce. V únoru 1947 se stal sen skutečností. Na šampionátu v Praze, pod vedením kanadského trenéra Mikea Buckny, vybojovalo Československo svůj první titul mistrů světa. Tým s hvězdami jako Vladimír Zábrodský, Stanislav Konopásek, Václav Roziňák a legendárním brankářem Bohumilem „Bóžou“ Modrým procházel turnajem suverénně.

„To byl prostě neuvěřitelný zážitek. Ono to mistrovství bylo jedno z posledních, která se konala ještě v takové té malebné, až sousedské atmosféře,“ vzpomínal později Miloslav Jenšík, který jako mladý chlapec viděl více než 20 zápasů díky uhelným prázdninám.

Úspěchy pokračovaly. Mužstvo získalo stříbro na olympiádě 1948 a vybojovalo druhý titul mistrů světa ve Stockholmu v roce 1949. Československý hokej se definitivně zařadil ke světové špičce.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 se začaly nad hokejisty stahovat mraky. První ranou byla emigrace některých reprezentantů včetně mistrů světa Jaroslava Drobného a Miroslava Slámy. Z Kanady se po únorovém převratu nevrátil ani úspěšný trenér Mike Buckna.

Osudný černý den přišel 8. listopadu 1948, kdy se reprezentace vracela z Paříže do Londýna ve dvou letadlech. Druhé letadlo se šesti hráči se zřítilo do vod kanálu La Manche. Navždy zmizeli mistři světa Zdeněk Jarkovský, Vilibald Šťovík, Miloslav Pokorný, Ladislav Troják, Karel Stibor a reprezentační nováček Zdeněk Švarc.

V březnu 1950 se mistři světa připravovali na obhajobu titulu v Londýně. Pár dní před odletem, 11. března, však byl odlet zrušen. Oficiální důvod zněl, že britské úřady neudělily víza československým rozhlasovým reportérům.

Zklamaní hokejisté se 13. března 1950 sešli v pražské restauraci U Herclíků (známé také jako Zlatá hospůdka) v Pštrossově ulici. Přišli zapít žal a zároveň oslavit narození potomka jednoho z hráčů. S přibývajícím alkoholem se objevila i kritika režimu, která byla v té době považována za vážný přečin. Na základě udání dorazila Státní bezpečnost (StB) a přímo v hospodě zatkla Zlatomíra Červeného, Václava Roziňáka a Augustina Bubníka. Formálně byli hokejisté obviněni z urážek vedoucích představitelů a veřejného pobuřování, ale skutečným důvodem bylo už dříve připravované obvinění z protistátní činnosti.

V následujících dnech pokračovali příslušníci StB v zatýkání. Za mříže putovali další hokejisté a také hostinský Mojmír Ujčík. Posledním zatčeným byl 24. března brankářská legenda Bohumil „Bóža“ Modrý, který už sice v národním týmu nehrál, ale podle StB byl hlavou celého protistátního spiknutí.

Zatčení Modrého, který nebyl v sestavě týmu a pobýval v té době mimo Prahu, jasně naznačovalo, že se nechystá jen vyšetřování hospodské výtržnosti a protirežimních výroků. Ty se měly stát pouze záminkou pro sestavení mnohem většího vykonstruovaného politického procesu proti hokejovým šampionům.

Zatčení hokejisté byli převezeni do nechvalně známého „Domečku“ na Hradčanech, kde je čekalo několikatýdenní mučení.

„Nejhorší byly ty doby, kdy nás měl v rukou Pergl, šéf Domečku. Měl takové důtky, kde na konci byly kuličky. Tím člověka mlátil zezadu a zepředu, kolikrát až jsem upadl a on se choval jako bestie, která se tam na nás krutě vyžívala,“ vzpomínal na nejhorší chvíle svého života reprezentant Augustin Bubník v rozhovoru pro web Političtí vězni.cz.

„Jednou mi dali takový železný pásek kolem hlavy a ten utahovali, že si člověk myslel, že mu rozdrtí hlavu. Svázali vám ruce, takže jste se nemohl nijak bránit, a dělali si z vás, co chtěli,“ popsal děsivé zážitky Bubník, který v Domečku zhubnul třicet kilo.

Pod nátlakem a mučením byli hokejisté donuceni k přiznání vojenské špionáže. Neveřejný proces „s protistátní skupinou Modrý a spol.“ konal 6. a 7. října 1950 v Praze na Pankráci. Tresty byly drakonické – od osmi měsíců až po 15 let odnětí svobody.

Hokejisté s delšími tresty byli posláni do uranových dolů v Jáchymově.

„Měli radost, že mohou ponížit nás, mistry světa. Vzpomínám si na jednoho, kterému to dělalo obzvláštní radost: ‚Ty seš mistr světa?‘, vyřvával. ‚Víš, co ty pro mne jsi? Dobytek! Ale když jsi tedy ten mistr světa, tak mi tady uděláš sto dřepů! Ale hezky pomalu, ať si to můžu vychutnat…!‘ Nezbylo než je udělat, pokud člověk nechtěl riskovat, že mu dozorce rozbije obličej a nebo nakope ledviny. To byly Bory…“ vzpomínal na vězení hokejista Zlatomír Červený.

Dodnes není zcela jasné, proč se komunistický režim rozhodl tak krutě naložit s hokejovými mistry. Existuje několik teorií – od exemplárního trestu jako varování pro ostatní sportovce před emigrací, přes potřebu uvolnit místa v národním týmu pro loajálnější hráče, až po spekulace o odklizení československého týmu z cesty sovětským hokejistům, kteří se tehdy chystali vstoupit na mezinárodní scénu.

Záhadou zůstává i to, že kapitán národního mužstva Vladimír Zábrodský byl vyslýchán pouze jako svědek, ačkoliv jeho bratr Oldřich v roce 1948 emigroval. Časem se objevily spekulace, že se osvobodil očerněním některých spoluhráčů, ale žádné důkazy pro to neexistují.

Likvidace téměř celého reprezentačního týmu měla zničující následky pro český hokej. Mistrovství světa v letech 1950 a 1951 se Československo nezúčastnilo. První turnaj, do kterého zasáhl nově vytvořený reprezentační tým, byly olympijské hry roku 1952, kde skončil na čtvrtém místě.

K propuštění odsouzených s delšími tresty došlo až v roce 1955 na základě prezidentské amnestie Antonína Zápotockého. Na rehabilitaci museli čekat až do pražského jara v roce 1968. Na led se už vrátil jen zlomek z nich, zatímco ostatní museli hledat nové životní cesty. Na další titul ze světového šampionátu pak hráči i fanoušci čekali až do roku 1972.

Tento temný příběh dnes připomíná pamětní deska na domě v Pštrossově ulici 192/24 v Praze: „V tomto domě se nacházela Zlatá hospůdka, v níž byla komunistickou zvůlí 13. 3. 1950 násilně přerušena kariéra hokejových mistrů světa z let 1947 a 1949 a stříbrných medailistů ZOH z roku 1948. Byli nespravedlivě pozatýkáni, obviněni a odsouzeni do uranových lágrů.“

Tragický příběh československých hokejistů zůstává jednou z nejtemnějších kapitol v dějinách českého sportu. Ať už byl skutečný motiv kterýkoliv z uvedených - strach z emigrace, potřeba loajálnějších hráčů, nebo vyklizení cesty sovětským sportovcům - výsledek byl stejný. Hokejová generace byla zničena a sport, který se mohl pyšnit dvěma tituly mistrů světa, byl na dlouhá léta ochromen.

Zdroje: www.seznamzpravy.cz, www.irozhlas.cz, www.denik.cz