Článek
„Bude to 102 korun. Hotově, nebo kartou?“ ptám se klienta v lékárně. Místo odpovědi je mi do ruky vecpán jeden Karel IV. a na mincovníku zacinká fungl nová, nablyštěná desetikoruna.
„Kíp d' čenč, báj!“ odpoví mi cizinec podivnou hatmatilkou. Sebere z táry (pultu) balíček XXL kondomů a vyběhne ven vstříc nedalekému, ale více než hlučnému festivalovému dobrodružství. Alespoň to si myslím, že mi říkal, kam se svým nákupem míří. Pokud jsem mu také rozuměl dobře, nejedná se o půjčku, nýbrž mi právě tento štědrý jinoch věnoval osm celých korun! Nebesa! Ta je tak nádherná! A jak se blýská! Jsem z toho tak vykolejený, že ji zapomenu schovat do pokladny a mince zůstane ležet na mincovníku.
Další klient, pacient. Paní Marie, 82 let. Přišla si pro nové léky na tlak. Nikdy prý nic neužívala. Úctyhodné v tomto věku. Poskytnu ji co nejkvalitnější dispenzační minimum. Sdělím ji, že její léky jsou u nás samozřejmě bez doplatku. Vychválím jí trvalou. Zvednu jí ze země spadlou hůl. Změřím jí tlak, protože vypadá, že každou chvíli omdlí. Potřesu jí rukou. Otevřu a podržím dveře a popřeji hezký den.
Pak si vzpomenu, vrátím se k mincovníku a k mé vydřené desetikoruně. Desetikoruna je fuč! Zmizela. Obrátím lékárnu naruby a vymetu všechny pavučiny, abych zjistil, že musíme dát výpověď uklízečce a také že jsem byl právě lstivě okraden.
Krádež!
Rozhlásit městským rozhlasem! Hledá se paní Marie, 82 let. Černé kalhoty, barevná letní halenka, slaměný klobouk, hůl. Falešný pohled, hraný úsměv a zdánlivě nemotorné, ale přitom velmi hbité prsty. Středně vysoká, široké postavy s kulatým obličejem a novou trvalou. Že by tu hůl shodila na zem schválně a v momentu, kdy jsem se ohýbal, provedla loupež století? Jasně, mizerných osm korun. Ale tady jde především o princip. Nemohla si přece myslet, že se jedná o vrácené drobné, když nic nedoplácela.
Vím, kde bydlí. Stejná ulice, domov s ošetřovatelskou službou. Mám si to s ní jít snad později vyříkat? Najmout partu neposlušných výrostků, sepsat transparenty na podporu snížení valorizace důchodů či jí zavrzat pod okny na housle? To bych nepřál ani svému nejhoršímu nepříteli. Nebo se mám jen více usmívat na lidi a nějaké drobné z nich dneska ještě "vysomrovat"? Zvolím druhou možnost. Spolknu slinu záště, domluvím zlomenému srdíčku a dokončím směnu. Po práci si místo toho postěžuji známé prodavačce v obchodě s croissanty.
„Osm korun. Chápete to?“
„Chápu. Shrábnout cizí dýško z mincovníku je mezi důchodci běžný standard. Mně to dělají dennodenně. Nechávám je,“ odpovídá mi prodavačka croissantů.
Šokující zjištění. Dozvím se od ní, že si s nimi někdy dokonce hraje a dělá z nich volavky. Na mincovník, odděleně od vrácených mincí položí dvě koruny a pak stopuje čas, jak dlouho tam vydrží. Málokdy je to déle než půl hodiny. Tahle práce ji vážně asi moc nebaví a měla by v blízké době přemýšlet o změně zaměstnání. Dělat si z lidí hloupou srandu tímto způsobem? Trochu mi to připomnělo incident s na chodníku přilepenou dvacetikorunou a puberťákem schovaným opodál v křoví, pozorujícím marné snahy kolemjdoucích o její odlepení. Tyhle kanadské žertíky mě nikdy moc nebraly. Nezbývá mně nic jiného než paní Marii odpustit, zapomenout na nepříjemný incident a žít život dál, bez nesmyslné zaujatosti vůči starším lidem, bez osmi korun.
Další den přichází šok. Paní Marie (82) přichází do lékárny s prosíkem, že někde nechala svoji peněženku, jestli jsme ji neviděli. Žádná omluva tedy nebude?! Naprosto zbytečná eskalace napětí. Přitom stačilo tak málo. Například: Omlouvám se, už nikdy nebudu krást. Nikdy ale nikoho nenechávám ve štychu, proto poklekám na všechny čtyři končetiny a dávám se do usilovného pátrání po ztracené peněžence. Netrvá to dlouho a peněženka je na světě. Zapadla mezi topení a stojan s dezinfekcí v rámci měření krevního tlaku.
Od paní Marie vyinkasuji hubanec jako od maminky po návratu ze zkouškového.
„Pane magistře! Eh… Vy jste zlato! Počkejte, eh…“ oddychuje paní Marie, zatímco si utírám její cucflek z tváře, „tady je. Eh.. Nemohla jsem kvůli tomu celou noc spát. Ne kvůli té peněžence, ale protože jsem vám včera omylem vzala deset korun. Eh…Asi je tu někdo zapomněl, ale určitě nejsou moje. Tady máte. Eh…víte není mi zrovna dobře,“ praví paní Marie (sympatická důchodkyně +-80 let) a podá mi nablyštěnou desetikorunu. Až na tu poslední část, slušná omluva. Je mi hanba.
„Maruško, jste hodná, ale…nechte si ji. Vždyť je vaše,“ usměju se na ni.
„Mohu si u vás na chvilku sednout?“ zeptá se, se slzou v oku, ještě než jí minci stihnu vrátit zpátky, „není mi dobře.“
Znovu se neptám a raději jí opět přeměřím tlak, protože se mi zdá, že dnes oddychuje jako parní stroj. Tlakoměr atakuje hodnoty 220/160! Prý si své nové léky ještě nevzala, celou noc myslela jen na těch deset korun a na ztracenou peněženku. Své léky si vzít už nestihne. Na cestě ke dveřím paní Marie zkolabuje.
Několik týdnů poté se ke mně dostane informace, že paní Marie bohužel svůj boj s vysokým tlakem i se svým srdíčkem prohrála. Jediné, co mi po ní zbylo, je jedna nicotná desetikoruna a nutnost informovat vás o tom, že v roce 2022 zemřelo 16,4 tisíce (nejčastější příčina úmrtí) lidí na ischemickou chronickou chorobu srdeční, která často souvisí se špatně léčeným nebo ještě hůře, neléčeným vysokým krevním tlakem.
Nebuďte jako já nebo prodavačka croissantů a nehledejte v lidech zbytečné chyby. Buďte jako paní Marie se srdcem na správném místě. Hlídejte si ale svůj tlak. Je to prevít a nebolí.
