Článek
Ráno, něco před sedmou.
Zamykám, seberu tašky z podlahy, udělám dva kroky a zase je položím. Sundám batoh a ukládám klíče do přední kapsy. V tom si vzpomenu, že jsem zapomněla v předsíni připravenou tyčku od koštěte. Vracím se, pokládám tašky, sundám batoh, vyndám klíče.
Odemknu, ani nerozsvítím a sahám pro tyčku. Zároveň vidím, že tam zůstala ještě jedna igelitka, vlezu zpátky a sednu si na židli a počítám do deseti, podle rady mé maminky. Vždycky když se po odchodu z domova vrátíš pro něco zapomenutého, tak si sedni, napočítej aspoň do deseti a vyjdi znova. Pro štěstí.
Ve dveřích se objeví stín. „Dobrý den paní učitelko! Dneska jdete nějak pozdějš, ne?“
„Zatím stíhám, paní Procházková, dobrý den.“
Zamykám, sousedka stojí za mnou a zírá, co to dělám. Zejména jí zaujala tyč od koštěte.
„Vy dnes nejdete do školy?“
„Ale jdu, paní Procházková, jen jsem se pro něco vrátila“
„Jé vy toho zase nesete? To v tý škole nemáte ani tyčku ke koštěti?“
„My tam toho nemáme, to byste koukala, táhnu i prostěradlo, vatu, těstoviny…“ Jmenuji všechny věci v igelitkách, ze strachu, abych s paní Procházkovou nemusela probrat obsah ostatních tašek.
Přitom sbírám tašky ze země.
“ No toto.“ Kroutí hlavou.
Odcházím, hodná paní Procházková mi pomáhá otevírat dveře a dokonce se nabídne, že za mnou potom zamkne dům. Nadmíru spokojená, že provedla průzkum a dohled, zvoní na paní Zoulovou, sousedku z přízemí a podává hlášení.
„No já vám řeknu, paní Zoulová, ta učitelka z prvního, víte která? No… si představte, každý den tahá batoh, igelitky a dneska nesla i tyčku od koštěte. To to školství vypadá, pak ty děti mají umět pozdravit, že jo.“
Paní Zoulová pokývala hlavou a zalila muškáty. Vyklonila se z okna.
„Podívejte, už leze do autobusu, no to si počkám, jak se tam narve, v týhle ranní špičce. No vždyť to povídám! Koukejte, nevešla se! Hele, podívejte se, ten mladík. To je mladej Novák! Zastavil autobus a nacpal tam učitelku i s tou tyčkou.“
