Článek
A pokud s válečnými zločiny Putinova diktátorského řežimu souhlasí, veřejně je schvalují a podporují, tak jsou morálními zrůdami, které ve slušné společnosti nemají co pohledávat. Což samozřejmě platí i pro mezinárodní sportovní akce.
A pokud mlčí - tak taky souhlasí. Chápu, že mohou mít strach, aby je či jejich blízké náhodou nepostihla „akutní oknytýda“, ovšem za prvé stále mohou z Ruska zmizet i s celou rodinou, a za druhé mám takový nějaký nepříjemný pocit, že základní výbavou sportovce by měla být odvaha, nikoliv zbabělost.
Budiž, postavit se diktátorskému režimu není zrovna jednoduché - ovšem úplně nejlepší je se z podobné země prostě „zdekovat“. Zrovna u nás s tím máme velmi dobré a bohaté zkušenosti - nejen Petr Zenkl, Hubert Ripka, Pavel Tigrid nebo Zdeněk Mlynář, on už i takový TGM by o tom mohl něco vyprávět. Přičemž „starej Procházka“ byl ve srovnání s Putinem naprosto neuvěřitelný dobrák - a podobně rovněž i ti největší „jestřábové“ ze štábu rakousko-uherské armády vypadají vedle velení současné ruské armády jako ustrašení opelichaní holubi. Proti Putinovi se totiž jako „hodnej moula“ jeví i Ferdinand II. Habsburský (pro neznalé historie, to je ten, co nechal na Staromáku popravit 27 pánů, rytířů a měšťanů - česky z nich tedy pořádně uměla ani ne polovina).
Takže pokud nějaký ruský sportovec chce sportovat a se zvěrstvy, které ruská vojska už skoro tři roky páchají na Ukrajině, nesouhlasí - co mu brání z Ruska odejít? Klidně i s celou rodinou. Na rozdíl od minulého režimu na hranicích Ruska stále nejsou dráty, a navíc lze vycestovat zcela legálně. Ano, není možné sednout na přímý let typu „Moskva-Paříž“, ale lze odjet či odletět „na dovolenou“ do mnoha zemí Afriky i Asie, odkud už ty přímé lety do Paříže, Berlína, Londýna, Bruselu, Montrealu, New Yorku… nebo třeba i do Prahy nejsou vůbec žádný problém. Taky jsem slyšela něco o tom, že finští pohraničníci na ruské uprchlíky rozhodně nestřílejí - nevím tedy, jak ti ruští.
Takže možností, jak si „sbalit kufr a vypadnout z Ruska“, je více než dost. Přes Kazachstán, Indii, Egypt, Turecko, Spojené arabské emiráty, Brazílii a spoustu dalších států. Putinův režim pořád ještě svým občanům nezabavuje pasy, ani nemusejí jít na policejní služebny potupně žádat o nějaké „výjezdní doložky“. Proti Čechům a Slovákům v letech 1948-89 mají z hlediska možností cestování dnešní Rusové neuvěřitelný luxus - což samozřejmě platí i pro sportovce.
A až budou bezpečí „na Západě“, klidně si mohou „hubu pustit na špacír“ a na Putinovi a jeho režimu nenechat ani tu příslovečnou nit suchou - aniž by se museli nějak zvlášť obávat o svůj život. Že by na ně car Vladimír poslal ostrého hocha s cepínem jako svého času báťuška Džugašvili, to opravdu moc nehrozí. On i ten Josif Visarionovič nad naprostou většinou emigrantů mávl rukou a dál je neřešil - kdyby tomu bylo jinak, z rodu Romanovců by nezůstala naživu ani noha a takový Sergej Nikolajevič Vojcechovský by se sotva mohl stát československým generálem. Takže pochybuji o tom, že by „ďaďa Putin“ posílal po světě agenty s novičokem likvidovat ruské sportovce, kteří by na jeho režim naplivali a poté požádali o občanství jiného státu.
Tedy jinými slovy, pokud je někdo ruský sportovec a chce sportovat, nic mu v tom nebrání. Jenom holt nebude moci sportovat pod vlajkou současného ruského impéria, ale musí tak činit pod vlajkou libovolného civilizovaného státu. Což snad není takový problém - pokud mu tedy jde o sport a nikoli o vlajku či státní znak. Za prvé o dobrého sportovce bude mít asi každá země na světě zájem, aby ji reprezentoval. A navíc každý slušný člověk se dnes musí za ruského orla stydět úplně stejně, jako se v roce 1942 musel každý slušný člověk na světě stydět za orla německého a za hákový kříž - byť se jedná o prastarý indický symbol štěstí.
A pokud se náhodou stane - jako že tomu příliš nevěřím - že se za 10 nebo 15 let v Rusku režim změní a stane se civilizovanou zemí, asi nebude takovým problémem, aby ti ruští sportovci dostali své původní občanství zpět, případně dožili s občanstvími dvěma. Nebo pokud ne oni, tak jednou jejich děti či vnukové. Konečně naši emigranti i jejich potomci tuto možnost měli a stále mají.
Ale ruští sportovci, kteří se od Putinova režimu jednoznačně nedistancovali, nemají na olympiádě co pohledávat. Stejně jako by neměli co pohledávat němečtí sportovci nedistancující se jednoznačně od Hitlera na olympiádě v roce 1940, kdyby se tehdy nějaká konala.
Ano, v době první i druhé světové války se nekonaly olympiády, mistrovství světa ani Evropy. Ale sportovat se úplně nepřestalo. Ovšem nedovedu si představit, že by v tom roce 1940 pozval nějaký klub dejme tomu z britské fotbalové ligy na přátelský zápas německý fotbalový klub. Ačkoliv v té době ještě na britská města nedopadaly ani německé bomby, ani rakety V2.
Nebo že by se třeba v tomto roce rozhodla Austrálie uspořádat nějaké „asjisko-pacifické atletické hry“ a pozvala na ně sportovce z Japonska. Přičemž konkrétně Austrálie měla v rámci britského impéria poměrně velkou nezávislost už zhruba půl století - např. zde měly ženy všeobecné volební právo od roku 1902, zatímco na vlastních britských ostrovech dostaly zcela rovné volební právo jako muži až v roce 1928 (mimochodem, jen o pár let před Tureckem).
Občané Německa a Japonska měli - kvůli tomu, co za války jejich státy páchaly - zákaz startu na první poválečné olympiádě v Londýně konané v roce 1948. Pochopitelně pokud by nějaký Němec nebo Japonec do roku 1948 získal občanství jiného státu, mohl by na olympiádě soutěžit za tuto svou „novou vlast“. Je ovšem vysoce pravděpodobné, že by před získáním občanství jiného státu musel prokázat, že s válečnými zločiny neměl nic společného a že se ani příliš „nezapletl“ s příslušným režimem. V případě Němce např. že neměl nic společného s SS, SA, gestapem a nejspíš ani s NSDAP - možná (ale to je hodně velké možná) by prošel nějaký řadový člen, ale určitě ne funkcionář, byť na malém městě.
U bývalého vojáka Wehrmachtu by veřejné mínění možná nějak strávilo řadového vojáka nebo bezvýznamného poddůstojníka, ale kdokoliv od poručíka výše by byl absolutně „nežádoucí osoba“ - pokud by tedy nebyl schopen prokázat, že zachránil život minimálně jednoho spojeneckého zajatce, partyzána, Žida nebo vězně koncentračního tábora.
Můžete namítat, že jak Američané, tak Rusové (ti v o něco menší míře - ovšem jenom proto, že se k tolika nedostali) bez problému do svých služeb „převzali“ německé a japonské vědce (o „operaci Paperclip“ asi slyšel skoro každý) a dokonce dosti ochotně přebírali i špiony někdejšího Abwehru či SD. To sice ano - a jestli to bylo „chucpe“, nebo ne, to ať si každý zváží sám - ovšem „uklidili“ je někam do vojenských laboratoří a kanceláří tajných služeb, rozhodně je nenechali, aby za ně veřejně závodili na mistrovstvích světa a olympiádách. Jinak by podobnou vládu novináři (od bulváru po seriózní tisk) určitě „sežrali zaživa“.
A pokud zde někdo vytáhne oblíbenou „mantru“ o tom, že v době války v Koreji, ve Vietnamu, v Jugoslávii, Iráku nebo Afghánistánu taky nikdo nevyloučil z olympiád a mistrovství světa občany USA a neříkal jim, že pokud chtějí sportovat na mezinárodní úrovni, musejí „naplivat na svou zemi“ a požádat o občanství jiného státu, tak mu poradím jediné: aby se konečně doučil dějepis.
Válku na korejském poloostrově začala ta severní (lidově demokratická), když napadla svého jižního souseda. USA - spolu s některými dalšími „západními státy“ - pomáhaly napadenému, zatímco Sovětský svaz agresorovi. Ve Vietnamu to bylo prakticky to samé - severní Vietnam (kterému vládli komunisté) napadl svého jižního souseda, kterému se snažily pomáhat USA - a SSSR i všechny jeho satelity (včetně ČSSR) opět pomáhaly agresorovi. Na rozdíl od korejské války tato neskončila de facto návratem k původnímu stavu (což pořád lepší než nic), ale vietnamští komunisté obsadili celý Vietnam, ve kterém zavedli svou diktaturu a kdo nestihl včas utéct, měl zkrátka smůlu. Asi jediné „malé bezvýznamné plus“ bych vietnamským komunistům dala za to, že o pár let později svrhli barbarský režim šílence Pol Pota v Kambodži.
V Jugoslávii se USA a další členové NATO angažovali bez mandátu OSN - to ovšem proto, že Rusko a Čína v Radě bezpečnosti vetovaly jakoukoliv snahu o řešení situace. Že tam docházelo ke genocidě a děla se zvěrstva, jaká v Evropě od roku 1945 nikdo nepamatoval, o tom snad nebude pochybovat nikdo, kdo má rozum v hlavě. A že se podobná situace nedá zastavit a přivést k normálnímu stavu (tedy stavu, kde si sousedé vzájemně nepodřezávají krky) alegorickými vozy a letákovou kampaní, to asi taky napadne každého, kdo má IQ vyšší než pokojová teplota.
USA, potažmo celý „kolektivní Západ“ měl pouze dvě možnosti - „čumět jak vrany“ na to, kterak se národy bývalé Jugoslávie vzájemně vyvražďují, a to často způsoby, že by na ně dost možná zírali s otevřenou pusou i vojáci od Stalingradu, nebo se pokusit jim v tom zabránit, a to pochopitelně vojenskou silou. Nebo na to jako měl klidně koukat dál - a třeba si k tomu vzít i popcorn?
Co se Iráku a Afghánistánu týče, tak doufám, že nikdo z vás si nemyslí, že by Saddám nebo ti z Talibanu byli nějací „hoši od Bobří řeky“. Nejednalo se tedy - ze strany USA a dalších západních zemí - o nic více a o nic méně než o pokus o nějakou další Jugoslávii, možná trochu kombinovanou s Koreou. Tedy o snahu zbavit lidi v těchto zemích diktatury, řadu let je „držet pod krkem“, aby se tam různé národnostní (či spíše kmenové) a náboženské skupiny nemohly vzájemně vraždit, a během této doby se je pokoušet vychovat k poznání, že místo podřezávání si krků mají případnou nevraživost řešit vyřváváním na náměstích a maximálně tak občasnou rvačkou na fotbalovém stadionu, jako to činíme my ve vyspělém světě.
Jenže v Iráku i Afghánistánu žijí zcela zjevně lidé z jiného těsta než v Jugoslávii, tedy tací drsňáci, kterým ti „horkokrevní Balkánci“ nesahají ani po kotníky. Svůj „národní sport“ vzájemného mučení a vyvražďování si nechtěli nechat vzít, takže výsledek byl velmi podobný tomu Vietnamu. USA a jejich spojenci s větší či menší ostudou odtáhli - ovšem že by se kvůli tomu tyto země staly nějakými „příjemnými místy pro život“, to ani omylem.
Nemluvě o tom „drobném detailu“, že přinejmenším v Iráku se už od počátku kromě „Západu“ angažoval kde kdo počínaje Ruskem přes Turecko, Írán, Izrael až po Saúdskou Arábii, přičemž většina z nich v tom pokračuje i nadále USA sem, USA tam. A v Afghánistánu - jak známo - to před Američany s invazí taky neúspěšně zkoušeli Rusové (Sověti). Tedy před nimi to samé dělali i Britové, Turci, Mongolové, Římané, Alexandr Makedonský a nejspíš i perští a babylónští králové.
Další věcí je, že ani Koreu, ani Vietnam, ani Jugoslávii, ani Irák nebo Afghánistán se USA nepokusily připojit ke svému území. Anexe dnešního Texasu nebo Nového Mexika ze strany tehdejších USA jsou záležitosti staré skoro 200 let a posledním velkým rozšířením kontinentálního území USA byla koupě Aljašky od Ruska v roce 1867 - což už je tedy taky nějaký ten pátek. Pak si ještě během americko-španělské války v roce 1898 USA ke svému území přičlenily nějaké ostrovy v Karibiku a Pacifiku, které se už nestaly „řádnými“ státy USA. Ovšem tato území jsou významná hlavně z vojensko-strategických důvodů, ale jinak jsou to převážně jen „černé díry“ na peníze z federální kasy. Např. i obyvatelstvo Portorika před možností volit si vlastní kongresmany stále dává přednost možnosti neplatit daně a ještě „sosat“ dávky z federálního rozpočtu.
Čímž se - jen tak mezi námi - příliš neliší od britských kolonií v Atlantiku i Pacifiku nebo od francouzských „zámořských departamentů“, které žijí především z dotací poskytovaných z metropole a občas také trochu z turistického ruchu, takže touha po státní nezávislosti většinu obyvatelstva dávno přešla. Myslím si, že zrovna my, Češi, bychom se tomu neměli až tak moc divit. Kdyby nám někdo nabídl možnost mít stejnou životní úroveň jako Rakousko nebo Německo, ovšem pouze za podmínky, že nás k němu připojíme, vsadím hlavu - jako že mám jenom jednu - že by počty „českých vlastenců“ velmi prořídly. A pokud by se bylo bývalo Rakousko-Uhersko nikdy nerozpadlo, asi jen málokdo by dnes toužil po nezávislém Českém království (nebo České republice, to už je jedno).
Skutečné kolonie, tedy k určitému státu přičleněná závislá území (nikoliv fakticky a často i formálně zcela nezávislá území jako Kanada nebo Austrálie) dnes příslušnou koloniální mocnost spíše jen stojí peníze, než že by jí je přinášely. Holt je to jistá „daň za minulost“ pro bývalé kolonialisty - a bývalí kolonizovaní z toho mají možná i trochu škodolibou radost. Ovšem zatím to - pro obě strany - tak nějak funguje, takže na tom ani jedni ani druzí nehodlají nic měnit. Ovšem je velmi naivní myslet si, že pokud by se dejme tomu třeba zítra všechna francouzská závislá území osamostatnila, tak že by se to nějak negativně propsalo do vývoje francouzského HDP.
Francouzská vláda - stejně jako britská nebo americká - si už dávno spočítala, že případným osamostatněním kolonií a jiných závislých území by jejich země vůbec o nic nepřišla, ale spíš si ekonomicky polepšila. Tento způsob myšlení je ovšem ruskému vedení státu zcela cizí. Sice mají územně nejrozlehlejší stát světa, ale myšlením stále trčí v 19. století, takže touží po ustavičné územní expanzi. Že nedokážou pořádně spravovat ani to území, které mají, to je jim jedno. Konec konců, ruským vládcům - ať už se jmenovali jakkoliv - bylo vždycky ukradené o půlnoci, v jaké bídě žijí běžní obyvatelé země, které vládli.
Ovšem pokud se nějaký stát chová jako agresivní buran, který sem nějakým omylem přicestoval strojem času z doby před dvěma sty lety, nemůže se divit, že se ním ostatní moc kamarádit nechtějí. Resp. že se s ním chtějí kamarádit jenom jemu podobní agresivní burani, případně různí magoři a šílenci (jako rakeťák Kim nebo íránští ajatolláhové), a to ještě polovina z nich to kamarádství jenom předstírá a ve skutečnosti pouze čeká na vhodnou příležitost, jak mu vrazit kudlu do zad (a sebrat nějaký ten kus území).
A pokud obyvatelé daného státu s podobnou buranskou politikou, která se aktuálně projevuje válečnými zločiny, bez řečí souhlasí, nemají co dělat mezi civilizovanými lidmi.
Což platí i pro sportovce.
Na podobné téma:
Zdroje - mimo všeobecně známých faktů, které by měl každý vědět ze zakladní nebo aspoň ze střední školy, lze nahlédnout třeba ještě sem:
Ruští vojáci, kteří dopomohli vzniku Československa (YouTube kanál Historický dobrodruh)
Československé legie v Rusku - Anabáze | Jak žili naši legionáři v Rusku? (YouTube kanál Historický dobrodruh)
Petr Tolar - Českoslovenští legionáři 1914-1920 (přednáška z cyklu Pátečníci ze dne 24.6.2016)
Den popravy 27 českých pánů 21. červen 1621 (Stream, pořad z cyklu Slavné dny)
Základní historická data dějin USA 1860-1899 (anglicky psaná wikipedie)
Dějiny USA 1865-1917 (anglicky psaná wikipedie)
Španělsko-americká válka (anglicky psaná wikipedie)
Portoriko (anglicky psaná wikipedie)
Volební právo žen (anglicky psaná wikipedie)
Letní olympijské hry (anglicky psaná wikipedie)
Operace Paperclip (anglicky psaná wikipedie)
