Článek
Obdivovat americké republikány je samozřejmě věcí vkusu každého - ovšem obdivovat i kdejakou ptákovinu, kterou tato strana kdy vymyslela? A čím je ta ptákovina větší, tím více být přesvědčený o tom, že by se právě tento nesmysl měl zavést i u nás?
Ještě navíc když to vůbec nefunguje ani v té Lousianě. Ono to totiž ani fungovat nemůže - což by zřejmě mělo „docvaknout“ i těm, kteří se údajně řídí tím stále vzývaným „zdravým selským rozumem“. Ale některým je holt nutné to říkat „po lopatě“.
Takže:
Pokud někdo v křesťanského Boha nevěří, těžko jej můžete násilím donutit, aby v něj věřit začal. Takhle svět opravdu nefunguje. Spíše naopak je násilné nucení vysloveně kontraproduktivní. A to z mnoha důvodů.
Za prvé by podobné nucení bylo v příkrém rozporu s Listinou základních práv a svobod, která zaručuje svobodu vyznání v tom smyslu, že každý má právo vyznávat jakékoliv náboženství stejně jako být zcela bez vyznání. Podle samotných základů našeho právního řádu má tedy každý plné právo věřit či nevěřit v cokoliv na světě - v Boha křesťanského, v Hospodina židovského, v Alláha muslimského, ale klidně i v Krišnu, Buddhu, Ganéšu, Ódina, Peruna, Astartu, Isidu, Apolóna, létající špagetové monstrum, neviditelného růžového jednorožce, v duchy, mimozemšťany, víly…
Jestliže tedy budete dětem z rodin, kde se v Boha nevěří a náboženství zde nemá vůbec žádnou hodnotu, „cpát“ jako povinnost se ve škole modlit a učit katechismus, za prvé tím neuvěřitelně rozlítíte jejich rodiče, takže nejspíš bude následovat série žalob. K čemuž se - dle mého názoru velmi ochotně - mimo nevěřících rodičů přidají i rodiče jiné víry, protože i když pomineme muslimy (kterých je v naší zemi opravdu pořád minimum) a buddhisty (kterých kvůli velké vietnamské komunitě bude asi více), tak ani věřící rodiče, kteří jsou pravoslavní, husité, lutheráni nebo čeští bratři nebudou na 100 % nijak nadšení, aby jejich dítko bylo povinno ve škole každé ráno odříkávat otčenáš a šprtat se nazpaměť katolický katechismus.
Ale i kdyby se podařilo - patrně nějakým kouzlem - změnit Listinu základních práv a svobod a zavést katolictví jako státní náboženství, na nárůst počtu věřících katolíků v naší zemi by tato změna měla efekt spíše silně negativní.
Podobné násilné nucení totiž v naprosté většině případů otráví i ty děti samotné. A to včetně dětí z rodin katolických. S výjimkou opravdu hodně velkých fanatiků typu rodiny Jochových (z dosti nebezpečného spolku Aliance pro rodinu), případně té kliky, která se v současné době z Katolické teologické fakulty UK opět snaží vytvořit baštu „katolibanu“ (plus k tomu „jen tak mimochodem“ zlikvidovat po dlouhá léta nejoblíbenější studijní obor této fakulty), má jen málokterý, a to i hluboce věřící, katolík chuť modlit se na veřejnosti „na rozkaz“ nebo se nějaké poučky své víry šprtat nazpaměť. V případě dětí pak „touha“ šprtat se cokoliv je ještě neporovnatelně menší než u dospělých.
Suma sumárum tedy pokud by i bylo možné zcela legálně donutit všechny děti - katolické, protestantské, pravoslavné, židovské, buddhistické, muslimské, pohanské, satanistické i ateistické - aby ve škole každé ráno drmolily růženec a v rámci povinného náboženství (či snad občanské výchovy?) se učily poučky z Katechismu katolické církve, velmi pravděpodobně jim tímto cokoliv spojeného s Bohem a katolickou církví, případně i samotnou vírou, dosti spolehlivě znechutíte. Všem bez výjimky, včetně dětí z katolických rodin.
Nemluvě o té „drobnosti“, že pro děti z rodin nekatolických bude podobné nucení nejen „příšernej vopruz“, který se budou snažit všemožně sabotovat (nebo jednat tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá), jak jen to půjde, ale velmi pravděpodobně proti tomuto nucení budou „bojovat“ způsobem, který je především pro nás, Čechy, naprosto typický. Tedy že si z Boha a víry budou dělat legraci a všechny ty modlitby a poučky budou zesměšňovat. Zvláště u puberťáků si lze velmi dobře představit, že se v tom zesměšňování budou vzájemně předhánět a všemožně hecovat - a asi je zbytečné zdůrazňovat, jak (velmi mírně řečeno) drsný slovník při tom zesměšňování budou používat. A že se k nim budou přidávat i jejich katoličtí spolužáci, na to můžete vzít ten příslovečný jed!
Jen tak mezi námi - pán, který se dnešního dne (29. 11.) v roce 1491 narodil (a posléze založil jeden z nejmocnějších a nejúspěšnějších církevních řádů) by se mnou v tomto bodě jistě souhlasil, protože se jím i sám řídil. A jeho následovníci pak při použití přístupu „po dobrém“ měli výsledky přímo ohromující. Jenže vykládejte to americkým evangelikálům!
Takže ano, chcete-li vychovat generaci, které bude Bůh, náboženství a víra k smíchu, která se bude rouhat, kudy bude chodit, a navíc takovým způsobem, že jste si to ani v nejbujnějších snech neuměli představit, začněte jí ve školách vnucovat povinné náboženství a modlení. Ostatně v některých zemích s tím už mají své „dobré“ zkušenosti. Můžete se např. ptát, proč zrovna v Irsku tak velké procento lidí střední generace souhlasí s rozvody, potraty a svatbami homosexuálů. Nebude to tak náhodou tím, že jim bylo katolické náboženství „cpané horem dolem“ po celé jejich dětství i mládí a rozvody byly absolutně zakázány ještě v 90. letech a potraty ještě relativně nedávno?
A pokud jde o dospělé - jen si představte, že by muslim, žid, buddhista, pohan, satanista nebo ateista měl před soudem přísahat na bibli. Vždyť by to byla naprostá fraška! Část z nich (a to je ještě ten lepší případ) tuto knihu možná respektuje jako posvátnou knihu lidí jiné víry, ale sami ji jako „svatý spis“ rozhodně nevnímají, takže přísahat na bibli je pro ně stejně nesmyslné, jako kdyby měl křesťan přísahat na Bhagavadgítu. Pro další je bible pouze něco jako „staré pověsti hebrejské“, takže přísahat na bibli jim dává asi stejný „smysl“ jako přísahat na Staré pověsti české, Homérovu Íliadu nebo třeba na nějakou islandskou ságu. A pro ten zbytek je bible pouze „nějaká kniha“ či „jakási beletrie“ a není pro ně žádný rozdíl mezi biblí na straně jedné a Harry Potterem, detektivkami od Agathy Christie či sbírkou pohádek od Boženy Němcové na straně druhé. Jak vážně byste brali člověka, který něco odpřísáhne na O dvanácti měsíčkách nebo Čertova svagra?
Konečně už dávno za „starého mocnářství“ přišli na to, že nemá smysl, aby nekřesťané přísahali na bibli, takže pro židy, muslimy (i ti v Rakousko-Uhersku žili) a případně též další občany, kteří nebyli křesťanské víry (nebo dokonce nebyli žádné víry), byl způsob přísahy náležitě modifikovaný - právě proto, aby z něj nebyla groteska. V těch zemích, kde se dodnes před soudem nebo třeba při skládání poslaneckého slibu přísahá nikoliv „na svou čest a svědomí“ (či na nějakou variaci této formule se shodným významem), ale na konkrétní „Písmo svaté“, tím pádem lidem jiné než křesťanské víry nabízejí možnost nepřísahat na bibli, ale na jinou pro ně posvátnou knihu.
Jednou z těchto zemí je Velká Británie. Vzhledem k tomu, že - nemýlím-li se - je tam oficiálně uznanou církví i wicca nebo laveyovský satanismus, tak by zřejmě bylo možné přísahat i na Knihu stínů či Satanskou bibli. Docela by mě zajímalo, jestli by si tam fanoušek sci-fi nebo fantasy mohl prosadit, že chce přísahat na Píseň ledu a ohně, Ságu Impéria (nejen k ní více zde), Stopařova průvodce po galaxii nebo na DVD s nejstaršími epizodami Star Treku. Vzhledem k tomu, že se někteří lidé hlásí k náboženství tzv. „jediismu“, možná by si tito vymohli právo přísahat na DVD se Star Wars.
Připadá vám to absurdní? A proč?
Mně osobně připadá daleko absurdnější, aby člověk přísahal na něco, v co nevěří, než aby přísahal na něco, v co věří - i kdyby to něco naprosté většině lidí připadalo velmi bláznivé.
Dalším nesmyslem je představa pana autora, že kdyby všude ve školách viselo na zdech Desatero, nedocházelo by k vraždám. V 17. století sice povinná školní docházka nebyla, ale zato byla prakticky povinnost chodit pravidelně do kostela - v katolických zemích do katolického, v protestantských do protestantského. Předpokládám, že v jednom i druhém několikrát ročně o Desateru mluvili a naprostá většina obyvatelstva uměla Desatero odříkat jako básničku „kdyby je o půlnoci vzbudili“ - a přesto se mezi sebou tito Evropané za třicetileté války docela úspěšně vyvražďovali a to tak, že v některých oblastech nepřežily více než dvě třetiny populace (pravda, dost měl na svědomí i hlad a epidemie).
Zcela určitě však byla povinná školní docházka ve 20. a 30. letech v Německu, ve většině škol visel na zdi kříž - a možná občas i to Desatero, součástí výuky bylo povinné náboženství (kde se nejspíš o tom Desateru také hodně mluvilo), vojáci dokonce přísahali „při Bohu“ a na svých opascích taktéž měli odkaz na Boha, ovšem že by je tato skutečnost učinila nějak lepšími, to se mi moc nezdá. Mám za to, že zejména Židé si o tom myslí své. Nemluvě pak o zemích, kde např. stál v čele státu katolický kněz (Josef Tiso), případně vládnoucí režim s církví velmi úzce spolupracoval (Chorvatsko, Španělsko, Portugalsko, Itálie) - vsadím hlavu (jako že mám jen jednu), že v těchto zemích do dětí na školách víru (možná i včetně povinného modlení) „cpali jak se dalo“ - a taky se mi nezdá, že by kvůli tomu zrovna v těchto zemích byli lidé lepší než jinde. Spíše bych řekla, že byli podstatně horší.
Ale i když odhlédneme od druhé světové jako určitého extrému, ani současné statistiky nevycházejí pro názory pana autora povzbudivě. V zemích, kde je většina obyvatel věřících, ba dokonce i tam, kde je drtivá většina populace věřícími křesťany, rozhodně není větší bezpečnost, nižší kriminalita ani lepší mezilidské vztahy než v „bezbožné“ (sekularizované) Evropě.
Spíše je tomu přesně naopak - čím více věřících, tím horší ekonomická úroveň a vyšší kriminalita. Ty nejhorší země světa, kde by nechtěl žít nikdo se špetkou zdravého rozumu, rozhodně nejsou země s převahou ateistů. Ano, jistou výjimkou je KLDR (Severní Korea), kde je povinný ateismus, ovšem rozhodně se nejedná o zemi sekulární v evropském pojetí tohoto slova - ve skutečnosti tam totiž vládne velmi absurdní kult, který z dynastie Kimů a zejména z jejího zakladatele dělá jakési polobožské až božské bytosti.
Jinak ale největší procento věřících najdete přesně tam, kam by se nejspíš nechtěl přestěhovat nikdo, kdo má funkční mozek v hlavě. A nejde pouze o povinně muslimský Afghánistán, ale kolem 90 % věřících, a to křesťanů, najdete i v subsaharské Africe nebo v Latinské Americe. Že by samotná tato skutečnost činila tyto země dobrými místy pro život, to ani náhodou! Spíše se vyznačují mizernou životní úrovní, vysokou kriminalitou, případně dokonce občanskými válkami, špatnou lékařskou péčí, vysokou negramotností a nízkou délkou dožití.
Netvrdím, že v těchto zemích je situace tak bídná jenom proto, že jsou tamější lidé věřící. Možná ale bude hrát jistou (a nikoli nevýznamnou) roli mimo jiné právě skutečnost, že jsou fanatickými věřícími a sekularizaci více či méně odmítají - což je případ především Afriky. Naopak státy, které jsou sekulární a náboženství tam lidem nikdo „necpe násilím“, ale naopak je většině lidí náboženství tak nějak „šumák“, patří mezi ty na světě nejbezpečnější, kde je vysoká životní úroveň i gramotnost a lidé se tam dožívají nejvyššího věku.
Takže představa, že pokud lidi povinně donutíme k víře, stanou se kvůli tomu lepšími, je zcela mimo.
Ve všech těch žebříčcích pozitivních jevů se už celá desetiletí na nejvyšších příčkách kromě skandinávských a středoevropských zemí umisťuje také Kanada, Nový Zéland, Japonsko, (Jižní) Korea a Singapur. Tedy všechno země, kde je velké množství lidí buď zcela nevěřících, nebo ti věřící jsou pouze „matrikovými“ věřícími, ale ve skutečnosti jejich „víra“ spočívá tak maximálně v tom, že párkrát do roka (během významných svátků) zajdou do kostela či jiné svatyně - přičemž část z nich to dělá pouze ze zvyku nebo je to pro ně více společenská než ryze náboženská událost, protože v Boha v podstatě nevěří.
V těchto zemí je také naprosté většině obyvatelstva víra i náboženství dost jedno, dosti často je vůbec nezajímá, v co věří či nevěří jejich kolegové, sousedé, přátelé a rodinní příslušníci, někdy je dokonce jakékoliv „vyzvídání“ na toto téma považováno za cosi velmi nezdvořilého, co se ve slušné společnosti nedělá. Zkrátka víra je tam považována za ryze soukromou věc, do které nemáme právo druhým jakkoliv „kecat“ - a to ani „pozitivně“, ani „negativně“.
Nevím rovněž, kde pan autor přišel na představu, že by snad zde v ČR, případně jinde v Evropě, byli věřící nějak většinově šikanováni či druhými ponižováni. Obvykle jsou totiž drtivé většině svých spoluobčanů úplně lhostejní a jejich víra nikoho moc nezajímá, pokud ji tedy agresivním způsobem druhým necpou.
Osobní zkušenost - velmi často chodím na akce Spolku skeptiků Sisyfos, kde se scházejí ti, které bychom označili za „militantní ateisty“ (takového řekněme dawkinsovského typu). Přesto jen od málokoho jsem tam kdy slyšela nějaké urážlivé nebo pohrdavé poznámky na téma věřících, natož pak, že by takové lidi nějak šikanovali. To by totiž šlo dost těžko, když jeden ze zakladatelů této organizace, astronom dr. Jiří Grygar, se nijak netají tím, že je věřící katolík - a někteří další bývalí či současní členové jeho vedení se zase hlásí k jiným křesťanským církvím.
Shrnuto a podtrženo - buďme rádi (a klidně i děkujme Bohu) za naši sekulární Evropu.
Myslím, že by si v Lousianě mohli jenom gratulovat, kdyby se jim dařilo stejně „špatně“ jako v Dánsku, Rakousku nebo i Česku.
Proto bude nejlépe, když si nápady jejich republikánských politiků u nás zavádět radši nebudeme.
(Dodatek: píše-li se „žid“, myslí se tím víra, píše-li se „Žid“, jedná se o národnost či státní příslušnost - stejně jako Čech, Němec, Francouz, Angličan, Mexičan, Japonec…)
Zdroje:
Nejbezpečnější země světa pro rok 2024 (asi jiná metrika)
