Článek
Ano, jsou ženy, které jsou vysloveně mistryně v poťouchlém popichování a sekýrování - ovšem ani to nedává jejich manželům, partnerům či milencům žádné „morální právo“ je fackovat. Rozumný muž na podobné „provokace“ reaguje tím, že jakmile na něj podobná „semetrika“ tyto triky začne zkoušet, tak se s ní prostě a jednoduše rozejde.
Na naprosté většině lidé je jejich charakter a převažující způsob jednání velmi dobře rozpoznatelný po několika týdnech až měsících soužití. A pokud někdo nerozpozná včas, že si vzal osobu vyžívající se v sekýrování a teď z nějakého důvodu - třeba kvůli dětem - od ní už utéct nechce či nemůže, najde si způsob, jak se podobným chováním nenechat vytáčet. Stará moudrost říká, že nám nikdy nikdo druhý svými slovy nemůže ublížit, ale že si ubližujeme my sami - tím, že se nás tyto řeči dotýkají.
Prostě rozumnému muži podobné provokace „jdou jedním uchem tam a druhým ven“. Případně, aby se rozčiloval co nejméně, pokaždé, kdy je to jen trochu možné, „vypadne z domu“, aby ty řeči nemusel poslouchat. Např. tráví co možná nejvíce času v práci nebo se po práci sbalí a jde s kamarády na fotbal, na kolo, do hospody nebo třeba na ryby. Případně se věnuje jiné formě pasivní rezistence.
Měli jsme jednoho takového souseda, který byl „chlap jak hora“ a jeho žena, která mu sahala sotva po ramena, „držkovala“ od rána do noci a jakmile byl dotyčný v jejím dosahu, sekýrovala ho až hrůza. Dotyčný na toto vše nijak viditelně nereagoval. Když byl tázán, jestli mu to nevadí, tak vždycky odpovídal něco jako: „A co mám dělat? Podívejte se na mě a na ni, kdybych jí dal facku, tak ji zabiju.“ Byl to holt takový dobrácky medvěd - nebo možná spíš bernardýn či doga, tedy flegmatický dobrák, který všechny ty řeči snad ani nevnímal. Nebo pokud vnímal, v duchu nad nimi mávnul rukou, a navíc většinu času trávil právě na těch rybách.
Když ta jeho drobná, rtuťovitá a uřvaná ženuška umřela jako čerstvá důchodkyně - patrně z toho všeho řvaní a vztekání se dostala mrtvičku nebo infarkt - nějakou dobu truchlil, protože ji asi měl přesto všechno přece jenom aspoň trochu rád. Ale po čase se s tím nějak srovnal, na ryby chodil dál, vzal si psa z útulku, navštěvoval své dospělé děti a usmíval se více než předtím. K tomu byl ochotný svým sousedům a známým pomáhat, takže se vždycky našel někdo, kdo mu čas od času donesl právě upečené buchty nebo kastrůlek s domácí svíčkovou. Jestli si časem pořídil i nějakou „kamarádku“, se kterou se občas navštěvovali, to nevím. On totiž žil tak klidně a se všemi vycházel, že ani nikdo neměl potřebu jej nějak „drbat“.
Osobně si myslím, že dotyčný byl „fakt frajer“, kterému sebevědomí vážně nechybělo. Právě proto se dokázal ovládnout, aby se ho ty provokace jeho „drahé polovičky“ dotýkaly co možná nejméně. A už vůbec se nikdy nenechal vyprovokovat k tomu, aby jí dal facku, vlastně jsem ani nikdy neslyšela, že by na ni zvýšil hlas. Stejně tak ale nepotřeboval, abychom ho my všichni v sousedství „vynášeli až do nebe“. Naopak, byl velmi skromný a když pomohl, tak na poděkování většinou jenom řekl něco v tom smyslu, že „to ani nestálo za řeč“. Přesto - nebo možná právě proto - si jej jeho okolí vážilo. A on to nejspíš i tak trochu věděl.
A myslím si, že co platí pro lidi, to platí i pro státy. Sebevědomý stát se zkrátka vyprovokovat nenechá - právě proto, že má to sebevědomí. A čím je větší, tím více by toho sebevědomí měl mít a tedy by se měl chovat jako ten výše popsaný dobrácký flegmatický pán, případně jako již zmíněný bernardýn či doga.
Ovšem Rusko se tváří, že je bernardýn - na což by velikostí i mělo, ale chová se hůř než vzteklá čivava. To podle mého názoru o příliš velkém sebevědomí nesvědčí. Jestliže stát potřebuje kvůli každé hlouposti ňafat jako neurotický ratlík, pak zřejmě není nic víc než ten neurotický ratlík. I kdyby byl velký jako slon.
Nejen velký car Vladimir Vlamimirovič, ale patrně celá současná ruská vládnoucí klika a také většina ruského obyvatelstva jsou na tom se sebevědomím hůř než ta čivava. Co by asi tak mohlo být důvodem? Podle mého názoru to, že z hlediska ekonomického jsou opravdu pouze na úrovni mrňavého ratlíka.
Myslí si o sobě, bůhvíjak nejsou mocní - jenže ve skutečnosti už nejsou. Mají nesmírně rozsáhlé území, to je pravda. Mají také obrovské zdroje surovin - což je ovšem jejich obyvatelstvu úplně stejně k ničemu, jako je přírodní bohatství k ničemu třeba obyvatelstvu Nigérie nebo Venezuely. Kdyby se ruští oligarchové dokázali chovat aspoň tak rozumně jako arabští šejkové, tak by ruští občané měli jednu z nejvyšších životních úrovní na světě. Místo toho půlka z nich nemá ani splachovací záchody a koupelny s teplou vodou.
A také má Rusko jaderné rakety. Sice těžko říct, v jakém stavu jsou - vzhledem k tomu, jaký je v této zemi už stovky let binec, to nebude nic moc - ale nějaké použitelné nejspíš mít budou. Pak ještě mají křeslo stálého člena Rady bezpečnosti OSN s právem veta - a to je vlastně všechno. Už ani to „nas mnogo“ není pravda, protože počet obyvatel Ruska poslední dobou výrazně klesá - a navíc za 10 nebo 15 let už minimálně polovina obyvatelstva Ruské federace ani nebudou etničtí Rusové.
Takže Rusko a jeho vládnoucí klika jsou nervózní ratlík s tělem medvěda - a podle toho se bohužel i chovají. Kdyby měli skutečné sebevědomí, tak by jim bylo ukradené o půlnoci, kam jejich sousedé chtějí nebo nechtějí vstoupit. Pomysleli by si něco o tom, že „orel much nelapá“, a věnovali by se svým vlastním domácím problémům. Kterých rozhodně nemají málo.
Psala jsem o tom už jednou, že kdyby Rusko bylo bývalo skutečně chtělo, mohlo být členem NATO. Nebo aspoň jeho významným strategickým partnerem - takže to, že jeho sousedé by byli (také) členy NATO, by buď bylo Rusku úplně jedno, nebo dokonce by to vítalo, protože by tím jeho sousedé byli současně i jeho spojenci. Asi podobně, jako by Německu nebo Francii vůbec nevadilo, pokud by do NATO vstoupilo Rakousko, Švýcarsko nebo třeba Andorra. A k tomu Rusko mohlo mít i nějakou ekonomickou dohodu s EU - podobnou třeba té, kterou má nyní Turecko.
Jenže to všechno chtělo jeden jediný „drobný detail“, který byl ovšem pro Rusko „naprosto neskousnutelný“. Totiž muselo by o členství v NATO i o nějakou formu „asociace“ s EU požádat jako každý jiný. Kvůli tomu, že je to Rusko, by si z něj opravdu nikdo „nesedl na zadek“. Že má jaderné hlavice? A co má být? Jiné členské země NATO i EU je mají taky. Že vyhrálo druhou světovou válku? A co má být? Za prvé ji pomáhalo rozpoutat, za druhé nebýt ekonomické pomoci ze strany USA, tak ji možná ani nevyhrálo, a za třetí - když odhlédneme od obou předchozích „detailů“ - ani tu druhou světovou Rusko nevyhrálo jako jediný stát.
Jak NATO, tak EU je něco jako pánský klub ve viktoriánské Anglii. Tam to taky fungovalo tak, že několik gentlemanů jej založilo a každý další, kdo se chtěl stát členem, musel o členství požádat a čekat, jak se ti stávající členové klubu rozhodnou - zda jej mezi sebou chtějí či nikolivěk. A jestli byl dotyčný žadatel miliardář, mohl své předky prokázat až k Vilému Dobyvateli, nebo byl např. držitelem Řádu britského impéria, to na věci nic neměnilo. Prostě musel požádat a čekat - ne si „vymrčovat“ nějaké „extrabuřty“. Ten řád, starobylý původ nebo obrovské bohatství mohly být v očích stávajících členů klubu maximálně tak „plusovými body“.
Jenže tomuto světu Rusko nějak nerozumí a rozumět nechce. Myslí si, že jenom proto, že je Rusko, má nárok na nějaké „zvláštní zacházení“.
A v okamžiku, kdy mu Západ toto zvláštní zacházení nechce poskytnout, tak je na něj „zlý“, „nechápe“ jej a „provokuje“.
Vedení Ruské federace svým myšlením uvízlo někde v 19. století, ne-li v dobách ještě starších. Jenže vážně není „vinou Západu“, že se Rusko odmítá myšlenkově posunout do století 21.
Mnoho států kdysi bylo velmocemi, ovšem dnes už z jejich někdejší slávy mnoho nezbylo. Např. Řím, Španělsko, Portugalsko, Nizozemsko, Rakousko, Francie, Velká Británie - a pokud zabrousíme mimo Evropu, tak třeba Persie, Turecko nebo Mongolsko. Kdysi nad jejich impérii obrazně nebo i skutečně „Slunce nezapadalo“ a dnes jsou pouze středně velkými až většími státy, které sice mají jistý vliv, ale doby, kdy rozhodovaly o dění ve světě, jsou dávno ty tam.
Ne vždycky se jejich „odchod ze scény“ obešel bez krveprolití, ovšem jakmile jednou těmi velmocemi přestaly být, dokázaly se s tím postupně smířit a dnes je to většině z nich (a zejména jejich obyvatelům) dost jedno. Italům (coby potomkům Římanů), Španělům, Portugalcům, Rakušanům ani třeba Mongolům vážně „žíly nedere“, že neovládají podstatný kus známého světa. I Nizozemsko, Francie a Británie už přišly na to, že ty kolonie, které jim ještě zbývají, jim spíš jen vytahují peníze z kasy a přínosem pro ně moc nejsou. Obyčejní lidé v Íránu nebo Turecku taky už většinově netouží po tom, aby jejich stát ovládal celý Blízký východ a kus Evropy.
Jen Rusko - a bohužel i běžní Rusové - se s tím „ústupem ze slávy“ pořád srovnat neumějí.
Rusko je tak v současné době něco jako venkovský balík, které pro své údajné minulé zásluhy očekává pozvánku na ples v Opeře - a strašně se diví, že mu ji nikdo neposílá. A tak se šíleně naštve a snaží se tam vecpat násilím - a opět se diví, že s jeho vizáží a chováním na něj v té Opeře nikdo není zvědavý a ochranka ho vyhodí ze dveří. Tak když ani to „nepomůže“, hlídkuje před Operou a mlátí každého, kdo vypadá, že na ten ples má pozvánku.
Jenže přesně takhle se chová leda tak třídní grázl šikanující své spolužáky - kterého nikdo nemá rád a který, pokud věci správně fungují, je nakonec ze školy vyloučen. Mimochodem, právě ti, kteří své spolužáky šikanují, jsou chodící sbírky komplexů méněcennosti - a zpravidla to s nimi v dospělosti moc dobře nedopadá.
Pokud se Rusko mylně domnívá, že si svým chováním získá respekt, úctu nebo dokonce přátelství, je „vedle jak ta jedle“.
Neříkám, že USA se na mezinárodní scéně občas nechovají jako slon v porcelánu. Ovšem když nic jiného, tak zaprvé se chovají aspoň jako slon a ne jako ratlík a za druhé si na toho slona jenom nehrají, ale ekonomicky, vojensky, vědecky i kulturně tím kolosem, tedy slonem, skutečně jsou.
A to je dost velký rozdíl.
Na podobná témata:
