Článek
Od srpna 1945 nad námi totiž visí „Damoklův meč“ jaderné války, která by - v tom nejlepším možném případě - vrhla naši civilizaci o desítky až stovky let zpět. V tom horším případě by to bylo někam do doby kamenné a ty nejčernější scénáře hovoří o tom, že by vyhubila lidstvo jako takové - a s ním patrně i větší či menší množství dalších živočišných druhů.
Sice pravděpodobnost, že by nepřežila vůbec žádná izolovaná populace lidí - třeba někde na ostrovech v Pacifiku, na severu Kanady či Sibiře nebo někde v Amazonském pralese - je velmi nízká, tak nízká, že se blíží téměř nule. Navíc lidé jako živočišný druh už několikrát během své historie prokázali, že jsou schopni během geologicky velmi krátkého okamžiku (tisíců, maximálně desetitisíců let) se z pár stovek, maximálně tisíc rozrůst na miliony až miliardy jedinců (jak jsem se o tom zmiňovala např. zdeči zde). Takže zánik lidí jako živočišného druhu by ani jaderná válka velmi pravděpodobně s sebou nepřinesla.
Což ovšem není nic a priori optimistického. Civilizační propad by to určitě byl v každém případě nepředstavitelný - a je otázkou, jestli by v této „postapo budoucnosti“ ještě vůbec někdy byli lidé schopní znovu vytvořit civilizaci, která by létala do vesmíru. Není totiž vyloučeno, že k něčemu podobnému by se lidstvo už nikdy více nevzepjalo.
Jednou z možných odpovědí na známou Fermihou otázku „kde, sakra, všichni jsou“ je totiž i teorie, že technologická civilizace našeho typu je čímsi neuvěřitelně nepravděpodobným. Takovou nějakou nesmírně zvláštní přírodní anomálií podobnou třeba rozměrným (a tudíž i nesmírně nepraktickým) ocasům pavích samců - takže drtivá většina inteligentních bytostí se za statisíce či dokonce miliony let své existence k něčemu podobnému ani vzdáleně nepřiblíží.
Ostatně když se podíváme jenom na naši vlastní historii, tak náš vlastní druh (homo sapiens sapiens) zde existuje zhruba 200 až 300 tisíc let a naši velmi blízcí bratranci (homo sapiens neanderthalensis), kteří co do intelektu patrně nebyli o nic horší než my, možná ještě o něco déle, zatímco buď (pravděpodobněji) přímý předek nás i neandrtálců nebo náš další „bratránek“ homo sapiens heidelbergensis , který rovněž nebyl žádný hlupák, na této planetě existoval minimálně něco kolem 700 tisíc let (více podrobností ke všemu uvedenému zde) - a přesto technologická civilizace našeho typu vznikla za celou tu neuvěřitelně dlouhou dobu pouze jednou. (Pokud by totiž podobná civilizace vznikla už v nějaké předchozí meziledové době, lze takřka s jistotou tvrdit, že aspoň nějaké pozůstatky po takové civilizaci bychom určitě našli, a to přinejmenším v podobě vytěžených dolů a skládek odpadků.)
V době, kdy jsme tady v Evropě ještě lovili zvířata pomocí šípů a oštěpů s kamennými hroty, už stála první vyspělá města v Egyptě, Mezopotámii, Indii nebo Číně. Přesto se žádná z těchto starověkých civilizací za ty tisíce let své existence nedopracovala ani k mechanickým hodinám a palným zbraním, natož pak k parnímu stroji používanému jak v továrnách, tak i pro dopravu, k vysokým pecím, létajícím strojům nebo dokonce k počítačům a raketám schopným překonat zemskou gravitaci.
Tím pádem by to tedy dost dobře mohlo být i tak, že tuto šanci na vyspělou technickou civilizaci jsme dostali (od Boha, osudu, vesmíru, náhody, evoluce…) pouze jednou - a pokud bychom ji promarnili dříve, než začneme kolonizovat vesmír, už nikdy více by se nevrátila. Lidstvo po jaderné válce by se tudíž sice po nějaké době „vyhrabalo“ z naprostého barbarství, ale poté by další stovky až tisíce let (budeme-li optimisté, tak klidně i desetitisíce až statisíce let) už jen „vegetovalo“ na úrovni nějakého starověkého Egypta, Říma, Indie, Číny nebo předkolumbovských amerických civilizací - a to přesně do okamžiku, než by do naší planety narazil nějaký ten větší asteroid a způsobil podobné masové vymírání, jaké potkalo dinosaury před zhruba 65 miliony let. Přičemž není otázkou, ZDA takový velký asteroid ještě někdy v budoucnu namíří na kolizní kurs se Zemí, ale KDY se to stane.
A civilizace, která není schopná ani osídlit další místa ve své hvězdné soustavě, ani takovýto asteroid řítící se na její domovskou planetu odklonit, má prostě smůlu a je tím pádem od samého svého počátku předurčena k zániku. A to bez ohledu na to, jak skvělé má filosofy či jak úžasné má umělce. Kdyby se podobný asteroid k Zemi přiřítil před sto, pěti sty nebo třeba před dvěma tisíci lety, náš druh jako takový by nejspíš skončil - a všichni ti nesporní velikáni jako Platón, Aristoteles, Ovidius, Cicero, Leonardo da Vinci, Shakespeare, Mozart, Bethoveen či Renoire by nám byli houby platní, resp. na tomto našem pochmurném osudu by nemohli změnit vůbec nic.
Dost možná, že právě toto je nějak „předurčeno“ většině inteligentních druhů ve vesmíru, které se z úrovně inteligentních zvířat jako jsou sloni, delfíni nebo lidoopi dostanou alespoň k tomu, že začnou budovat nějakou skutečnou civilizaci - tedy stavět města, tvořit umělecká díla, zapisovat své filosofické názory apod., ovšem jejich technologická úroveň jim před tím, než k podobné kosmické srážce dojde, už nedovolí se od své mateřské planety odpoutat ani měnit oběžné dráhy těles řítících se na ni.
Takže pouze my - a možná ještě nějaká nám podobná výjimka na druhém konci naší galaxie nebo dokonce až někde v galaxii sousední - jsme tomuto tragickému osudu unikli.
Zatím.
V případě jaderné války, která by nás vrátila zpět někam do doby kamenné, ovšem vůbec není jisté, jestli bychom dostali ještě nějakou „druhou šanci“.
Dost možná, že ne.
Jako zapálená scifistka samozřejmě hledám odpověď na tyto otázky také ve sci-fi dílech - a většina z nich v tomto směru příliš optimistická není. Bradburyho Marťanská kronika i slavná povídka A. C. Clarka Kdybych na tebe zapomněl, Země ještě dávají určitou naději. Je ovšem třeba si uvědomit, že tato díla byla sepsána na počátku 50. let, tedy v době, kdy na světě existovaly pouze 3 jaderné mocnosti (USA, Sovětský svaz a Velká Británie, Francie se přidala až v roce 1960 a Čína v roce 1964) a celkový počet použitelných jaderných náloží se počítal na jednotky, maximálně desítky kusů.
Během 60. let už ale optimismus přestává a dle autorů sci-fi máme vyhlídky spíše hodně černé. Kromě mnoha povídek a románů stačí připomenout si filmy jako La Jetée (Rampa) z roku 1961, britský téměř dokument režiséra Petera Watkinse The War Game (Hra na válku) z roku 1966 nebo československý film Konec srpna v hotelu Ozón režiséra Jana Schmidta podle předlohy Pavla Juráčka ze stejného roku.
Nemluvě samozřejmě o naprosto legendárním závěru velkofilmu Planeta opic z roku 1968 (zde v originálea zde v českém znění) - který (což ale mnoho lidí neví) v původní přeloze (stejnojmenné knize, kterou napsal Pierre Boulle) vůbec nebyl, její autor s ním nesouhlasil a dokonce se původně kvůli tomu s tvůrci filmu (scénáristy Rodem Serlingem a Michaelem Wilsonem a především s režisérem Franklinem J. Schaffnerem) chtěl i soudit (více k filmu zde).
Jak by nejspíš vypadaly první hodiny a dny po jaderné válce velmi sugestivně - a zároveň bohužel nesmírně realisticky - líčí filmy jako americký A Day After (Den poté) z roku 1983, a britská Threads (Vlákna) z roku 1984. Nechcete-li si způsobit noční můry, možná se na tyto filmy raději ani nedívejte - ve své době byly dokonce stažené z televizního vysílání, protože na valnou většinu lidí působily přespříliš depresivně. Což mimochodem platí i pro již zmíněné filmy Hra na válku a Konec srpna v hotelu Ozón - osobně doporučuji tyto filmy sledovat pouze silnějším povahám.
Další sci-fi se pak zabývají tím, jak by to asi vypadalo s naší civilizací - pokud by se o něčem jako „civilizace“ po jaderné válce vůbec dalo mluvit - a moc pozitivní ty odpovědi také nejsou. Např. „klasik postapo sci-fi“ John Wydham ve svém románu Kukly nelíčí zrovna svět, ve kterém by většina z nás chtěla žít (já tedy rozhodně ne) a taktéž jedna z nejlepších povídek z Ceny Karla Čapkav 80. letech od Vladimíra Veverky s názvem Zrůdu k obrazu svému (vyšla v antologii Lovci zlatých mloků v roce 1988) není v tomto směru příliš optimistická.
Pokud vám pouhé povídky a romány nestačí (a jste dostatečně duševně odolní), můžete se podívat nejen na již zmíněná Vlákna, ale třeba také na polský film Piotra Szuklina Obi, Oba - zánik civilizace z roku 1984 nebo na Dopisy mrtvého (Pisma mjortvovo čelověka) Konstantina Lopušanského (na scénáři se s ním podílel i Boris Strugackij) z roku 1986, který se mohl nejen natočit, ale i veřejně promítat pouze díky Gorbačovově „perestrojce“ a „glasnosti“.
Můj osobní názor je ten, že pokud by k jaderné válce došlo, nesnažila bych se ani hledat atomový kryt (ačkoliv vím, že jeden mám poměrně blízko domu, kde bydlím), ale raději bych se definitivně rozloučila se světem. V případě, že by jaderná bomba vybuchla někde relativně blízko, pozorně bych se dívala, protože něco podobného už v životě neuvidím - pokud bych tedy na to vůbec měla čas a neskončila bych během zlomku sekundy jako jaderný stín někde na zdi.
Vlastně - kdyby už k podobné hrůze došlo - bych byla asi úplně nejvíc spokojená, pokud by z nějakého (nevím jakého) důvodu českou kotlinu potkalo něco podobného jako Austrálii ve filmu On the Beach (Na břehu) (zde podrobnosti o původním filmu z roku 1959 s naprosto hvězdným hereckým obsazením své doby a zde o jeho remaku z roku 2000, ve kterém také hrají velmi dobří herci), tedy že radioaktivní mrak by měl několik dní, týdnů až měsíců zpoždění. Takže bych měla šanci na opravdu pořádné rozloučení jak se svými blízkými, tak také světem, který jsem znala a měla ráda.
A pro milovníky černočerného humoru zde jako bonus jeden videoklip- ve kterém mimo jiné uvidíte, že školení civilní obrany byla v době studené války prakticky stejná na obou stranách železné opony.
Samozřejmě doufám, že k jaderné válce nedojde - takže naše civilizace bude moci postupně kolonizovat okolní vesmír. Díky čemuž třeba taky zjistíme, že jsme opravdu buď jediná nebo aspoň první vyspělá civilizace v okruhu minimálně tisíců světelných let. Což by bylo fajn.
Mimochodem, bez ohledu na to, že osobně samozřejmě to, co se stalo v Hirošimě a Nagasaki, považuji za neuvěřitelnou hrůzu, přesto si myslím, že zde má jisté oprávnění ono přísloví o tom, že všechno zlé je k něčemu dobré.
Za prvé si myslím, že dobývání Japonska konvenčně by ve finále přineslo neporovnatelně více obětí nejen mezi vojáky (spojeneckými i japonskými), ale především mezi japonským civilním obyvatelstvem. A za druhé možná vzhledem k tomu, že atomové bomby byly použity nikoliv „jenom“ na nějaké místo, kde by se vyskytovala velká koncentrace vojáků, ale na vcelku běžná středně velká města, bylo najednou opravdu všem jasné, co taková zbraň skutečně dokáže.
Berme tedy Hirošimu a Nagasaki jako varování či přímo za (až příliš názorně ukázanou) slepou uličku, kudy rozhodně ne.
A doufejme, že už před cca 250 lety měl pravdu osvícenec Montesquieu, když usoudil, že vynález nějaké zcela nové a neuvěřitelně ničivé zbraně by měl za následek především to, že by tuto zbraň žádná z válčících stran nechtěla použít.
