Článek
Jak se musí cítit důchodci, kteří nestrádají, ale zároveň opakovaně slyší, jak jsou na tom špatně? Není to úplně příjemný pocit. Lidé, kteří celý život poctivě pracovali, a díky tomu pobírají solidní důchod nebo mají úspory, jsou házení do jednoho pytle s těmi, kteří se z různých důvodů na důchod nedokázali připravit.
Je zarážející, když se bývalý premiér a předseda nejsilnějšího politického uskupení Andrej Babiš snaží české důchodce vykreslit jako armádu ztrápených a živořících jedinců, kteří závistivě vzhlížejí ke svým vrstevníkům v Německu nebo Rakousku. Nedávno například uvedl: „Zatímco jinde si důchodci užívají stáří, u nás musejí přemýšlet, jestli si můžou dovolit jít k lékaři, zaplatit nájem, nebo si koupit maso, nebo jít na úřad práce pro doplatek na bydlení.“ A dodal, že důchodci v Česku počítají, kolik rohlíků si mohou koupit v obchodě.
Většina důchodců nežije v bídě
Zcela určitě máme v Česku řadu lidí, kteří mají velmi nízké důchody, strádají a trápí je chudoba. Zřejmě mají potíže s placením výdajů za bydlení, jídlo či léky a možná jsou odkázaní na sociální dávky v hmotné nouzi. Zdaleka ale nejde o běžný obraz starobního důchodce. Vedle chudých a nešťastných jedinců nám tady navíc „dorůstá“ nová generace důchodců, kteří si vyřešili bydlení a mají dostatek peněz na koníčky, cestování nebo kulturu. A nic nenasvědčuje tomu, že by první zmíněná skupina dominovala.
Ani statistiky o vyplácených starobních důchodech nepůsobí tak depresivně, jak by to mohlo z prohlášení Andreje Babiše vypadat. Celkem máme 2,36 milionů starobních důchodců a více než polovina lidí pobírá důchod nad průměrem 21 052 Kč. Důchody jsou navíc velmi rovnostářské a 1,39 milionů má důchod v hladině 18 000 až 24 000 Kč, tedy v hladině do 3 000 korun od průměru. A počet důchodců, kteří mají výrazně nadprůměrný důchod (10 000 Kč nad průměrem a více) je vyšší než počet těch s velmi nízkým důchodem (10 000 Kč pod průměrem a méně). Běžný důchodce, a těch je v Česku většina, se nemá ani příliš špatně, ani příliš dobře. Má se zkrátka normálně a může si dovolit bydlení, jídlo i nějaké to vyžití.
Otázka velmi nízkých důchodů
Samozřejmě čísla nejsou všeříkajícím ukazatelem a nelze jimi komplexně vykreslovat reálný život důchodců. I současné zdražování nebo nepříznivý ekonomický vývoj dopadá na každého různě. Statistiky jsou navíc ošidné v tom, že neukazují celý životní příběh, a vždy je důležité poukazovat na to, proč vůbec někdo velmi nízký důchod pobírá.
Zpravidla jde o lidi, kteří významnou část života podnikali jako OSVČ a měli nízké odvody, případně měli mezery v dobách důchodového pojištění. To znamená, že buď nepracovali, nebo měli výdělky, z nichž odvody neplatili. Více jsem se tomu věnoval i v tomto článku. Také může jít o takzvané dílčí důchody, kdy lidé pracovali část života v zahraničí a mají tedy nárok i na další důchod z dané země. (Mimochodem také Andrej Babiš pravidelně kriticky komentuje výši svého českého důchodu, který se nyní pohybuje kolem 22 000 Kč, a takticky zamlčuje to, že na další důchod má nárok na Slovensku.)
Když tedy politik poukazuje na nízké důchody, neúměrně zdůrazňuje osudy těch, kteří z různých důvodu odváděli státu pojištění v nedostatečné míře. Když tedy zvýšíme důchody lidem, kteří se z různých důvodu placení odvodů vyhýbali, bude to nespravedlivé vůči těm, kteří naopak celý život pracovali jako zaměstnanci a svými vysokými odvody podporovali stát.
Nebo je to myšleno jinak? Pokud ano, tak to v rámci kritiky nízkých důchodů nezaznívá.
Jistě můžeme narazit i na člověka s nízkým důchodem, který mu vznikl důsledkem nešťastné shody okolností, nemocí, chyb nebo jiných nestandardních situací. Pak tady máme záchrannou síť státu, aby takovému člověku dokázala pomoci. Rozhodně ale nejde o běžný stav, na základě něhož bychom měli posuzovat životní úroveň všech důchodců.
Snaha přesvědčit důchodce o vlastní bídě
Je smutné, když se politik, který má ambici po volbách sestavovat vládu, snaží české důchodce přesvědčit o tom, že jsou na tom velmi špatně a potřebují pomocnou ruku státu. Působí to neuctivě a znevažuje to důchodce, kteří nestrádají a dokázali se na stáří zodpovědně zajistit.
Rozhodně netvrdím, že tady nejsou chudí důchodci, kteří si nemohou dovolit kupovat maso či rohlíky bez omezení. Jsem ale přesvědčen, že na každého takového můžeme najít přinejmenším jednoho dalšího důchodce, který se nedávno vrátil z dovolené u moře a už začíná přemýšlet o tom, kam vyrazí příště.
Chci tím říct, že není možné paušalizovat. Rozdíly v životní úrovni jsou součástí naší společnosti dlouhodobě a to nejen mezi důchodci, ale také mezi mladými lidmi či padesátníky. I dva lidé, kteří mají stejnou práci, mohou mít odlišnou finanční situaci, a zpravidla za to není odpovědný stát. Vždy se najde někdo, kdo se snaží více a je houževnatější, a takovému člověku nemůžeme upírat, že se má zkrátka lépe. Ostatně právě starobní důchod je jedním z ukazatelů, který reflektuje, jak se člověk v uplynulých 40 až 50 letech choval.
Měli bychom si vážit toho, že žijeme v zemi, kde jsou důchody dostatečně vysoké, aby dokázaly pro většinu lidí zajistit důstojný život ve stáří. Pokud někdo pracoval, s velkou pravděpodobností nebude v důchodu živořit. Zároveň ale nemůžeme očekávat, že nám státní důchod zajistí život v luxusu nebo že nám zaplatí tři exotické dovolené ročně. Jestli někdo takový život v důchodu očekává, rozhodně mu ho nemůže financovat stát.
Jste už v důchodu? Jak vnímáte slova o neuspokojivém životě důchodců? Napište mi do diskuse pod článkem, rád si přečtu váš pohled.
