Strach ze zvyšování důchodového věku je pochopitelný, politikům chybí více empatie

Zvyšování důchodového věku je jedním z nejvýbušnějších politických témat posledních let. Kdykoliv nějaká vláda začne o posunu věku uvažovat, odstartuje to celospolečenskou emotivní debatu a objeví se hádky i obavy běžných lidí.

Není to překvapivé, protože důchod se týká prakticky každého a téma je navíc snadno uchopitelné. Jde zkrátka o to, kdy skončíme v práci a stát nám začne posílat zasloužené peníze. Jistě se najdou lidé, kteří chtějí pracovat i ve vyšším věku, ale většina lidí má stáří spojeno s odpočinkem a rádi by šli do důchodu co nejdříve.

Velmi dobře to ukazuje například průzkum Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) z podzimu 2023. Ten ukázal, že 84 % lidí zvyšování důchodového věku odmítá (z toho 51 % rozhodně odmítá), a pouze 13 % ho podporuje. Je jen málo věcí, na které mají Češi tak jednotný názor, a tento je navíc konzistentní už více než 10 let. Proto se jakékoliv politické snahy měnit důchodový věk setkávají s kritikou a odmítáním veřejnosti. Právě politická citlivost důchodového věku je i důvodem, proč mnoho stran a hnutí změnilo na toto téma názor a dnes říkají něco jiného než před lety.

Zvyšování důchodového věku podporují zejména odborníci, kteří se zabývají ekonomií nebo demografií. Důvod je prostý – česká populace stárne, lidé se dožívají vyššího věku a pro stát je za současných důchodových pravidel finančně neúnosné, aby lidé trávili v důchodu delší dobu. Tuto argumentaci pak obvykle přebírají i politici, kteří hovoří nebo v minulosti hovořili o nutnosti důchodové reformy.

Faktem je, že čeští politici zatím nedokázali vymyslet a realizovat jiný způsob pro lepší udržitelnost důchodového systému, než je právě postupné zvyšování důchodového věku. Byl tady sice například pokus o zavedení druhého pilíře, ale ten ztroskotal na tom, že byl schválen „na sílu“ a bez politického konsenzu. Ne každý si to uvědomuje, ale skutečnost, že důchody jako celek zatím docela dobře fungují, je dána do značné míry tím, že se od roku 1996 nepřetržitě zvyšuje důchodový věk nových důchodců.

Samozřejmě byly provedeny i jiné změny, například se zpřísňovalo započítávání náhradních dob, zvyšovala se minimální doba důchodového pojištění nebo se měnily redukční hranice, ale hlavní finanční aspekt fungování systému je dán právě tím, že se každý rok důchodový věk zvyšuje zhruba o 2 až 6 měsíců (nejrychleji ženám s více dětmi, protože cílem je sjednocení věku u mužů i žen).

V posledních měsících jsem vedl řadu rozhovorů na téma zvyšování důchodového věku. Vedle odborníků a politiků šlo zejména o běžné lidi, kteří chodí do práce, mají děti a příliš nevybočují z toho, co bychom mohli označit za průměrný a spokojený život. Mé zkušenosti korespondovaly s tím, co ukazují i průzkumy, tedy že drtivá většina lidí oddalování důchodu odmítá.

Ať už šlo o mladší nebo starší ročníky, většina z nich se dle mých zkušeností ztotožňovala s hranicí důchodového věku na 65 letech, což je i dnešní strop. Mnozí z nich by sice uvítali o něco nižší věk, ale byli ochotni zmíněných 65 let akceptovat, ovšem s tím, že už se tato hranice nebude zvyšovat. Důvodem je do značné míry to, že kolem šedesátky se začínají projevovat první zdravotní problémy nebo zásadněji ubývají síly, což obvykle zmiňují i mladší lidé, kteří to vnímají třeba u svých rodičů. To ostatně koresponduje i s ukazatelem délky života ve zdraví, která se v Česku pohybuje mezi 61 až 62 lety. Jinými slovy – už nás sice trápí zdraví, ale jsme ochotni ještě pár let pracovat, ovšem 65 let je strop.

Právě zdraví, méně sil a větší únavu velmi často zmiňovali ti, kterým se šedesátka blížila nebo ji nedávno překonali. Za všechny si dovolím zmínit 60letou ženu z Ostravy, která dokonce přemýšlí o předčasném důchodu: „Už to přestávám zvládat. Bolí mě záda, hůře se soustředím na práci a vyčerpává mě i dojíždění. Když přijedu z práce, musím si aspoň na hodinu lehnout, abych byla schopna dále fungovat. V práci je toho více, pořád nám přidávají administrativu, zavádějí nové programy, posílají nás na školení, ale já už ty mladší nestíhám. Nedovedu si představit, že budu pracovat ještě další čtyři roky. Ti nahoře si neuvědomují, že po šedesátce už rychle docházejí síly a se zdravím to jde od desíti k pěti.“

Obavy ze ztráty práce jsou také často zmiňovány. Pro mnohé je představa, že přijdou o zaměstnání před důchodem a budou muset hledat nové, velmi stresující a nepříjemná. Ostatně sehnat práci po 55. roce života je v Česku dlouhodobě problematické, jak popisuje i nedávná reportáž Seznam Zpráv, a padesátníci tvoří více než třetinu všech nezaměstnaných. Čím blíže mají lidé k důchodu, tím více doufají, že už ve svém stávajícím zaměstnání zůstanou, a o to více je pak trápí, když ho ztratí a zůstanou bez práce, a to zvláště s vidinou, že se má důchodový věk ještě zvyšovat.

Osobně si myslím, že politici prosazující navyšování důchodového věku nad hranici 65 let nedokážou obavy běžných lidí úplně dobře vnímat. Na jedné straně je jejich argumentace o udržitelnosti důchodového systému, která je zcela jistě oprávněná a zásadní, ale vedle toho by se měli politici dokázat lépe vcítit i do situace těch, kterých se zpřísňování skutečně dotkne. A to nejlépe udělají tak, že úsporná opatření budou co nejvíce umírněná, předvídatelná a nebudou se měnit pravidla pro ty, kteří mají krátce před důchodem.

Když už se tedy politici rozhodnou, že je prolomení hranice 65 let nevyhnutelné, měli by se také vyvarovat následujícího:

Zvyšování důchodového věku se často nejvíce obávají lidé, kterým se důchod v nějakém dohlédnutelném horizontu blíží. Pokud mají lidé do důchodu méně než 10 nebo 15 let, je pro ně nepříjemné slyšet, že se jim změní pravidla a půjdu do důchodu později. A to i v případě, že dopad na ně samotné by byl jen mírný nebo dokonce zanedbatelný. Nevnímají to, že jim samotným se důchodový věk zvýší jen o pár měsíců, ale varovně nad nimi bliká děsivá číslice 70 let. Neuvědomí si, že v 70 a více letech by se mělo do důchodu odcházet až v době, když už tady oni sami pravděpodobně ani nebudou.

Nerozumím tomu, proč politici s tímto strachem nepracují. Jinak by jako první aplikovali již zmiňovaný strop (který se stejně někdy v budoucnu může změnit, jak už se ostatně v minulosti stalo). A hlavně by se vyhnuli navyšování důchodového věku u lidí, kteří mají méně než 15 let před důchodem. Jinými slovy – zvyšování věku pro dnešní padesátníky by nemělo být žádné, anebo jen velmi kosmetické.

Pokud má dnes někdo 57 let a dozví se, že půjde do důchodu o 4 měsíce později, bude naštvaný a argumenty o udržitelnosti nebo mezigenerační solidaritě ho s velkou pravděpodobností nebudou zajímat. On sám už totiž má větší část pracovní kariéry za sebou a svůj přínos společnosti vnímá hlavně v tom, že celý život pracoval a odváděl státu daně a sociální pojištění.

Jakákoliv změna důchodového systému, která je v neprospěch současných i budoucích důchodců, pochopitelně vyvolává neklid a kritiku. Čeští politici bohužel zatím nenašli odvahu a zároveň dostatek schopnosti politicky vyjednávat, aby dokázali prosadit – udržitelně a bez rizika okamžitého zrušení – něco nad rámec drobných parametrických změn. Proto jen zvyšujeme důchodový věk a pravděpodobně v tom budeme i v dalších letech pokračovat.

Bohužel plány na zlepšení ekonomiky, zvýšení porodnosti, zefektivnění daňového systému nebo zavedení lepších a výkonnějších spořicích či investičních důchodových pilířů, díky kterým by nebylo nutné důchodový věk zvyšovat, zůstávají pouze na papíře. A nebo hůře – jen v nekonkrétních politických proklamacích a vizích nebo statusech na sociálních sítích. Možná by stálo za to je více rozpracovat a projednat, abychom mohli odcházet do důchodu co nejdříve.

Napište mi do diskuse pod článkem, jak vnímáte úbytek sil a zdravotní problémy po šedesátce. Rád si přečtu váš pohled a zkušenosti.

Zdroje: CVVM, Seznam Zprávy, České důchody, Návrh důchodové reformy (sněmovní tisk 696), Český rozhlas