Článek
Vždyť nezažili, co je to opravdový život, jsou jen za branou školy. Práh ústavu neopustili od dětských let, a proto se jim nedá věřit. Pracuji po covidu tři roky ve školství, ale dlouhá léta jsem podnikal a pracoval v soukromé firmě a mám možnost srovnávat. Předně bych se chtěl omluvit učitelkám a učitelům, že jsem i já takhle nestoudně o nich smýšlel. A na druhou stranu chápu podobné uvažování u druhých. Osud mne ale vyléčil z omylu. Dnes vím, jak těžké je to za katedrou a jak nevděčné jsou některé soudy o učitelích. Je to opravdu těžký obor. Už jenom několikahodinové mluvení a generování odpovědí na dotazy dětí a rodičů je vysoká laťka. Dokonalou improvizaci nenadřete a ani se na ní nepřipravíte. Děti hlídáte v hodině, a i o přestávce a po celodenní šichtě si připadáte jako unavený pařmen digitální hry na pozornost. Hraje se čím dál tím těžší level. Děti jsou živější a bezprostřednější. Svět je čím dál tím plnější lákadel, která dětem kradou pozornost. Co je doma v jednom dítěti roztomilé, přeroste ve dvacetipětičlenné třídě v neřízenou tsunami. Od dob inkluze jsou na základkách děti, které by dříve byly ve speckách anebo jiném ústavu. Je to tvrdá škola nejen pro vyučující, ale i pro spolužáky. Po škrtech bude hůř bez trvalé pomoci podpůrných asistentů.
U soukromníka jsem si užíval většího klidu. Zákazníci drželi přede mnou dekorum. Nikdo vám ve firmě nezávidí asistenty, je to ekonomické řešení, jak odlehčit specialistům a vedoucím pracovníkům v jejich práci za menší peníze. Určujete si cenu práce a nejste závislí na platových tabulkách. Záleží na vaší šikovnosti a jak umíte licitovat. Můžete odmítnout práci, na kterou nejste vyškolený specialista. Za nepříjemné zákazníky jsme dostávali v grafickém studiu příplatky. Nikdo vás nepovažuje za příživníka žijícího z daní. Chodíte si svobodně na záchod a obědy jsou bez řevu dětí ve školní jídelně.
Kdo zná naše školství, ví, kde je dlouhodobě zakopaný podfinancovaný pes. Takový češtinář, který s nadšením žongluje se slovy, ale není kamarád s míčem, se (ne)dobrovolně dostane k výuce tělocviku, protože nejsou lidi. Přidají mu na hrb informatiku. Učí, na co nemá aprobaci a ani talent. Je to stejné, jakoby chtěli ve firmě po účetních, aby byli kreativci. Takhle se záplatují nedostatky v našem školství jako chodníky za socíku. Přitom jediné správné řešení je účelná rekonstrukce. Ten za katedrou není Superman, aby toto zvládl. A i když je to srdcař, který se snaží nad své síly, tak po počátečním „supermanství“ se mu podaří po letech slušně vyhořet. Učitelů je pořád málo a někdo to dělat musí. Vystudovaných pedagogů je násobně víc, ale těm se daří mimo školství a za katedru se nechystají. Navzdory internetovým haterům a iluzím o krátké pracovní době učitelů, samých prázdninách a nadprůměrných platech se před vraty školy netvoří fronta nových zájemců. Proč asi? V součtu všech výhod a nevýhod to není tak lukrativní nabídka. Je úspěch, když na inzerát odpoví jeden uchazeč. Jak chcete vybrat nejlepšího? Pokud by se po takovém inzerátovém debaklu v soukromé firmě nevytasili s lepší nabídkou, tak by nesehnali kvalitního adepta. Ve „státním“ máte ale smůlu. Držíte se otrocky platových tabulek, které odrazují zvláště mladé adepty a nic na tom nemůžete změnit. Hrozí samé zastropování, škrty a zatípnutí již slibně rozběhnutých projektů. Například teď má útlum tandemová a půlená výuka, semináře, laborky a individuální přístup. Učitel je zmaten, jak to politici mysleli s tou prioritou školství… (holedbají se tím všechny strany napříč politického spektra, nemůžou si proto nic vyčítat)
Ve školství je důležitá motivace a umět předat nadšení. To platí ve směru k žákům, ale i ve směru k učitelům. Například ministr Bek tohle ke svým pedagogům moc neumí. Vkládá klín sváru mezi pedagogy a veřejností. Představuje školství jako nenažraného otesánka. Aby toto dokázal, podivně žongluje se statistikou. Čekal bych solidní socioekonomický rozbor, a nikoliv tolik ukvapené rozhodnutí se škrty. Nebudí to důvěru a šetřit se má na správných místech. Nadšení ve školství proto vyprchává zvláště u těch, kteří se o něco snaží a teď tuší čáru přes rozpočet slibně rozjetých projektů. Jestli škrty a překotné rušení asistentů bez podložené rozvahy vyhraje, je to prohra pro všechny. Hlavně však pro děti. Neházíme je nějak často kvůli financím a něčí slibné kariéře přes palubu? Alarmující čísla od psychiatrů o duševním zdraví dnešních dětí o tom jen svědčí.
Určitě nejsme tak chudá země, aby nebylo peněz na pořádné školství. Jsou i chudší země, které v poměru k HDP dávají na vzdělání více. Nakonec děti jsou budoucnost, tak si nepodřezávejme pod sebou větev. Nebo nám to na důchodech jednou oplatí.
Když jdeme do obchodu, tak víme, že za rozdílnou cenu kupujeme jinou kvalitu. Doba levného gothaje a koniny je snad pryč. Proč je to ale všem buřt, když se to týká školství? Není přeci řešením předstírat, že levná uzenina je výběrová šunka. Tento problém máme stále na talíři a je jen na nás, co si ve vzdělávacím procesu naservírujeme a kdo to zaplatí. Teď se bohužel vaří na ministerstvu optimalizační šlichta.
Proto na 27. listopadu vyhlásily odbory stávku pracovníků ve školství. Co se na ministerstvu dodatečně uklohní, se uvidí. Jen doufám, že se šéfkuchař z ministerstva vytáhne konečně s rozumným nešizeným receptem. Že nebude vařit z vody. Nerad bych, aby případné reformy deklasovaly učitele/lky na hlídací báby. To by byl definitivní hřebík do našeho školství. Lepší učitelé o takové školství nebudou mít zájem a půjdou jinam. Asi i mimo školství, anebo tu máme slušně rozvíjející se trend doučování žáků na živnosťák. Zde je výrazně lepší mzda daná trhem. Někdo se živí už jenom tímto. Ochota bohatých lidí platit za vzdělání je na vzestupu. Ještě pár škrtů ve státním školství a máme tu dostatečný zájem o soukromé školství, které bude takto čím dál zajímavější. A to státní bude jen taková hlídací družina, aby rodiče mohli chodit do práce.
To by pro vzdělání byla pořádná od(stávka) a pro někoho i nepříjemné prozření.
