Článek
Vše to vlastně začalo už s nástupem covidu v roce 2020. Tady na Slovensku se vyhlásila povinnost tzv. „státní karantény“ (pro ty, co už si nevzpomínají - každý, kdo se vrátil ze zahraničí domů na Slovensko, byl nucen pobývat 7-10 dní uzavřený v nějakém hotelu nebo v ubytovně, než se zjistilo, že není nakažený), ředitelka jedné střední školy s internátem byla nucena ze dne na den poslat ubytované děti domů a internát během několika málo hodin upravit jako neprodyšně uzavřenou státní karanténu.
Jenže covidu se tenkrát všichni báli, vychovatelky na internátu ubytovaných studentů (vesměs babičky, kterým bylo v průměru okolo 60 let) řekly, že do karantény sloužit nepůjdou a raději dávaly honem výpovědi a v internátu bylo nutno okamžitě obsadit krizové služby.
No, a já se tenkrát s paní ředitelkou znal a ona se obrátila na mně jako na bývalého vojáka i policistu, zda bych do internátu okamžitě, ještě ten den, nenastoupil na brigádu, zpočátku jako krizový vrátný a informátor.
Velmi brzy jsem se stal na ubytovně chlapem pro všechno, zajišťoval jsem ubytování, zdravotní testy, spolupracoval s hlídkami policistů, vojáků i dobrovolných hasičů, ubytovával jsem osoby, řešil jejich požadavky, zpracovával evidenci pro kuchyni, pro ministerstvo zdravotnictví, pro krizový štáb… Moje pracovní doba (na brigádě) byla kolem 280 hodin měsíčně, mezi službami jsem na tom internátu i spával v jednom přiděleném pokoji, manželka i dcera mě doma téměř neviděly.
Jeden z mých článků o malém zázraku ve státní karanténě si můžete přečíst i tady na Seznam Médiu, konkrétně zde.
Když skončila státní karanténa, přesvědčila mně paní ředitelka, ať na internátu zůstanu natrvalo. A tak jsem zůstal, jako domovník - údržbář, společně s tím jako vrátný, později i jako šofér školního autobusu a jako dlouhodobě zastupující učitel informatiky (za jednu učitelku, která byla mnoho měsíců nemocná). To vše v jednom.
Článek o tom, jak jsem zde distančně učil děti, je tu také ke čtení, konkrétně zde.
Doba covidová se nesmírně vlekla, děti na internátu chvíli byly, chvíli zase ne, ale pak do toho zčista jasna přišel datum 24. 2. 2022. Ano, to byl ten den, kdy Ruská federace více méně bezdůvodně napadla Ukrajinu. A z Ukrajiny začalo v hrůze utíkat mnoho set tisíc uprchlíků, především tedy ženy a děti.
Školní internát, určený původně pro ubytování studujících dětí, tak velmi rychle dostal nový úkol. Polovinu ubytovací kapacity, přesně celá dvě patra, vyčleníte pro potřeby humanitárního ubytování osob utíkajících z Ukrajiny.
Realizaci tohoto plánu nedostal od vedení na starost nikdo jiný než děduško domovník, tedy autor tohoto článku, děda Víťa. Stal jsem se koordinátorem pomoci, měl jsem na starosti ubytované všechny ukrajinské uprchlíky (cca 80 osob, které se však neustále střídaly), kterým jsem se věnoval až 12 hodin denně a zajišťoval pro ně fakt všechno od nutných úředních dokumentů přes sociální a humanitární pomoc až po lékaře nebo školku.
Moje tehdejší vizitka na dveřích „kanceláře“, ze které jsem vyřizoval opravdu všechno.
Jsem přesvědčený o tom, že tohle vše fungovalo a že Ukrajinci se mnou byli spokojeni. Naučil jsem se pár slov ukrajinsky, věděl jsem, co je to dočasný azyl, trvalý azyl, přechodný pobyt, strpění, co je to dočasné útočiště, jaký je mezi tím vším rozdíl, na jaké sociální dávky mají utečenci nárok, obsáhl jsem fakt stovky právních předpisů. Spolupracoval jsem s městskou a s diecézní charitou, s primátorem města, s krajským úřadem, vyřizoval jsem jízdenky, lékařská ošetření, umístění dětí ve školkách a školách, dočasná pracovní místa pro ty, co chtěli pracovat, plenky pro novorozence nebo psí mističku pro jednoho utečeneckého pejska.
Do stále větších konfliktů jsem se ovšem dostával s paní ředitelkou školy, která prostě z dálky své luxusní kanceláře ve školní budově viděla, že mám na internátě stále větší slovo, že mně, „obyčejného domovníka“ tam prostě lidé poslouchají a že získávám stále větší a větší autoritu mezi vychovatelkami, kuchařkami, uklízečkami… A dokonce, dalo by se říci, i mezi učiteli na škole. A začala se bát ohrožení autority vlastní a začala mi házet klacky pod nohy.
Jednoho dne k nám do internátu přišla stařičká paní - babička. Špatně chodila, měla jen to, co měla oblečené na sobě, k tomu ukrajinský pas a na kousku papíru napsané telefonní číslo. Žádná zavazadla. Žádný telefonní přístroj. Žádné jídlo. Nic.
Vysvětlovala mi, že z Ukrajiny utíkala před válkou společně se svou dospělou dcerou a s malou vnučkou, jenže někde u hranic se něco zadrhlo a rodina se nechtěně rozpojila. Babička už dceru s vnučkou neuměla najít a policisté (nebo kdo?) jí pouze řekli, že dcera je ubytovaná „někde v okrese Pezinok“. A tak babička chodila v našem okrese od ubytovny k ubytovně a hledala.
Inu, vzal jsem si od ní ten papírek a vytočil ono telefonní číslo. K mému úžasu se mi ozvala maminka, která bydlela už dva dny u nás na patře na jednom z pokojů. Obývala i se svou dcerkou třílůžkový pokoj, na kterém tedy bylo jedno místo volné. Neřekl jsem jí, proč volám. Jen jsem jí poprosil, aby přišla do mé kanceláře.
Přišla, otevřela dveře a zůstala překvapeně zírat. Výkřiky „mami“ a „dcerko moje“ a jejich okamžité objetí mi vehnaly slzy do očí. Když se dostatečně vyobjímaly, ubytoval jsem bez ptaní babičku rovnou u nich na pokoji a změnil jsem stav ubytovaných uprchlíků v tabulce o +1, hlavně tedy kvůli kuchyni, aby věděli, kolik mají připravit večeří.
Považoval jsem to za formalitu, zítra prostě nahlásíme na krajský úřad změnu počtu ubytovaných, příslušné excelovské tabulky jsem každý den ráno v osm stejně přímo na úřad zasílal každý den já.
Fakt doteď netuším proč, ale mé rozhodnutí se nelíbilo mé nadřízené, která se (asi) urazila, že jsem babičku ubytoval jen tak sám, bez jejího souhlasu. A urazila se tak moc, že mi z minuty na minutu funkci koordinátora pro Ukrajince odebrala. A tak, jak jsem jí jednoho dne ráno z ničeho nic bez přípravy dostal, tak jsem o ni v den ubytování babičky z minuty na minutu, přesně ve 12:07, přišel. Bylo to rozhodnutí ředitelky školy, kterému s úžasem v očích přihlížela školní paní hospodářka a paní ekonomka, které se ho ovšem neodvážily nijak komentovat.
Mno jo, no, sbalil jsem si své věci, zamkl kancelář, sundal svou ukrajinsky psanou jmenovku ze dveří, a odešel jsem se věnovat dalším povinnostem. Přece jen - údržbář, domovník velké budovy a šofér autobusu v jednom má práce i tak dost. Snad jen těch Ukrajinců mi bylo líto - ti situaci moc nepochopili a ještě několik dní po mém odvolání na internátu hledali se svými prosbami mně.
Na internát nastoupili dobrovolní pracovníci z blízkého vojenského útvaru, vojáci, zvyklí poslouchat rozkazy. Byli to celkem tři chlapi, kteří převzali mou práci - usadili se do mé kanceláře, přinesli si vlastní počítač, tiskárnu, vlastní vybavení a začali se starat o Ukrajince. Je přirozené, že se se spoustou dotazů neoficiálně obraceli zase na mně. Přece jen, měl jsem v tom už praxi a věděl jsem, který telefon a kdy zvednout, kam ukrajinské maminky poslat, co s nimi vyplnit za tiskopis…
Vydrželi tam asi týden, a pak najednou, jednoho krásného dne dopoledne, vidím, že velitel těch mužů beze slova balí jejich počítač, hrníčky na kávu, papíry a vše odnáší do svého auta. „Co se děje,“ ptám se zvědavě, „kampak mizíte?“ Velitel mi položil ruku na rameno a zadíval se mi přímo do očí. Potom mi pevným hlasem oznámil : „Ta ženská je taková ****, že se pod ní nedá pracovat! Balíme, odcházíme, teď hned. Ať si to tu dělá někdo jiný.“
Funkci koordinátorky si potom převzala samotná paní ředitelka. Ta to ovšem dělala ze své kanceláře, z úplně jiné budovy v rámci školního areálu, Ukrajincům pro řešení všech problémů stanovila „úřední hodiny“ v rozsahu 2×2 hodiny týdně, pokyny byly předávány formou písemných „vyhlášek“, psaných přes google překladač v ukrajinštině a umístěných na nástěnku ve vestibulu internátu. Názor na účinnost takové pomoci si prosím udělejte sami, já ho komentovat nebudu.
Trvalo dva dny, než mi to všechno docvaklo. Napsal jsem písemnou výpověď z pracovního poměru a odnesl své nadřízené. Vzdal jsem se práce, kterou jsem měl moc rád, i služebního bytu, který k té práci přináležel. Výpověď byla přijata beze slova a nikdy nebyl učiněn žádný pokus mi to rozmluvit, naopak se mi nepřímo doneslo, že kdybych prý netrval na dodržení výpovědní lhůty, souhlasila by paní ředitelka i s tím, abych odešel i rychleji.
No, za pár dní nato mi volá neznámé číslo. Není to nic neobvyklého, telefonátů od kohokoliv přijímám několik denně, a tak zvednu telefon, pozdravím… a na druhé straně se ozve pan Juraj Droba, župan Bratislavského kraje osobně.
Prý právě sedí s primátorem města Modry, panem Jurajem Petrakovičem. A oba mi chtějí velmi poděkovat za to, co jsem udělal pro tu ukrajinskou babičku. Zachoval jsem se prý správně a udělal jsem dobrou věc. A sluší se prý, aby mi za to poděkovali.
Oba vědí, že už jsem na odchodu ze školy, a oba vědí, že už mám nalezenou i jinou práci, půjdu totiž řídit autobus. Můj plat tam bude oproti platu „nepedagogického pracovníka ve školství“ téměř dvojnásobný. Ale od obou dostávám i nabídku - kdyby mi prý nová práce z jakéhokoliv důvodu nevyšla, nebo nevyhovovala, mohu jít pracovat i k nim - buď pro pana Drobu někam do struktur jím řízeného krajského úřadu, případně pro pana Petrakoviče do technických služeb města Modry. Je mi naznačeno i to, že kdybych vzal svou výpověď zpět, mohl bych ve své pozici na škole dokonce i zůstat.
Je fakt, že zatím ty nabídky nevyužiju. Ale také je fakt, že si obou těch nabídek velmi vážím. Nemusely přijít, ale přesto se objevily. A cítím, že alespoň někde je svět ještě v pořádku. Naštěstí. Těší mně to.
Dnes dopoledne mi tuto situaci připomněl facebook jako vzpomínku na rok 2022. Rád jsem si zavzpomínal. A rád jsem to napsal i Vám.
