Článek
Prefektura Fukušima leží v oblasti Tóhoku na severovýchodě ostrova Honšú a tradují se zde legendy spjaté s nejrůznějšími přízraky. Mezi ně patří například „nebeský pes“ tengu (o něm se dočtete zde), přízrak zvaný Zašiki waraši (o něm se píše tady) či horský přízrak Onbonojasu.
Onbonojasu je spjatý s městem Tamura. Vynořuje se prý ze stínů v místních horách a našeptává poutníkům nesrozumitelné instrukce. Říká se, že tento přízrak představuje varovný signál před blížícím se nebezpečím, stejně dobře to ale může být ztělesnění strachu spjatého s opuštěnými místy. Onbonojasu také často vypouští v horách mlhu, v níž lidé snadno zabloudí. Po fukušimské katastrofě v březnu 2011 začaly být projevy tohoto přízraku navíc považovány za úkaz varující před silným působením přírodních sil.
11. března 2011 zasáhlo oblast Tóhoku zemětřesení o síle 9 tupňů Richterovy škály, po němž následovala nebývale ničivá vlna tsunami. Neštěstí si vyžádalo téměř 20 tisíc obětí, o materiálních škodách nemluvě – vlna smetla desítky tisíc budov, mosty, silnice i železnice a přivodila také havárii jaderné elektrárny Fukušima I (Fukušima daiiči).
Kromě toho, že některé z tradičních přízraků začaly být s katastrofou spojovány a lidé jim začali připisovat dosud neznámé schopnosti, objevila se i řada pozorování nových paranormálních jevů. Místní obyvatelé začali například ve velké míře hlásit setkání s nadpřirozenými bytostmi, zejména s duchy těch, kteří zemřeli během katastrofy.
Duchové se v japonštině obecně označují jako júrei, dále se ale ještě dělí do více kategorií. Lidem, kteří v Japonsku zemřou ve vzteku, v úzkosti, násilně či předčasně, jak se to stalo mnohým při katastrofě ve Fukušimě, hrozí, že se z nich stanou „hladoví duchové“ (v japonštině gaki). Ti pak putují mezi světy a mohou šířit zlo. K usmíření takových nešťastných duchů musí rodiny zemřelých vykonat patřičné rituály. To ovšem po neštěstí takového rozsahu nebylo možné.
Tsunami přináší materiální i duchovní zkázu všude na světě, v případě Japonska však způsobuje újmu nejen živým, nýbrž i mrtvým. Když totiž zemřelí předkové přijdou o své žijící potomky, je porušeno pouto, tvořené úctou, již žijící lidé vůči svým předkům cítí. Zemřelí, jejichž potomci náhle sejdou z tohoto světa, se tak ocitnou ve stejné situaci jako osiřelé děti. Újmu tak utrpí všichni.
Těsně po katastrofě mnozí přeživší žili namačkáni v provizorních obydlích a o tom, co prožili, vůbec nemluvili. Mnozí dokonce ani neplakali. Hrůza, kterou prožili, byla příliš velká a Japonci navíc nemají ve zvyku svým vnitřním životem zatěžovat své okolí – pokládají to za nepatřičné. Po nějaké době se ale někteří z nich začali svěřovat svým blízkým či kněžím.
Vedle své bolesti ze ztráty blízkých či z obav o budoucnost přitom popisovali i svá setkání s přízraky zemřelých členů rodiny, přátel i cizích lidí a vyjmenovávali nejrůznější místa, kde k nim došlo. Někteří zmiňovali živé sny, jiní ale mluvili o plážích, o svých příbytcích, a dokonce i o kancelářích na úřadech. Jeden muž si prý stěžoval, že každou noc cítí tlak na hrudi, jako by ho ve spánku někdo zalehl. Jiný zase mluvil o své hrůze z deště. Tvrdil, že když prší, zírají na něj z kaluží oči mrtvých. A objevily se dokonce i případy připomínající posedlost.
Za tím vším nejspíš byla silně traumatizující zkušenost. Tito lidé na vlastní oči viděli výsledek zkázy a nespočet mrtvých. Velký problém ovšem představovala také nenalezená těla, marně čekající na řádnou kremaci. Ta je v buddhistické praxi nesmírně důležitá, neboť symbolicky očišťuje mrtvé duše a pomáhá jim odejít z tohoto světa. Po vlně tsunami ovšem nemohla být zpopelněna ani všechna nalezená těla, nebylo na to dost paliva a elektřiny. Navíc se vlivem zničených komunikací nemohli řádných pohřbů zúčastnit ani všichni členové rodiny. Byli tak připraveni o možnost truchlení v důstojných podmínkách.
Odborníci tvrdí, že nadpřirozené bytosti, o nichž lidé z oblasti dotčené katastrofou mluví, představují určitou formu potlačených emocí. To ale nijak nesnižuje děsivé zážitky spojené ze setkání s nimi. Ty totiž mohou být provázeny i fyzickými příznaky, například urputnou bolestí hlavy či zad. Aby se takto postižení lidé mohli vrátit do normálního života, pomáhají jim různé instituce, včetně těch náboženských. Role duchovních poradců, kteří v Japonsku vedle obětí katastrof pečují i o stárnoucí populaci, se označuje jako kokoro no kea, což by se dalo přeložit jako „péče o duši“.
O nezvyklých zážitcích lidí, kteří zažili katastrofu ve Fukušimě na vlastní kůži, informovaly v letech po ní i některá místní média. A to jak o těch, při nichž lidé viděli chodit podivné postavy po hladině moře či slyšeli srdceryvné sténání, tak o těch, při nichž pozůstalí údajně obdrželi od svých zemřelých příbuzných nejrůznější vzkazy – někdy je prý při nevysvětlitelných setkáních dokonce ujišťovali, že není třeba si o ně dělat starosti, že jsou zcela v pořádku a vede se jim dobře.
I když o takovýchto „příhodách“ samozřejmě neinformují mainstreamové sdělovací prostředky, mnozí Japonci berou tento „nadpřirozený“ způsob komunikace vážně. Už proto, že duchové i přízraky někdy jako jediní dokážou poskytnout to správné vodítko pro truchlení. Poradci v oblasti péče o pozůstalé navíc tvrdí, že respektování tohoto přístupu může být pro duševní zdraví přeživších přínosné.
Zenový kněz školy sótó Taió Kaneta, který pečoval o postižené ve Fukušimě, tvrdí, že vyprávění o zážitcích s duchy pomáhá truchlícím lidem vyjadřovat emoce. Duchové jsou totiž podle něj vyjádřením úzkosti. Pozůstalým proto vysvětluje, že ti, kteří odcházejí náhle a bez rozloučení, se cítí stejně špatně jako ti, kteří zůstávají. A aby jim pomohl najít rovnováhu, provádí různé rituály, které moc zneklidňujících duchů oslabují.
Hara, T. „The Ghosts of Tsunami Dead and Kokoro no kea in Japan’s Religious Landscape“. Journal of Religion in Japan 5 (2016), 176–198.
Lloyd Parry, R. (2017) Ghosts of the Tsunami: Death and Life in Japan’s Disaster Zone. VINTAGE, Penguin, London 2017.
https://ja.wikipedia.org/wiki/%E3%82%AA%E3%83%B3%E3%83%9C%E3%83%8E%E3%83%A4%E3%82%B9
