Tófu kozó: přízrak s talířkem tófu a s tajemstvím

Když v Japonsku po setmění prší, můžete někdy ve městech narazit na přízrak zvaný tófu kozó, doslova „poslíček (či mníšek) s tófu“ či volněji „chlapec se sójovým tvarohem“. Nijak zvlášť neškodí, jen drží podnos (v dnešní době i talířek) s tófu a upřeně se dívá. Jenom sem tam nabízí tófu kolemjdoucím, lepší je ale neochutnávat, někdy (naštěstí zdaleka ne vždy) totiž může být jedovaté.

Poprvé se tófu kozó objevuje v období Tokugawa (1600–1868). Na tehdejších barevných dřevořezech bývá vyobrazen v tradičním oblečení pouličních prodavačů s velkým kloboukem a podnosem s tófu, někdy ozdobeným javorovým listem. Záhadná postava městského folklóru, která nemá vůči lidem žádné požadavky, budila zájem, a tak pronikla také do ilustrovaných sešitů a do her divadla kabuki.

V 17. století ve městě Edo (dnešní Tokio) prý za jednoho deštivého večera zabloudil mladý samuraj do blízkosti zábavní čtvrti, kam měli příslušníci vojenské vrstvy vstup zapovězený. Neměl v úmyslu tam toho dne zajít – kdyby ano, byl by se převlékl za měšťana, aby ho tam stráž vpustila. Trápily ho tehdy nějaké starosti, tak jen bezmyšlenkovitě bloumal po městě.

Když si pak samuraj s leknutím uvědomil, kde je, zahlédl opodál postavu – poslíček v klobouku stál nehybně vedle brány do zábavní čtvrti a v ruce držel podnos s kostkou sójového tvarohu. Samuraj ho už zdálky oslovil, ale poslíček neodpověděl – jako by snad muže ani neviděl. Když pak samuraj přišel blíž, spatřil, že tófu na podnose, které z dálky bíle svítilo, je ve skutečnosti pokryté chlupy. V tu chvíli přízrak zmizel.

Kuriózní poslíček bývá za deště vidět nejčastěji v blízkosti luceren, v jejichž svitu tófu získává krásný lesk. Stojí klidně, neútočí ani nic neříká. Mlčky čeká, zda si od něho někdo jemnou kostku sójového tvarohu, což je v Japonsku běžný pokrm, vezme. Sám působí také jemně, za jeho jemností se ale skrývá hloubka, za kterou by se nemusel stydět ani hrozivý démon. V některých příbězích se ostatně tófu kozó proměňuje v lasičku.

Sójový tvaroh (tófu) představuje v Japonsku symbol čistoty a jednoduchosti a v období Tokugawa býval oblíbeným pokrmem chudých a také mnichů. Je křehký, takže se snadno rozpadne, rozplývá se na jazyku, ale také moc dlouho nevydrží a zkvasí. Poslíček s tófu je proto někdy chápán jako symbol pomíjivosti, která je spojena i tokugawskou měšťanskou kulturou „prchavého světa“ – její důležitou součástí jsou i dřevořezy ukijoe, doslova „obrázky prchavého světa“, které na konci 19. století inspirovaly mnohé západní umělce, včetně Alfonse Muchy.

Některé příběhy o tófu kozó se soustředí na samotné tófu, které v nich bývá jedovaté či zkažené, jiné ale hovoří spíše o určitém znepokojení, které poslíček vyvolává svým zjevem a klidnou existencí v prostoru. Tófu kozó je sice přízrak (jókai), nikdy však sám od sebe nikoho nenapadne a může se stát, že i když je poblíž, kolemjdoucí člověk si ho ani nevšimne. Jako by to byla bytost z nějakého snu.

Traduje se, že ten, kdo si od poslíčka sójový tvaroh vezme, obvykle něco ztratí. V některých příbězích může dokonce přijít o život (to když je tófu otrávené), častěji ale takový člověk ztratí třeba chuť k jídlu, sny, zdraví nebo radost ze života. Tófu kozó tak může být chápán také jako varování před neznámými situacemi, které na první pohled působí neškodně. I za nevinným chlapeckým zjevem či lákavým, chutně vypadajícím tófu se může skrývat nebezpečí, proto je lepší si hledět svého.

Je zajímavé, že podle některých místních příběhů představuje tófu kozó jen variantu přízraku zvaného hitocume kozó. Podobně jako tento „jednooký poslíček“ či „jednooký mníšek“ totiž pouhé povědomí o něm před něčím varuje. A na některých vyobrazeních má tófu kozó opravdu jen jedno oko – tím intenzivnější ovšem jeho pohled může být.

V příbězích vzniklých po 2. světové válce už ale tófu kozó jen nemlčí. Za deštivých nocí někdy sójový tvaroh kolemjdoucím přímo nabízí. Pokud se ovšem někdo nechá zlákat a vloží pochoutku do úst, po celém těle se mu prý objeví plísně. Dnes se přízrak s tófu objevuje samozřejmě i v popkultuře, bývá zobrazen v anime i v některých hrách. A i když už na první nemusí působit tak tajemně jako dřív, vždy odkazuje k něčemu hlubšímu, co zůstává skryté.

Zdroje: