Článek
Děti na základní škole bývají různé. Každé z nich má svoji osobnost, svůj charakter, své vzorce chování, kterými se prezentuje. A protože chování dětí v 5. třídě základní školy (tedy ve věku 9–10 let) nemusí samozřejmě být vždy ideální, měly by být vedeny zkušeným pedagogem, který si bude umět s jejich vrtochy a náladami poradit. Nemusí to vždy být lehké, ale i tak by daný pedagog měl mít určité hranice, přes které zkrátka v rámci profesionality nesmí přejít. A pokud je přejde, pak je něco špatně.
Děti jsou kolem 10. roku velmi živé a rády objevují nové věci. Mají sice poněkud jiné záliby, než měly stejně staré děti o pár let dříve – osobně mi připadá, že dřív se více chodilo ven, sportovalo se. S rozmachem internetu, sociálních sítí a velkých nákupních center se část populace přeorientovala právě na tyto nové formy zábavy, děti nevyjímaje. Avšak i co se týká objevování nových věcí, měly by být nastaveny nějaké limity.
Následující děj se dle důvěryhodného zdroje odehrál takto:
V malém jihomoravském městečku se měla konat kulturní akce. A protože se mělo jednat do velké míry o folklórní událost, rozhodla se místní základní škola také přispět do programu a potěšit diváky svým vystoupením. To je celkem chvályhodná myšlenka; proč neukázat, že místní děti mají talent a jsou schopny pod vedením zkušeného pedagoga předvést něco smysluplného. Nejinak tomu bylo i ve čtvrté třídě školy; i zde se děti s vyučující domluvily, že nacvičí taneční číslo.
Samotný tanec, který (zřejmě) vyučující vybrala, byl párový. V tom asi nelze spatřovat nic špatného, jen některé děti zřejmě musely překonat určitý stud. Nejednalo se s největší pravděpodobností o nic vážného, ovšem jak se asi dalo očekávat, nacvičování se neobešlo bez různých opičáren a dělání cavyků, kdo s kým tančit nebude a podobně. Inu, typické děti, hašteřily se a popichovaly, rýpaly do sebe a smály se, když na někoho vyšel jeho „neoblíbený“ spolužák.
Bohužel se ale přihodil také jeden incident, který z této tak nějak očekávané a obvyklé řady poněkud vybočoval. Jednoho dne, po nějaké době nacvičování se děti zahřály a byly zpocené, bylo už relativně teplo. Po krátké pauze se děti měly opět postavit do dvojic a chytit se za ruce. To se ovšem nelíbilo jedné z dívek, neboť její taneční partner měl ruce velmi zpocené a ulepené, což jí vadilo. A tehdy se to stalo.
Možná by stačilo, kdyby si dotyčný chlapec v taneční pauze ruce opláchl vodou, ve třídě bylo umyvadlo. Možná by stačilo nejít do přímého kontaktu, když bylo teplo a děti se potily. Ani jedno z toho se však nestalo a dívka zpocené ruce spolužáka okomentovala slovy: „Ježiš fuj…“ přičemž si dovedu představit, že náležitě protočila oči v sloup.
„Ty jsi lesba?“ nenechala na sebe dlouho čekat reakce učitelky.
Další děj, který pak ve třídě bezprostředně následoval, už asi není tak podstatný. Co mi ale podstatné přijde, je to, že vyučující tímto překročila všechny myslitelné i nemyslitelné hranice, které by jako profesionál a pedagog měla mít nastaveny. Osobně si myslím, že ptát se devítiletého či desetiletého dítěte na jeho sexuální orientaci před dalšími spolužáky je naprosto neakceptovatelné a odsouzeníhodné. I kdyby se na to vyučující dítěte zeptala v soukromí, pořád je to něco, co si dotyčná nemůže dovolit. Nota bene u tak mladého člověka, který s velkou pravděpodobností o těchto věcech ještě ani nijak hlouběji nepřemýšlí. Za mě by takový člověk vůbec neměl pracovat na prvním stupni základní školy.
Pokud je mi známo, incident se ve škole dále vyšetřoval. Ostatně – základní školy jsou dnes na podobné mimořádnosti vybaveny (neplést s připraveny); existují instituty školního psychologa, a školního poradenského pracoviště. A oba na dané škole existují.
Druhý uvedený institut provedl šetření, dotazoval se žáků ve třídě, dotazoval se, kde mohl, aby zjistil, zda a jak celá událost proběhla. Některé z dětí potvrdily, že slova z úst dotyčné učitelky skutečně zazněla, pouze se prý nedalo identifikovat, zda šlo o větu oznamovací, či tázací. To ovšem na míru nechutnosti celé věci nemá žádný vliv. Nicméně, i přes výše uvedené škola vyšetřování ukončila s tím, že (abych parafrázoval jednoho slavného slovenského politika) „skutok sa nestal“. Otázkou tedy zůstává, nač zmíněné instituce ve škole jsou a proč vlastně bylo vyšetřování zahájeno, když z něj stejně vzešel takový paskvil.
Dovedu pochopit určitou dávku humoru od vyučujícího směrem k žákům. Dovedu rovněž pochopit, že děti rozhodně nejsou žádní andílci a někdy to s nimi může být skutečně těžké. Nedovedu však pochopit člověka, který je schopen toto říci dítěti ve věku 9 – 10 let, a pak to (údajně) s kamennou tváří popřít, i když i v písemných výsledcích vyšetřování mělo být uvedeno, že to některé děti slyšely… Takový člověk na první stupeň ZŠ prostě a jednoduše nepatří.
