Článek
Po druhé světové válce se Československo potýkalo s nečekanou hrozbou – průniky ozbrojených skupin ukrajinských nacionalistů, známých jako banderovci, na své území. Tyto skupiny, které usilovaly o nezávislou Ukrajinu, se pokoušely dostat přes Československo do západních okupačních zón v Rakousku a Německu. Jejich průchod ale provázely útoky na vesnice, krádeže a násilí, což vedlo k rozsáhlým bezpečnostním operacím československých ozbrojených sil.
Počáteční obtíže a reakce Československa
Velké banderovské skupiny, skupiny Chromenka a Burlaka, pronikaly do Československa v roce 1947. Nebyly to ovšem první vpády banderovců na naše území. Nájezdy dělaly tyto jednotky hned v roce 1945, i v roce následujícím. Většinou šlo o rabující útoky. Teď ale bylo cílem dostat se na západ. Československé bezpečnostní složky, složené z armádních jednotek a příslušníků SNB, čelily zpočátku značným potížím. Nové nezkušené vojenské jednotky postrádaly dostatečné bojové zkušenosti s partyzánskou válkou, trpěly nedostatkem motorizovaných prostředků a objevily se i logistické problémy, vázlo zásobování střelivem. Přestože někteří velitelé, jako brigádní generál Julius Nosko (vedoucí skupiny „Teplice“), zkušenosti z partyzánských bojů měli (Nosko se zúčastnil Slovenského národního povstání), situace byla celkově náročná a vyžadovala enormní psychické i fyzické nasazení vojáků.
Politika, propaganda a postoj obyvatelstva
Přítomnost banderovců vyvolala v Československu i politické reakce a ohlasy, které ale domácím jednotkám zrovna nepomáhaly. Některé politické strany a média se snažily situaci bagatelizovat a vykreslit banderovce jako „politováníhodné chudáky“, kterým by se mělo dovolit projít. Rovněž se objevovaly hlasy ze Slovenska, které tvrdily, že boj proti banderovcům je čistě slovenskou záležitostí a přítomnost českých vojáků a četníků situaci jen vyhrocuje. Tyto názory byly často spojeny s protičeskými náladami na Slovensku.
o události vznikl film Akce B, který byl ovšem ovlivněn propagandou
Zpočátku někteří slovenští obyvatelé projevovali vůči československým jednotkám takovou nedůvěru, že jim odmítali prodávat zboží. Byli ovlivněni propagandou. Postupně se však situace změnila. Jakmile Slováci poznali, že československé síly je ve skutečnosti chrání před násilím a drancováním banderovců, začali je vnímat jako pomoc a aktivně jim pomáhat.
Bojové strategie a oběti
Banderovci byli zkušení bojovníci, kteří se uměli dokonale přizpůsobit terénu a ovládali partyzánské taktiky. Dokázali se rychle pohybovat, maskovat a přizpůsobovat nepředvídatelným situacím. Jejich útoky byly často charakterizovány soustředěnou, krátkou, ale mohutnou palbou s pokřikem „Horéé“ nebo „Horé Bandera“, která měla silný psychologický dopad na protivníka. Československe jednotky se nejdříve musely přizpůsobit tomuto stylu boje, budovaly souvislá obranná postavení, kulometná hnízda a prováděly rozsáhlé průzkumné akce.
Boje si vyžádaly mnoho obětí na obou stranách. Velitel ukrajinské skupiny Burlak se v některých případech snažil získat „renomé“ u zajatých československých vojáků tím, že s nimi jednal civilizovaně a dokonce je propouštěl, což bylo v kontrastu s brutalitou některých dalších skupin. Přesto to byla právě tato skupina, která uštědřila československým jednotkám vůbec nejdrtivější porážku v bitvě u Partizánské Ľupči, která se odehrála přesně před 78 lety - 5. srpna 1947. Na místě je dnes vztyčen pomník.
Závěrečné operace a konec hrozby
Generál Nosko se rozhodl pro generální ofenzivu. Cílem bylo zlikvidovat Burlakovu skupinu ještě na slovenském území. V srpnu 1947 se Burlakovci dostali do Malé Fatry, kde byli obklíčena a systematicky pronásledováni. Jeden z nejurputnějších střetů se odehrála v noci z 20. na 21. srpna u Krasňan, kde banderovci zaútočili na postavení praporu „Osika“ a následně se střetli s hlídkou praporu „Javor“.
Burlak byl nakonec se zbytkem svého štábu zadržen 3. září 1947 na samotě Jánošíkovo. Po svém zatčení vyzval zbývající banderovce k dobrovolné kapitulaci. I přes tuto výzvu se i tak stala Morava a jižní Čechy průchodištěm pro další menší banderovské skupiny, které se i nadále snažily dostat do západních zón. Ty už pronásledovaly nově zřízené stíhací jednotky SNB. Hlavní operace byly před koncem roku 1947 úspěšně ukončeny.
odkaz banderovců je složitý - na Ukrajině jsou za hrdiny, v okolních státech je mnozí označují za zločince
Přechody našeho území skončily přibližně v polovině roku 1948. Mnohým z banderovců se sice podařilo uprchnout do západních okupačních zón, nicméně, československé ozbrojené složky splnily svůj úkol - ubránit integritu Slovenska a své občany před touto hrozbou. Dnes jsou někteří banderovci na Ukrajině oslavováni jako národní hrdinové, což představuje kontroverzní pohled na jejich historii. Pokud vás téma zajímá, věnuji se banderovským zločinům zde a zmínka o nich je i v tomto článku.
