Článek
Možná si říkáte, co je to za nesmysl. Vždyť jíst a kynout je to nejsnadnější na světě, ne? Stačí si přece dát o jeden burger víc, prolít to colou, sníst pytlík brambůrků a je to. Jenže pro člověka s genetickou predispozicí k extrémní štíhlosti je snaha přibrat stejně frustrující, bolestivá a psychicky náročná, jako pro obézního člověka pokus o maratón. Zatímco obézním se dostává empatie a kampaní proti šikaně, hubeňouři čelí denně výsměchu, který je společensky tolerován. „Najez se už konečně,“ „Ty vypadáš jako z koncentráku,“ nebo „Tebe sfoukne i slabý vánek,“ jsou věty, které tito lidé slyší častěji než pozdrav. A nikoho ani nenapadne, že je to stejně toxické, jako nadávat někomu do „beček sádla“. Ty lidi to opravdu trápí.
Vědecká komunita se dlouhá léta soustředila takřka výhradně na problémy s obezitou. Na mechanismy ukládání tuku. Ale co opačný extrém? On totiž existuje fenomén zvaný genetická rezistence k obezitě. Rozsáhlá studie publikovaná v prestižním časopise PLOS Genetics, vedená profesorem Sadafem Farooqim z University of Cambridge, prokázala šokující pravdu.
Výzkumníci zde porovnávali DNA štíhlých lidí s tou od lidí s těžkou obezitou. Výsledek byl jasný - štíhlí lidé mají ve svém genetickém kódu specifickou sadu variant, které jim pomáhají udržet si svou nízkou váhu. Jenže častokrát aniž by vůbec chtěli. Jejich hubenost není o silné vůli nebo o tom, že by tajně nejedli. Jejich tělo je prostě naprogramováno tak, aby kalorie pálilo jako v pekelné výhni.
Anketa
Architekti vlastního vězení: Když se léto stane největším nepřítelem
Zkuste se do nich vžít. Většina populace se s příchodem prvních teplých paprsků těší, až shodí přebytečné vrstvy oblečení a vystaví své tělo konečně teplému slunci. Pro lidi, kteří nemohou přibrat, ale začíná období sezónní deprese a sociální úzkosti. Pro ně totiž slunce neznamená vitamín D a pohodu. Pro ně s prvními teplými dny přichází panika a stres. Nutnost odhalit pravdu, kterou se zbytek roku snažili maskovat pod oversized mikinami a několika vrstvami triček. Je to bizarní paradox moderní doby. Žijeme v kultuře, která uctívá štíhlost, ale jakmile ta štíhlost překročí neviditelnou hranici a stane se „kostnatostí“, okolí začne reagovat odporem nebo soucitem.
Pro „hubeňoura“ se šatník stává vězením. Mnozí z nich raději trpí v pětatřicetistupňových vedrech v dlouhých džínech a košilích s dlouhým rukávem, jen aby nemuseli čelit zkoumavým pohledům na svá kolena, která vypadají širší než stehna, nebo na zápěstí, která připomínají spíše dětskou paži než ruku dospělého muže či ženy. Tento psychický blok má i svůj odborný název – tělesná dysmorfní porucha, která se v tomto případě fixuje na nedostatek objemu a hubenost. Pocit, že nohy vypadají jako „dvě špejle zapíchnuté v zemi“, není jen nějakou povrchní marnivostí. Je to hluboké narušení sebevědomí, které vede k tomu, že tito lidé odmítají pozvání na koupaliště, vyhýbají se sportovním aktivitám v kolektivu a v kabinkách obchodů s oblečením prožívají regulérní záchvaty paniky.
Najít kalhoty, které by seděly v pase a zároveň nevisely na nohou jako pytel, je takřka nemožný úkol. Každý nákup těmto lidem připomíná jejich domnělou „nedostatečnost“. Zatímco obézní lidé bojují s tím, že se do věcí nevejdou, tito lidé v oblečení doslova mizí, což v nich vyvolává pocit neviditelnosti nebo naopak nechtěné pozornosti. Strach z toho, že při podání ruky někdo ucítí jen kosti a šlachy, nebo že při objetí se ten druhý lekne, jak je jeho protějšek „křehký“, vytváří bariéru nejen v intimním životě, ale i v běžném každodenním kontaktu. Jde o tiché utrpení za zdmi z bavlny, které trvá i v těch největších parnech, neboť stud z vlastního těla je silnější než fyzické nepohodlí z horka.
Geny, které neodpouštějí: Co říkají studie o „věčně hladových“ buňkách
Abychom pochopili, proč je pro někoho přibrání pět kilo těžší, než pro jiného shodit dvacet, musíme se podívat hluboko do buněčné biologie. Studie publikovaná v časopise Cell Metabolism identifikovala procesy, které hrají klíčovou roli v odolnosti vůči přibývání. Výzkumníci zjistili, že u lidí se vyskytují mutace v oblasti jednoho genu a to právě u těch, kteří jsou „přirozeně štíhlí“. Jejich tělo má totiž jinak nastavený termogenní systém v tukové tkáni. Místo, aby energii ukládali do zásob na horší časy, jejich metabolismus ji okamžitě přeměňuje na teplo. Jsou to doslova chodící radiátory, které spalují palivo s takovou efektivitou, že se v jejich zásobárně nikdy nic neudrží.
Tento biologický determinismus je pro mnoho „hubeňourů“ prokletím. Představte si, že musíte do svého těla denně nacpat pět tisíc kalorií jen proto, abyste nezhubli. Pro někoho, kdo má přirozeně malý žaludek a rychlý metabolismus, je jídlo opravdu úmornou prací. Bolesti břicha, neustálý pocit nafouknutosti a nucení se do jídla, které vám už dávno nechutná - to je realita, o které se v lifestylových magazínech nedočtete. Zatímco obézní bojují se závislostí na jídle, hubení bojují s odporem k němu, protože se pro ně stalo povinností a zdrojem stresu.
Zajímavým aspektem, který vědci zkoumají například v rámci studií o mikrobiomu publikovaných v Nature Microbiology, je složení střevní mikroflóry. Ukazuje se, že lidé, kteří nemohou přibrat, mají často specifické kmeny bakterií, jako je například Akkermansia muciniphila. Tyto bakterie nejenže ovlivňují, jak efektivně tělo vstřebává živiny, ale také vysílají signály do mozku, které tlumí chuť k jídlu. V praxi to znamená, že jsou tito lidé vězni svého vlastního metabolismu. Prostě si nemohou jen tak na povel „dát víc dortu“, jejich střeva s ním naloží jinak než střeva většiny populace.
Mýtus o cukru a bůčku: Proč „žraní“ nefunguje
Když si hubený člověk posteskne, že nemůže přibrat, okamžitě se na něj sesype lavina nevyžádaných rad. „Dej si bůček,“ „Sněz celou čokoládu na posezení,“ „Pij jenom slazené nápoje a hlavně colu.“ Tyto rady jsou nejen hloupé, ale i nebezpečné. Pro člověka s geneticky rychlým metabolismem a specifickým nastavením inzulínové citlivosti vede konzumace prázdných cukrů a nekvalitních tuků pouze k jednomu - k takzvané „štíhlé obezitě“, skinny fat. Navenek sice zůstávají hubení, uvnitř se ale jejich orgány obalují viscerálním tukem, jejich hladina cholesterolu roste a zadělávají si tak na diabetes druhého typu úplně stejně jako lidé s nadváhou.
Navíc, nadměrné množství cukru u těchto lidí často vyvolává hyperaktivitu metabolismu. Tělo dostane obrovskou dávku energie, kterou neumí uložit, a tak ji jednoduše „vytopí“. Výsledkem je pocit vyčerpání, třes rukou a paradoxně další úbytek váhy, protože tělo spotřebuje více energie na zpracování té hory cukru, než kolik z ní získá. Cesta k objemu totiž nevede přes cukrárnu, ale přes náročný silový trénink a obrovské množství komplexních sacharidů a bílkovin, což je finančně i časově extrémně nákladné.
Společenský lynč… s úsměvem na rtech
Není nic ironičtějšího než společnost, která se tváří, že bojuje za toleranci, a přitom s klidem toleruje urážky mířené na hubené lidi. Termín „skinny bitch“ se stal běžnou součástí popkultury a nikoho nenapadne, jak hluboce může zraňovat. Když se podíváte na diskuse pod články o celebritách, které jsou přirozeně štíhlé, najdete tam festival nenávisti. „Měla by se najíst,“ „Vypadá jako kostra,“ „To není žádná ženská, jen kůže a kosti.“ Kde je v tu chvíli ona proklamovaná podpora diverzity? Proč je v pořádku kritizovat někoho za to, že má „málo“, ale je nepřípustné říct někomu, že má „moc“?
Lidé, kteří touží po přibrání a nejde jim to, se často stávají oběťmi podvodníků se „zázračnými“ doplňky stravy a léky na zvýšení hmotnosti. Úplně stejně, jako se tomu děje u těch, kteří řeší opak.
Tento dvojí metr vytváří v lidech, kteří nemohou přibrat, pocit, že na jejich problémech nezáleží. Podle studie publikované v Springer Natur mají muži s podváhou dokonce vyšší riziko sebevražedných myšlenek než muži s nadváhou, pravděpodobně i kvůli tlaku na maskulinitu a sílu, kterou jejich tělo prostě nereprezentuje. Štíhlost u mužů je totiž společensky vnímána jako slabost, což mnozí z nich prostě neunesou.
Zlehčovat problémy těch, kteří stojí na opačném konci váhového spektra, je úplně stejně špatně, jako posmívat se „tlusťochům“. Být zdravý neznamená jen nemít nadváhu. Znamená to mít tělo, ve kterém se cítíme dobře, které nás neuvězňuje v dlouhých rukávech uprostřed léta. Cesta k nabírání váhy pro tyto lidi není jednoduchá. Je dlážděná disciplínou a často i bolestivým bojem s vlastním tělem. Pokud se chceme nazývat empatickou společností, musíme začít vnímat i ta těla, která jsou v našich očích „šťastná“ a domnělé „v pohodě“, protože jsou štíhlá. Ve skutečnosti v nich sídlí duše, která se může cítit zlomená, přehlížená a neustále hladová po troše pochopení – a pár kilech navíc.
