Článek
Jak se to celé seběhlo? V lednu 1939 poslal švédský poslanec Erik Gottfrid Christian Brandt nominační dopis norskému Nobelovu výboru. Jeho nominantem nebyl nikdo jiný, než německý Vůdce Adolf Hitler. Muž, který řinčel zbraněmi, znovu vyzbrojil Německo a ve svých plamenných projevech vyhrožoval všem a všemu. Na první pohled by se mohlo zdát, že Brandt musel být buď šílenec s klapkami na očích, nebo sympatizant nacistů a Führerův obdivovatel. Opak byl pravdou. Brandt byl zapálený antifašista a jeho čin byl mistrnou sarkastickou provokací.
ukázka Nobelovy ceny za mír (1974, Eisaku Satō - japonský premiér, který bojoval proti jaderným zbraním)
V té době se v Evropě stupňovalo napětí. Nacistické Německo si vzalo zpátky Sársko, remilitarizovalo Porýní, vytvořilo Osu s fašistickou Itálií, poslalo jednotky do Španělska, provedlo Anschluß Rakouska a obsadilo československé pohraničí. I přes Hitlerovo vydírání a stupňování požadavků stále mnoho politiků věřilo, že se podaří německého diktátora udržet na uzdě politikou appeasementu. Hlavní představitel tohoto proudu, Neville Chamberlain, který se vracel z Mnichova s „mírem pro naši dobu“, byl dokonce pro stejný rok sám nominován.
A právě jeho nominace „nakopla“ Brandta k nominaci Hitlera (mimochodem, ve stejném roce jako tito dva byl nominován i Edvard Beneš). Navržením samotného strůjce blížící se války chtěl Brandt poukázat na licoměrnost a nebezpečí politiky ústupků. Jeho plánem bylo jeho vlastními slovy „přibít Hitlera na zeď hanby jako nepřítele světového míru číslo jedna“ a upozornit na absurditu situace, kdy a jací lidé mají být oslavováni za „mír“, zatímco válka klepe na dveře.
britský premiér Chamberlain přináší mír
Tento nominační dopis Brandt odeslal:
Norskému Nobelovu výboru
Tímto pokorně navrhuji, aby byla Cena míru za rok 1939 udělena německému kancléři a Führerovi Adolfu Hitlerovi, muži, který si podle názoru milionů lidí toto vysoce vážené ocenění zasloužil více než kdokoli jiný na světě. Autentické dokumenty ukazují, že v září 1938 byl světový mír ve velkém ohrožení; bylo jen otázkou hodin, než vypukne nová evropská válka. Mužem, který nás před totu hroznou katastrofou v této nebezpečné době zachránil, byl bezpochyby velký Vůdce německého lidu. V kritickém okamžiku dobrovolně nenechal promluvit zbraně, ačkoli měl moc zahájit světovou válku.
Svou vroucí láskou k míru, dříve popsanou ve své slavné knize Mein Kampf – vedle Bible snad nejlepším a nejoblíbenějším literárním dílem na světě – projevil spolu s dalším mírovým úspěchem – anexí Rakouska – tím, že učinil svou vlast velkou a mocnou, aniž by použil síly při osvobození svých krajanů v Sudetech. Hitler si přeje, pokud ho váleční štváči nebudou rušit a nechají ho na pokoji, mír pro Evropu a možná i pro celý svět.
Bohužel, stále mnoho lidí přehlíží velikost Hitlerova boje za mír. Nenominoval bych Adolfa Hitlera jako kandidáta na Nobelovu cenu míru, nebýt řady švédských poslanců, kteří dali nominaci jinému kandidátu, konkrétně britskému premiéru Nevillu Chamberlainovi. Tato jejich nominace se zdá být špatně promyšlená. Ačkoli je pravda, že Chamberlain pochopil Hitlerův boj za uklidnění situace a rovněž přispěl k záchraně světového míru, poslední rozhodnutí bylo Hitlerovo, nikoliv Chamberlainovo! Hitlerovi, a nikomu jinému, je třeba v první řadě poděkovat za mír, který stále panuje ve větší části Evropy - tento muž je také mírovou nadějí budoucnosti.
Jelikož si Chamberlain samozřejmě může nárokovat svůj podíl na budování míru, zasloužil by si i takové menší ocenění. Ale jediné správné řešení je nenominovat nikoho jiného kromě Adolfa Hitlera a nezakrývat tím jeho zásluhy. Adolf Hitler je bezpochyby autentickým, Bohem vyvoleným bojovníkem za mír, do něhož jako do Vládce míru na zemi vkládají své naděje milióny lidí na celém světě.
Stockholm, 27. ledna 1939
Hitler přijíždí na setkání s britským premiérem Chamberlainem v Bad Godesbergu, 1938
Reakce na Brandtovu nominaci byly okamžité a bouřlivé. Zpráva o něm se šířila rychlostí blesku a vyvolala pobouření po celém světě. Mnozí lidé, kteří nepochopili Brandtův satirický záměr, byli zděšeni. Byl označován za šílence a zrádce, dokonce byly rušeny jeho přednášky. Mnozí totiž význam jeho činu nepochopili. Pod tlakem veřejnosti a s vědomím, že jeho protest splnil svůj účel, tedy - vyburcoval veřejnost - Hitlerovu nominaci 1. února 1939 stáhl. O měsíc a půl později vtrhly „mírové“ jednotky jeho nominanta do zbytku okleštěného Československa.
Hon na Brandta byl nesmysl. Projevil se jako antifašista již krátce po podpisu Mnichovské dohody v září 1938, kdy podepsal petici, která vedla k založení antifašistického sdružení ve Švédsku. V dubnu 1939 kritizoval svou vlastní stranu, která odmítala přijmout další židovské uprchlíky z Německa a ještě během války byl Brandt mezi prvními, kdo vyšetřoval a promluvil o zvěstech páchaných Němci ve vyhlazovacích táborech v Polsku.
Selekce v táboře Osvětim-Březinka v roce 1944
I když se tedy Hitler nikdy oficiálně na konečný seznam Nobelovy ceny míru nedostal (nominace byla stažena ještě předtím, než se výbor začal jmény zabývat a hlavně, v roce 1939 z důvodu vypuknutí 2. světové války k samotnému rozdávání cen nakonec ani nedošlo), zůstává tato událost bizarní, ale poučnou kapitolou o Nobelovkách, historii a satiře.
Ironií osudu je, že samotný Hitler měl k cenám odpor a zakázal je ještě před svou nominací všem Němcům přijímat. Stalo se tak poté, co byla v roce 1936 udělena Nobelova cena míru za rok 1935 německému šéfredaktorovi Carlu von Ossietzky. Získal ji za jeho odvážnou práci v odhalování tajného zbrojení Německa a za jeho dlouhodobý boj za mír. Cenu si ale nevyzvedl. Nemohl. Von Ossietzky byl už od roku 1933 v koncentračním táboře. Vystřídal jich několik a byl tak prvním oceněným, který získal Nobelovku ve vězení.
Carl von Ossietzky, šéfredaktor Die Weltbühne a držitel Nobelovky za mír (1935) v koncentračním táboře Esterwegen, 1934
Výhra vyvolala obrovskou mezinárodní kampaň za jeho propuštění, což se nacistům samozřejmě příliš nelíbilo. Ale nikdy k tomu nedošlo. Von Ossietzky zemřel v roce 1938 v berlínské vězeňské nemocnici na tuberkulózu. Jeho osud se stal symbolem boje za svobodu slova a odporu proti totalitě. A Brandtova nominace Adolfa Hitlera, který by cenu ve finále na základě vlastního zákazu ani nemohl přijmout (i kdyby o ni stál), zůstává nezapomenutelnou kuriozitou předválečného období.
