Během jediné noci roku 1953 stát oškubal vlastní lid: Miliony v řece, pod koly aut, padaly i z nebe

Abychom pochopili, kde se tyto příběhy vzaly, musíme se vrátit do konce května 1953. Tehdejší režim se potýkal s hlubokou hospodářskou krizí. Trh byl zaplaven penězi, za které si lidé neměli co koupit, protože zboží bylo na příděl a hromadil se obrovský inflační tlak. Komunistické vedení se rozhodlo pro radikální řez, který byl v podstatě (ne)přiznaným státním bankrotem.

Ještě v pátek 29. května tehdejší prezident Antonín Zápotocký v rozhlase lhal vlastnímu národu, že je naše měna pevná a žádná reforma nehrozí, že jde o fámy třídních nepřátel. O necelých 48 hodin později bylo všechno jinak. Od 1. června 1953 byly staré peníze zrušeny a nahrazeny novými. Výměnný kurz byl drastický. Mzdy, ceny a hotovost do 300 korun se měnila v poměru 5 : 1, vše ostatní od 6,25 až po 50 : 1. Úspory na vkladních knížkách a vázané vklady z dřívějších let byly v podstatě zkonfiskovány. Lidé, kteří celý život šetřili, se doslova přes noc probudili do světa, kde jejich celoživotní úspory z celoživotního úsilí stačily sotva na nákup základních potravin.

Reforma nezasáhla jen „bohaté“, jak tvrdila propaganda. Dopadla na všechny. I na dělníky, na které se režim nejvíc odvolával. Právě mezi nimi vypukly otevřené protesty. Nejznámější jsou nepokoje v plzeňské Škodovce nebo ve vysočanském ČKD. Lidé vyšli do ulic, strhávali symboly moci, křičeli svou bezmoc do světa. Z plzeňské radnice létaly obrazy a busty. Z plzeňských mostů se sypaly bankovky do řeky. Podle některých vyprávění byla hladina řeky zasypaná bezcennými papírky, které ještě před pár dny představovaly jmění. Nepokoje se převalily přes město, nakonec je režim násilně potlačil.

Jiní reagovali tišeji. Psali letáky, malovali nápisy, nebo rovnou mlčeli. A někteří ztratili více než peníze – archivní záznamy i svědectví pamětníků mluví o infarktech a sebevraždách. Stát si přesto reformu pochvaloval. Podle vlastních čísel vydělal přes čtyři miliardy korun v nových penězích. Výroba nové měny přitom stála jen zlomek této částky.

Nové bankovky se netiskly doma. Na československou žádost vznikly v moskevském závodě Goznak, mince se razily v Leningradu. Kvalita byla ale nižší než u předchozí měny. Malé nominály měly jen ornamentální výzdobu, vše se tisklo ofsetem. Hotové peníze byly do republiky dopraveny přes Mukačevo v noci z 30. na 31. května, uloženy ve vojenských skladech, aby se o nich veřejnost nedozvěděla a poté rozvezeny do tisíců výměnných míst. Operace proběhla s vojenskou přesností. Bez varování. Bez diskuse.

Jednoduché sovětské zpracování ale záhy přineslo problém – nová měna se dala snadno napodobit. Toho využili západní antikomunističtí aktivisté, kteří vytvořili ofsetový leták v podobě jednokorunové bankovky. Takzvaná „hladová koruna“ se na území Československa dostávala pomocí balonů vypouštěných ze západního Německa. Na první pohled připomínala skutečné platidlo, ale nesla výzvy a hesla proti režimu. Úřady zuřily, protestovaly dokonce i diplomatickou cestou a varovaly obyvatelstvo. Po roce 1989 se skutečně potvrdilo, že bankovkové letáčky vznikly v tiskárně v USA. Za celou akci stálo rádio Svobodná Evropa, z nebe se sneslo ohromujících devět milionů.

Mimo jednokorunovek se údajně šířily i vyšší nominály, mluví se o falešných tříkorunách, desetikorunách, dokonce i stokorunách. Ty měly mít protikomunistická hesla na odlepovací fólii a tak se s nimi na Slovensku údajně po odlepení propagandistického textu platilo. To už je ale spíše taková lidová historka, reálně nebyla pravdivost tohoto tvrzení nikdy doložena.

V podobné atmosféře beznaděje a hněvu se zrodila i legenda o silnicích z bankovek. Po skončení výměny peněz se v bankách a sběrnách nahromadily tuny papíru, který byl ještě před týdnem zákonným platidlem a symbolem bohatství, ale nyní neměl větší cenu než staré noviny. Stát musel vymyslet, co s tímto obrovským množstvím materiálu udělá. Část bankovek skončila v pecích papíren a tepláren, kapacita spaloven ale údajně nestačila. A tak se ve vyprávěních pamětníků objevují výpovědi o tom, že se neplatné bankovky likvidovaly průmyslovým rozemletím na prach nebo máčením na papírovou kaši a pak se tento „recyklát“ využíval jako výplňový materiál.

Podle legendy se tato papírová drť míchala se zeminou nebo škvárou a používala se k vyrovnávání terénu, zpevňování lesních cest nebo jako podkladová vrstva pod nově budované silnice. Nejslavnější lokalitou spojenou s tímto mýtem jsou Paseky nad Jizerou nebo okolí Trutnova, v blízkosti papíren, například v České Skalici nebo Hostinném. Podle místních vyprávění se zde sypaly do výmolů celé slisované balíky bankovek v podobě hrubě rozemletých zbytků, v nichž bylo možné při troše fantazie stále rozpoznat barevné cáry původních bankovek. Pro lidi, kteří šli kolem takové stavby a na vlastní oči viděli zbytky svých celoživotních úspor, to musel být šokující pohled.

Ať už jde o pravdu, legendu nebo něco napůl, ať už bankovky skončily v pecích, na skládkách nebo se vysypaly do základů silnic, výsledek byl stejný. Důvěra ve stát se rozpadla. A tenhle pocit se předával dál.

Dnes už byste tyto peníze pod asfaltem hledali marně. Pokud tam někdy byly, dávno zmizely. Organický materiál v kombinaci s vlhkostí a tlakem by se během desetiletí tak jako tak rozložil. Příběh o silnicích z bankovek však v paměti místních zůstal jako jeden z nejsilnějších symbolů doby, kdy stát vzal svým občanům i to poslední, co měli. Jako připomínka noci, kdy zmizely úspory. A s nimi i jistota, že stát je tu pro dobro svých občanů a že je ochrání. Někdy totiž mýty neříkají přesnou pravdu o tom, co se stalo. Ale zcela jasně dokáží vyjádřit to, jaké to bylo.