Článek
Tato vášeň pro přírodu a zvířata obzvlášť pramenila z osobních přesvědčení nejvyšších představitelů režimu. Adolf Hitler byl zapřisáhlý vegetarián, a i když historikové debatují o motivech jeho stravování, jeho obdiv k přírodě a zvířatům je dobře zdokumentován. V roce 1933, pouhých několik měsíců po převzetí moci, podepsal Hitler Říšský zákon na ochranu zvířat. Tento průkopnický legislativní akt nejenže výrazně omezoval pokusy na zvířatech, ale také výslovně zakazoval vivisekci – tedy provádění pokusů na živých zvířatech bez umrtvení. Heinrich Himmler, šéf SS, šel dokonce tak daleko, že údajně prohlásil, že „kdo mučí zvířata, bude poslán do koncentračního tábora“.
O rok později, v roce 1934, byl vydán Říšský zákon o lovu, který omezoval roční lov zvěře a chránil některé ohrožené druhy. Následovaly zákony regulující transport zvířat, které měly zabránit jejich utrpení, a také předpisy, které vyžadovaly humánnější porážku dobytka na jatkách. Nacistická propaganda tyto zákony prezentovala jako důkaz, že Německo je civilizovaný a osvícený národ, čímž chtěla zakrýt skutečnou brutalitu režimu.
Tento bizarní kontrast mezi selektivní morálkou, která projevovala soucit se zvířaty, zatímco systematicky dehumanizovala a vyvražďovala lidi, je pro historiky fascinující a zároveň mrazivý. Když si v hlavě přehrajeme obrázky z transportů lidí do lágrů, nebo hrůzné způsoby vraždění a dáme do kontextu k humánnímu zabíjení zvířat a péči o jejich převoz, je to až k neuvěření. Ochrana zvířat byla součástí nacistické ideologie, která vycházela z myšlenky „čistoty“ přírody a biologické nadřazenosti, ale aplikovala ji selektivně. Nacisté vnímali zvířata jako součást „zdravého“ přírodního světa, který bylo třeba chránit, zatímco lidi, kteří nesplňovali jejich rasové a ideologické normy, považovali za „parazity“ nebo „škůdce“, a tedy za objekty, které je nutné vyhladit.
Podobné to bylo se vztahem k přírodě jako takové. Nacistická strana byla jedním z prvních politických hnutí, které se začalo systematicky zabývat ochranou přírody a krajiny. Tato ideologie, známá jako „Blut und Boden“ (Krev a půda), vycházela z přesvědčení, že zdravý a čistý německý národ je nerozlučně spjat s čistou a původní německou krajinou. Pro nacisty nebyly lesy jen zdrojem dřeva, ale posvátným symbolem německého ducha, který bylo třeba chránit za každou cenu.
V roce 1935 byl přijat Říšský zákon o ochraně přírody, který je dodnes považován za jeden z nejpokrokovějších zákonů své doby. Jeho cílem bylo chránit původní lesy, vytvářet přírodní rezervace a chránit mokřady. Diktatura také zahájila rozsáhlé projekty zalesňování, kde byly preferovány původní druhy stromů jako duby a buky před rychle rostoucími, ale cizími jehličnany. Tento krok měl symbolizovat návrat k rasové a kulturní čistotě, která se promítala i do krajiny. Nacisté také přijali jedny z prvních zákonů omezujících znečištění ovzduší, což byl tehdy ve světě zcela nový koncept.
Ačkoli se tyto kroky zdají být chvályhodné, ve skutečnosti byly neoddělitelně spojené s rasistickou a expanzivní politikou režimu. Ochrana přírody nebyla vnímána jako univerzální hodnota, ale jako nástroj k prosazení ideologické a rasové čistoty. Lesy, půda a příroda byly chráněny proto, že symbolizovaly „árijskou“ rasu a její historický domov. Cílem nebylo zachránit planetu, ale zachovat „německou půdu“ pro „německý lid“. Během válečné expanze na východ bylo plánováno, že dojde k „očištění“ východních zemí od jejich původních obyvatel a jejich přetvoření na německou krajinu s německými lesy a vesnicemi.
Tato kuriozita ukazuje na zvrácenou logiku nacistického režimu. Byli schopni se zabývat komplexními ekologickými tématy, která byla v té době pro většinu světa okrajová, ale zároveň páchali masové vraždy na lidech, které považovali za „znečištění“ a „špínu“. Je to děsivá připomínka toho, že i zdánlivě ušlechtilé cíle mohou být zneužity pro nejtemnější ideologie a jsou odrazem zvrácené a nepochopitelné logiky, která stála za jedním z nejtemnějších období dějin.
