Článek
Ačkoli Mnichovská dohoda vstoupila do dějin jako symbol zrady, byla vlastně jen vyvrcholením měsíců trvajícího napětí a krvavých střetů v českém pohraničí. Tyto události, známé jako Sudetoněmecké povstání, nebyly jen živelným projevem nespokojenosti. Jednalo se o pečlivě režírovaný plán s jediným cílem - vyprovokovat německý zásah a oslabit Československo zevnitř, což by Hitlerovi poskytlo záminku pro invazi.
Hitler původně zvažoval vojenskou operaci nazvanou Fall Grün, ale po květnové částečné československé mobilizaci a s ohledem na obranné schopnosti armády mladé republiky se rozhodl pro jinou taktiku. Odložil přímý útok a vsadil na politický tlak a destabilizaci státu zevnitř. Klíčovým nástrojem se stala Sudetoněmecká strana (SdP), kterou instruoval, aby kladla české vládě takové požadavky, které budou záměrně nepřijatelné. Tato taktika měla oslabit Československo a zároveň vytvořit vhodnou propagandistickou půdu pro budoucí agresi.
Povstání propuklo po Hitlerově emotivním projevu 12. září 1938 v Norimberku, kdy davům sdělil, že „tři a půl milionu soukmenovců“ „nejsou ani bezbranní, ani opuštění“. To byl signál k masivnímu násilí. Tisíce henleinovců, vyzbrojených zbraněmi pašovanými z Německa, začaly přepadat a terorizovat české obyvatele, Židy a německé antifašisty. Mezi oběti patřili zejména příslušníci Stráže obrany státu (SOS), četníci a vojáci, kteří stáli v první linii obrany.
K nejbrutálnějším útokům došlo hned v prvních dnech povstání. 13. září henleinovci přepadli četnickou stanici v Habartově, kde padli čtyři četníci. V Bublavě obklíčili četnickou stanici a v přestřelce zabili tři četníky. Ve Vejprtech obsadili celní úřad a místní četnickou stanici, ačkoli se obráncům podařilo získat je zpět. V Chodově se vzbouřenci pokusili vytopit obléhanou četnickou stanici za pomoci místních hasičů. Další den, 14. září, při domovní prohlídce v Chebu henleinovci zahájili palbu, která zabila jednoho strážníka a dva železničáře, kteří mu přišli na pomoc.
I když československé úřady na povstání reagovaly rychle a nasazením armády ho částečně potlačily, Hitler nebyl poražen. Z uprchlých henleinovců a dobrovolníků vytvořil polovojenskou organizaci Sudetoněmecký Freikorps. Tato organizace, ačkoli formálně podřízená Konradu Henleinovi, byla ve skutečnosti řízena německou armádou a nacistickou tajnou službou Abwehr. Jejím hlavním cílem bylo pokračovat v teroru a narušování obrany Československa.
O tom, že to byla regulérní válka, svědčí to, že od sedmnáctého do Mnichova tato organizace uskutečnila přibližně 164 teroristických útoků na území Československa
Rozkaz k obnovení rozsáhlých ozbrojených akcí vydalo velitelství Freikorpsu 19. září. Do bojů se zapojily i elitní oddíly SS a SA. Freikorps prováděl teroristické a sabotážní akce, které byly ještě brutálnější. Mezi nejznámější střety s Freikorpsem patří přepadení celnice v Habarticích, kde obránci odrazili čtyři vlny útočníků, nebo boje o Šluknovský výběžek, kde se československé jednotky, včetně lehkých tanků, musely pod palbou povstalců stáhnout.
Dalším symbolem odhodlané obrany se stala Hardeggská celnice. Přechod přes řeku Dyji bránilo družstvo SOS, které odrazilo útok Freikorpsu, podpořený i palbou z kulometů německé armády. Němci utrpěli značné ztráty, zatímco obránci měli jen čtyři lehce zraněné. V Liptani henleinovci obklíčili četnickou stanici a brutálně postříleli všech šest zajatých četníků. Na Ašsku se do boje s Freikorpsem zapojily i dvě roty SS-Verfügungstruppe, čímž potvrdily, že se nejedná jen o spontánní povstání.
I přes statečný odpor československé armády se mezinárodní situace rapidně zhoršovala. Británie a Francie pod nátlakem Hitlera nakonec předložily návrh na odstoupení pohraničních území. Mnichovská dohoda podepsaná 29. září definitivně zpečetila osud Československa a ukázala, že spojenci nehodlají riskovat válku kvůli suverenitě malé středoevropské země.
Uzavřením dohody povstání prakticky skončilo. Ojedinělé útoky Freikorpsu ale pokračovaly i v říjnu. Například hned prvního dostaly jednotky Freikorpsu rozkaz „rudé a Čechy vyřídit na útěku“. Poslední větší bitvou bylo střetnutí v Moravské Chrastové 31. října, kde armáda úspěšně potlačila pokus o připojení obce k Německu.
Sudetoněmecké povstání a aktivity Freikorpsu dokazují, že válka pro Československo nezačala až 1. září 1939. Tyto střety v pohraničí, které si vyžádaly desítky životů a stovky zraněných, byly „malou, ale urputnou válkou“, která byla jakousi předehrou budoucí agrese nacistického Německa. Mnoho historiků proto poukazuje na to, že právě tito obránci z roku 1938 se stali prvními hrdiny druhé světové války.
