Článek
Jmenuji se Marta a naučila jsem se nebýt
Vzduch v zemljance páchne po vlhké hlíně a starém jehličí. Je to pach, který mám už navždycky pod kůží. Máma mi tiskne ruku tak silně, až mi bělají klouby. „Marto, pamatuj,“ šeptá mi do ucha a její dech je tak příjemně teplý, „nesmíš ani dýchat. I tvůj dech nás může prozradit.“
V deseti letech vím o smrti víc než o násobilce. Vím, že smrt nosí vysoké černé boty, které duní na lesní cestě, a mluví jazykem, který zní jako štěkání vzteklého psa.
Hlídka v mlze
Ten den byla mlha bílá a hustá jako mléko. Táta odešel v noci s „těmi od sousedů“ – říkáme jim prostě Chlapi. Musela jsem jít k potoku pro vodu. Byla to moje práce, protože jsem malá a v šedém svetru splývám s kmeny stromů.
Najednou to přišlo. Prasknutí větvičky. Nebylo to zvíře. Srnka našlapuje jinak. Tohle bylo takové… těžké. Zkameněla jsem uprostřed pohybu, s plecháčkem v ruce. Skrčila jsem se do jalovčí, až mě pichlavé jehličí pálilo na tvářích.
Byli tři. Viděla jsem jejich boty jen pár kroků od svého obličeje. Jeden z nich si zapálil cigaretu. Ten kouř voněl tak sladce a nepatřičně v tomhle mrazivém pekle. Srdce mi bušilo do žeber tak hlasitě, že jsem byla přesvědčená, že ho musí slyšet. Ticho, Marto. Buď jako kámen. Buď jako pařez. Nebo ještě lépe. Prostě nebuď.
Cena za mlčení
V kapse mě pálil složený lístek papíru. Táta mi ho tam strčil ráno. „Kdyby tě chytili, sněz ho,“ řekl prostě. Cítila jsem, jak se mi v krku stahuje uzel. Co když začnu kašlat? Co když mě zradí vlastní tělo?
Jeden z vojáků se podíval mým směrem. Na vteřinu jsem zahlédla jeho oči. Byly unavené, obyčejné. Nebyl to netvor. Byl to člověk. A to bylo na tom to nejděsivější. Kdyby mě uviděl, musel by mě zabít. Protože taková byla pravidla hry, kterou dospělí vymysleli.
Zakousla jsem se do vnitřní strany tváře. Cítila jsem teplou chuť krve. Ta bolest mi pomohla soustředit se na něco jiného než na ten ochromující strach. Modlila jsem se, aby ten voják neudělal ještě jeden krok.
Světlo, které bolí
Odešli. Trvalo to věčnost, než zvuk jejich hlasů zanikl v šumu lesa. Zůstala jsem tam ležet ještě hodinu. Moje dětství skončilo v téhle studené špinavé pichlavé skrýši. Naučila jsem se, že největší síla není v křiku. Křik je jejich zbraň. Ale v tom, dokázat mlčet, i když vám puká srdce. My máme ticho.
Když jsem se vrátila do úkrytu, máma mě objala. Neplakala jsem. Děti v lese nepláčou, protože pláč je slyšet moc daleko. Jen jsem jí podala ten lístek.
„Přežila jsi, Martičko,“ vydechla.
„Ne,“ odpověděla jsem jí v duchu. „Ta Marta, co si hrála s panenkami, tam v tom jalovčí umřela.“
Chlapi
Někdy se naše zemljanka naplnila pachem mokré vlny a tabáku. To když přišli Chlapi. Táta jim říkal jmény, která nebyla jejich, a oni se na mě nikdy pořádně nepodívali. Ne proto, že by byli zlí, ale protože se báli si mě oblíbit. V tom lese bylo nebezpečné mít někoho rád.
„Marta to zvládne,“ řekl jednou večer jeden z nich, kterému říkali Jilm. Měl na ramenou německou celtu a v rukou pušku, kterou čistil kouskem mastného hadru. „Je malá, proklouzne hlídkami u pily. Musí tam nechat tohle.“
Podal mi malý balíček obalený voskovaným plátnem. Byl těžký. Věděla jsem, co v něm je. Smrt. Buď pro ty v uniformách, nebo pro nás všechny, pokud mě chytí.
„Máš strach, prcku?“ zeptal se Jilm a poprvé se mi podíval do očí.
„Mám,“ šeptla jsem.
„To je dobře. Strach tě udrží naživu. Ale mlčení, Marta… mlčení je tvoje nejostřejší zbraň.“
Tu noc jsem šla lesem sama. Každý praskající mráz v kmenech stromů zněl jako výstřel. Balíček jsem schovala do dutiny staré lípy u cesty k pile, přesně podle instrukcí. Když jsem se vracela, viděla jsem v dálce záblesk a pak slyšela duté zadunění. Země se mi pod nohama zachvěla. Chlapi udělali svou práci. Já udělala svou. Cítila jsem tu divnou, dospělou pachuť v ústech – směs triumfu a hlubokého smutku z toho, že se podílím na ničení.
Návrat do světa, který už neexistuje
Když přišel konec války, žádné fanfáry. Jen jsme jednoho dne prostě vyšli z lesa. Moje nohy si odvykly chodit po rovné silnici. Světlo mi připadalo příliš ostré, hlasy lidí na náměstí příliš hlasité, skoro agresivní.
Vrátili jsme se do našeho domu u hájovny. Okna byla vytlučená, uvnitř zbyla jen spoušť. Našla jsem svou starou panenku v rohu světnice. Měla utrženou ruku a zplesnivělé šaty. Dívala jsem se na ni a cítila jsem se stejně. Byla jsem jen prázdná skořápka dítěte.
„Můžeš si jít hrát, Martičko,“ řekla mi máma a v očích měla slzy, které jsem u ní v lese nikdy neviděla. „Už je mír. Už se nemusíš schovávat.“
Vyšla jsem na dvůr. Sousedovy děti si hrály na vojáky. Křičely, běhaly s dřevěnými klacky a dělaly „ratata“. Dívala jsem se na ně a cítila jsem, jak se mi hrdlo stahuje úzkostí. Chtěla jsem na ně zakřičet, aby zmlkly, aby se schovaly, že je někdo uslyší. Že ticho je bezpečí.
Zkusila jsem se rozběhnout za nimi, ale nešlo to. Moje tělo zapomnělo, jak být bezstarostné. Zůstala jsem stát u plotu a sledovala jsem je jako někdo, kdo do jejich dětského světa nepatří. Oni měli mír. Já měla jen vzpomínku na kousání se do rtu, aby nebylo slyšet mé vlastní srdce.
Epilog
Dnes sedím na lavičce v parku a sleduji svá vnoučata. Jsou hlučná, smějí se a pláčou kvůli prkotinám. Jsem za to vděčná, ale když se v dálce zlomí větev nebo někdo prudce zabouchne dveře, moje tělo vždy tak nějak ztuhne. Pořád jsem ta malá holka v šedém svetru, co drží dech. Pořád čekám, kdy se z mlhy vynoří ty černé boty. Válka sice skončila, ale ten les v mé hlavě zůstal navždycky.
Protože… válka v dětech nekončí podepsáním nějakého papíru. Končí až tehdy, když se i v tom nejhlubším tichu přestanete bát vlastní existence. A já na ten den stále čekám…
(Autorské dílo ve zkrácené verzi)
