Článek
Vladimír Putin vstoupil do KGB během svých studií na leningradské právnické fakultě, kterou dokončil v roce 1975. Jeho raná kariéra se soustředila na domácí scénu, jeho úkolem bylo špiclovat cizince v Leningradu. Následně, od roku 1985, byl přidělen do Drážďan ve Východním Německu. V NDR se nacházelo zhruba 380 000 sovětských vojáků a sovětské rakety středního doletu. Berlín byl neustálým zdrojem napětí a intrik. Pod Karlshorstem bylo v té době několik tisíc důstojníků KGB.
Putin působil pod krytím jako ředitel Domu sovětsko-německého přátelství. Jeho skutečnou rolí byla průmyslová špionáž, cílem bylo získávání západních technologií a informací. Zároveň měl na starosti koordinaci s východoněmeckou tajnou policií Stasi. V listopadu 1987 byl za tuto spolupráci oceněn bronzovou medailí východoněmecké bezpečnostní služby.
Putin se svými rodiči v roce 1985 před svým odjezdem do NDR
Působení Vladimíra Putina v Drážďanech v letech 1985–1990 je obestřeno mnoha nejasnostmi. Ačkoli se o něm často mluví, podrobnosti o jeho konkrétních úkolech jsou velmi omezené a mnoho informací pochází buď z jeho vlastní autobiografie, nebo z nepotvrzených zdrojů. Mnoho západních analytiků a novinářů zpochybňuje, že by se Putin v té době zabýval špičkovou špionáží. Jeho postavení a působení v Drážďanech, provinčním městě, by neodpovídalo kariéře elitního špiona. Podle některých spekulací jeho práce zahrnovala spíše rutinní byrokratické úkoly, například organizaci kulturních a byznysových akcí nebo sledování východoněmeckých občanů, kteří se setkávali se západními turisty.
Putinovi kritici tvrdí, že si své úspěchy v KGB značně přikrášluje, aby posílil svou image silného vůdce. Záznamy o jeho konkrétních operacích nebyly nikdy spolehlivě doloženy. Existuje jen málo konkrétních příkladů Putinových úspěchů. Častěji se objevují spekulace a nepotvrzené zprávy, které jsou těžko ověřitelné.
V médiích se například objevovaly spekulace, že Putin řídil síť agentů, kteří získávali informace z průmyslu. Podle dokumentů Stasi s krycím názvem „Ballet“ mohlo jít o síť špionů. O tom, zda byl Putin do této operace zapojen, však neexistují žádné spolehlivé důkazy. Existují též tvrzení, že se Putin podílel na krádežích technologií od západoněmeckých firem a od svých informátorů získával důležité zpravodajské informace o NATO, které pak zasílal do Moskvy. Kolik, jak důležité a zda vlastně vůbec, je tajemstvím.
Putinův identifikační průkaz Stasi. V roce 1985 byl přidělen jako agent KGB v Drážďanech, kde pracoval jako styčná osoba střední úrovně pro východoněmeckou zpravodajskou službu.
Důležitým a formujícím zážitkem bylo období pádu Berlínské zdi v roce 1989. V Drážďanech se snažil bránit budovu KGB před davem demonstrantů, přičemž žádal o podporu z Moskvy. Podpora ale nepřišla. To ho traumatizovalo a podle jeho vlastních slov si tehdy uvědomil, že Moskva „mlčela“, což pro něj znamenalo selhání centra. Tento zážitek v něm posílil pocit chaosu a nestability. V Německu si ještě před revolučními změnami uvědomoval, že Východní blok v takové podobě a stavu, v němž se nachází, nemůže v konkurenci se Západem uspět, ani dlouhodobě existovat.
V prosinci 1989 přišlo ničení důkazů a dokumentů Stasi a KGB. Sám Putin přiznal, že se na ničení citlivých materiálů podílel. I když je Putinovo působení v KGB často prezentováno jako klíčová část jeho předprezidentského životopisu, konkrétní a ověřitelné detaily jsou vzácné. Mnoho z toho, co o jeho práci v Drážďanech víme, je založeno spíše na domněnkách, než na pevných faktech. Místní svědci a kolegové popsali Putina jako tichého, nenápadného muže, který se vyhýbal pozornosti. Jeho životní styl se nelišil od ostatních sovětských úředníků v NDR, kteří se většinou stranili místní populaci.
Pád Berlínské zdi, 1989
Když Berlínská zeď padla a Východnímu Německu zazvonil umíráček, vrátil se Putin zpátky do Sovětského svazu. Díky svým jazykovým schopnostem a praxi z mezinárodního prostředí nastoupil na oddělení mezinárodních vztahů univerzity v Leningradě. To však bylo částečnou zástěrkou. Stále pracoval pro KGB, verboval a špehoval studenty. V roce 1991 z KGB v hodnosti podplukovníka odchází a nastupuje na petrohradskou radnici na odbor vnějších vztahů.
Zde vládne první demokraticky zvolený primátor města, Anatolij Sobčak. Ten je otevřeným podporovatelem Borise Jelcina a zároveň je mužem, který vlastně vytáhne Putina i s jeho kolegou a přítelem Medveděvem (na radnici působí oba, o Medveděvovi si můžete přečíst zde) na cestu k moci. Sobčak využívá Putinovi schopnosti jednat a přesvědčovat a často ho posílá za poslanci městské Dumy, aby za něj řešil spory.
Sobčakova manželka Ljudmila Narusovová (uprostřed), dcera Ksenija Sobčaková (zcela vpravo) a Vladimir Putin na pohřbu Anatolije Sobčaka v roce 2000
V srpnu 1991 proběhne puč, kterým se pokusí konzervativní síly ze staré komunistické nomenklatury zabránit rozpadu Sovětského svazu. Putinova podpora Sobčaka (a tím i Jelcina) je pragmatickým rozhodnutím. V sázce je jeho kariéra. Postavit se proti nim a držet se starých struktur by pro Putina znamenalo konec všeho. Podpora Jelcina byla způsobem, jak se distancovat od neúspěšné sovětské minulosti a přiklonit se k reformnímu politickému proudu. Putin začal budovat svou politickou kariéru.
Puč proti Gorbačovovi byla snaha o státní převrat části konzervativního křídla Komunistické strany a pokus o zastavení demokratizace, která ale naopak urychlila rozpad SSSR. Gorbačov byl zadržen do domácího vězení na Krymu, konzervativci se snažili chopit moci, nezískali však podporu ozbrojených sil, ani veřejnosti. Následovaly demonstrace a slavný Jelcinův výstup na tank a burcování vojáků i lidu. Po třech dnech puč ztroskotal, Gorbačov se vrátil do Moskvy, hvězda Borise Jelcina začala stoupat a Sovětskému svazu zbývaly poslední měsíce života.
I když tedy budoucí vládce Jelcina podporoval, jeho osobní postoj k rozpadu SSSR je komplexní a ač se v průběhu let vyvíjel, vždy byl v jádru negativní. Slavným se stal jeho výrok z roku 2005, kdy označil rozpad Sovětského svazu za „největší geopolitickou katastrofu 20. století“. Putin vnímá rozpad sovětského impéria jako tragédii z několika důvodů. Většinou uvádí, že šlo o humanitární krizi, kdy se miliony Rusů najednou ocitly v cizích zemích bez státní příslušnosti, bez domova, práce a sociálního zajištění. Jako další důvod uvádí často faktor geopolitického úpadku. Rusko ztratilo obrovské území i vliv, což je v rozporu s jeho pohledem na Rusko jako supervelmoc. A svou roli hraje i pocit osobního selhání, byť za tehdejší události nebyl ani v nejmenším zodpovědný a tenkrát byl jen jednou z mnoha ještě neznámých tváří. Dobu ale osobně prožil, viděl chaos i chudobu a v jednom rozhovoru dokonce přiznal, že si musel přivydělávat jako taxikář.
Putinův sen je vrátit Rusku auru světové mocnosti. Přeje si návrat vlivu a moci, což je často interpretováno jako touha po obnově impéria. Jeho myšlenka se ale od původního Sovětského svazu liší. Nesnaží se obnovit komunistický režim, ale spíše autoritářský stát, který by měl kontrolu nad svými bývalými republikami a byl by protiváhou západního vlivu. Není to snaha o obnovu SSSR ve smyslu socialistického bloku, ale spíše o návrat ruské říše a velmocenského postavení. Jeho současná politika vůči Ukrajině a dalším postsovětským zemím je tomu přímým důsledkem. Zda se mu to daří a jestli naopak svými kroky sny o velkém Rusku nepohřbí, ukáže budoucnost.
