Článek
Anneliese Kohlmannová se narodila v roce 1921 v Hamburku svobodné matce a tak by se dalo říct, do bídy. Ve čtyřech letech byla adoptována do rodiny učitele a svobodného zednáře Georga Kohlmanna. Její mládí ničím nenasvědčovalo její budoucí roli v nacistické vyhlazovací mašinérii. Než byla v listopadu 1944 odvedena do služby k SS-Gefolge, pracovala jako obyčejná průvodčí v hamburských tramvajích. Přestože později u soudu tvrdila, že nikdy nebyla politicky aktivní, archivní záznamy odhalily, že již v únoru 1940 podala žádost o vstup do NSDAP.
Její krátká profesní dráha v uniformě SS-Gefolge začala v pobočných táborech Neuengamme – v Neugrabenu a Tiefstacku. Zde se zrodila i její přezdívka „Bubi“. Kohlmannová si totiž libovala v mužském vystupování, nosila krátký sestřih a vysoké holínky, což v kombinaci s její občasnou výbušnou povahou vyvolávalo mezi vězeňkyněmi neustálou ostražitost.
Svědectví přeživších ji vykreslují jako ženu dvou tváří. Na jedné straně stála krutá dozorkyně, která byla schopna za jakýkoliv prohřešek zfackovat provinilou do krve, zbít ji gumovou hadicí nebo ji nechat potupně klečet dlouhé hodiny v bahně. Na straně druhé se v ní probouzely záblesky nečekané humanity. Některým ženám tajně nosila chleba nebo jim pomáhala pašovat dopisy, za což by jí samotné v případě prozrazení hrozil trest smrti. Byla to dokonalá schizofrenie - schizofrenie moci. A uprostřed toho všeho potkala ji. Lotte.
Ta se stala Anneliesinou osudovou vášní. Nešlo o žádný letmý zájem, nějaké krátkodobé poblouznění. Šlo o fanatickou posedlost. Pro českou židovku Lotte Winterovou, vlastním jménem Helenu Sommerovou, to byl jediný způsob, jak se dožít dalšího rána. Lotte hrála svou roli dokonale. Přijímala výhody, čisté prádlo i místo v kuchyni, které jí Bubi zařídila. Zatímco Kohlmannová psala Lotte milostné dopisy a snila o tom, že po válce spolu uprchnou do Prahy se změněnými jmény, Lotte cítila úplně jiné pocity - touhu přežít do konce války a hluboký odpor k Bubi a její uniformě. Četla ty milostné dopisy a přitom v duchu počítala dny, kdy to všechno konečně zmizí v propadlišti dějin.
Anneliese snila o společném životě v Praze. Lotte snila o tom, že Anneliese už nikdy neuvidí.
Když se v dubnu 1945 hroutila říše, Anneliese Kohlmannová udělala věc, která nemá obdoby. Vězeňkyně byly odesílány do Bergen-Belsenu. Bubi během nich nechala čtyři vězeňkyně utéct. U Lotte se ji to však nepodařilo a tak ji musela předat veliteli tábora Kramerovi s celým transportem. Okamžitě ale žádala, aby tam s nimi mohla zůstat. Kramer odmítl a Bubi se musela vrátit do Hamburku. Ale nedalo jí to. Nemohla bez Lotte být. V té době už byla v kontaktu s Willy Brachmannem, bývalým vězněm, který utekl z pochodu smrti. Ten byl též poblázněný do Lotte a rozhodl se ji najít. Oba milovali jednu ženu. Oba ji chtěli zachránit. A tak spojili síly.
Bubi svévolně opustila svůj post a za pomoci Brachmanna odjela na kole zpátky do Bergen-Belsenu, kam se jí nakonec podařilo vplížit. Tam se rozhodla pro totální transformaci. Zahodila uniformu, oblékla si pruhovaný vězeňský oděv a s ukradenou průkazkou mrtvé vězeňkyně se dobrovolně vmísila mezi ty, které ještě nedávno sama týrala.
Několik dní (některé zdroje uvádějí jen dva, jiné mluví až o osmi) přežívala na špinavých pryčnách, jedla zbídačené příděly a sdílela osud obětí režimu, který sama představovala. Jenže její plán měl trhliny. Její pleť byla příliš zdravá, její prádlo pod vězeňským suknem příliš čisté a její neustálá snaha být v blízkosti Lotte příliš podezřelá. A hlavně – ostatní ženy z dřívějšího působiště ji poznaly a po krátké poradě (ne všechny měly stejný názor) ji oznámili Spojencům. 17. dubna 1945 ji britští vojáci vyvedli z řady. Po prohlídce u ní našli doklady SS a cennosti, které ji definitivně usvědčily. Maškaráda skončila.
Bubi úplně vpravo, převlečená do mužské uniformy poté, co byla přistižena ve vězeňském mundúru
U soudu v Celle v roce 1946 v rámci druhého Bergen-Belsenského procesu Anneliese stále věřila ve svou romanci a vzdušné zámky, které si vystavěla. Čekala, že ji Lotte zachrání. Že potvrdí jejich „vztah“. Místo toho přišla ledová sprcha. Do té doby totiž působila dojmem tragické, nepochopené milovnice. Konfrontace s výpovědmi byla pro Bubi emocionálním vrcholem i definitivním pádem. Její iluze a celý ten zámek se tvrdě rozsypaly.
Nedočkala se žádných zamilovaných obhajob. Nepřišla žádná láska. Žádné city. Nic. Lotte, která sice u soudu fyzicky přítomna byla - vypomáhala jako tlumočnice - se rozhodla k Bubi vůbec nevypovídat. Té vše došlo. Náklonnost k ní jako dozorkyni byla ze strany Lotte čistým hereckým výkonem motivovaným touhou přežít. Pro Anneliese to byla zdrcující rána. Její sny o společném životě se před zraky soudců rozpadly na prach.
Vypovídali jiní. Třeba Brachmann, který se za Bubi postavil a řekl soudu o jejím odhodlání ženě pomoci. Vypovídaly další vězeňkyně, které odhalovaly Bubiino chování k nim i ostatním. Vyprávěly o jejím bití za prohřešky, jejích záchvatech vzteku, ale i pomoci a okamžikům, kdy měly pocit, že i přes uniformu nebude „ta bezcitná“. Tyto výpovědi a také její krátká doba služby nakonec vedly k mírnému rozsudku. Soud ji sice uznal vinnou z týrání vězňů, odsoudil ji ale k pouhým dvěma letům vězení. Trest si odpykala v hamburské věznici Fuhlsbüttel a v únoru 1948 byla propuštěna.
Dozorkyně v táboře Bergen-Belsen na příkaz Spojenců vynášejí těla z masových hrobů, za trest nesmí používat rukavice. Bubi vlevo v jámě.
Po propuštění se Anneliese Kohlmannová ocitla v naprosté izolaci. V poválečném Německu byla vyvrhelem – pro jedny nacistická dozorkyně, pro druhé žena s tehdy nepřípustnou sexuální orientací, pro další ta, co zradila. Stáhla se do anonymity. Podle povídaček dokonce v prvních letech po válce pracovala jako prostitutka. Nemohla najít práci. Až později se dostala k řízení náklaďáku. V roce 1965 se přestěhovala do Západního Berlína, kde žila se svou položidovskou přítelkyní a pracovala jako kuchařka v nemocnici a tam též v září 1977 zemřela ve věku 56 let.
Lottin příběh byl od příběhu Bubi úplně odlišný, jak před válkou, tak i po ní. Lotte byla podobný ročník, narodila se v roce 1922 do velmi bohaté židovské rodiny. Její dětství v luxusu hlavního města Československa tak přinášelo úplně jiné startovní podmínky, než chudé poměry malé Němky. Jenže nástup nacismu k moci, zničení republiky a válka měly vše změnit. Celá rodina byla na konci roku 1941 poslána do Terezína. A o dva roky později do Osvětimi.
Naštěstí nešla přímo do plynových komor, skončila v takzvaném rodinném táboře. A tady se nám v příběhu objevuje Willy Brachmann. Ten sem byl sám deportován jako kriminální vězeň. Ti měli v hierarchii tábora privilegované postavení, dostávali od SS funkce a často bývali krutější, než sami esesáci, jen aby se svým pánům zalíbili a těžili tak výhod. Brachmann však podle svědectví mezi ty kruté nepatřil, naopak. Právě díky svědectvím z Osvětimi se ukázalo, že naopak mnohé vězně chránil a když dostal na starost rodinný tábor, schoval v něm dokonce malou odbojovou skupinu.
Willy Brachmann měl v rodinném táboře dvě „velké lásky“. Obě pocházely z Československa. Kromě pražské Lotte to byla Dinah Gottlieb z Brna. Ta též přežila válku, emigrovala do USA a vzala si Arta Babbitta - muže, který vymyslel pro Walta Disneyho postavičku Goofyho. Willy Brachman byl za svou pomoc vězněným navržen na titul Spravedlivý mezi národy a má v Německu též pamětní desku i Kámen zmizelých.
Pravdou ale také je, že využíval svého vlivu a vybíral si z rodinného tábora mladé ženy jako své milenky. Ty mu samozřejmě za nějaké to jídlo navíc a čisté oblečení byly rády po vůli. No a jednou z jeho múz se stala i Lotte Winter. Brachmann jí propadl. Kam až jeho snaha o českou židovku došla je spekulací, nicméně ji chránil. Lotte totiž byla podle svědectví všech opravdu krásná žena, později v hamburském vězení ji dokonce označili za vůbec tu nejkrásnější.
A tak zde Lotte poprvé využívá svůj vzhled, aby zajistila přežití. Pro sebe, pro svou rodinu, pro své nejbližší. Když pak byla spolu s dalšími ženami, včetně své maminky, přesunuta do Hamburku, aby se zařadily do pracovního procesu v samotném Německu a tam ucítila náznak zájmu Bubi, hned věděla, co musí udělat. Získat Bubi, tím získá jídlo i čas. A to vše znamená život.
Pro Lottu a její matku se Osvětim konečnou stanicí nestala, jiní bohužel takové štěstí neměli
Jak pak vše probíhalo už víme. Lotte se vrátila do Prahy i se svou matkou. Změnila si jméno, provdala se a o svých zažitcích spíše mlčela. Nechtěla být „tou milenkou dozorkyně“, jak by se jistě bulvárně rozneslo na úkor reality, zda vůbec někdy k „něčemu víc“ došlo nebo ne. Chtěla být ženou, která přežila. Nic víc. Navíc - žila v socialistickém státě, kde pořád existovala možnost, že někdo řekne: Vztah s dozorkyní rovná se kolaborace s nepřítelem! Žila v systému, který když chtěl, nezajímaly jej podrobnosti ani důvody, jen ničil. Lotte to v Praze zkoušela u filmu, ale cítila, že to v Československu nebude už nikdy takové, jako dříve. A tak nakonec s manželem emigrovali do Austrálie.
Jméno Bubi se objevovalo a objevuje v historických pracích o SS-Gefolge pravidelně. Fotografie pro časopis Life, kde jsou dozorkyně z Bergen-Belsenu a s nimi i Kohlmannová (byť zde paradoxně nikdy nesloužila), nuceny bez rukavic vytahovat mrtvá těla, oblétly celý svět. Oproti tomu Lotte si úzkostlivě střežila soukromí po celý svůj život. Chtěla, aby její role v příběhu Kohlmannové zůstala pouze historickou poznámkou pod čarou. Její příběh ožil až v posledních desetiletích, kdy se historici začali hlouběji zabývat genderovou stránkou holocaustu a fenoménem „vynucených vztahů“.
Lotte je dnes vnímána nikoliv jako „milenka dozorkyně“, ale jako žena, která dokázala v extrémních podmínkách využít slabosti nepřítele k vlastnímu přežití. Což se jí povedlo dokonale. Přežila a dožila se vysokého věku v kruhu své vlastní rodiny. Otázkou jen zůstává, jak dlouho toto vnímání obou žen zůstane, neboť paměť je pomíjivá, představivost některých tvůrců ohromná a touha po bizáru a číslech nekonečná a tak se občas objeví adaptace reality, která sice nemá s reálnými výpovědmi co dělat, ale zase šokuje a ohromuje a znáte to - čím víc lajků, tím víc pravda.
Hra Pod kůží od izraelského dramatika Jonathana Calderona je založena na milostném příběhu mezi Bubi a Lotte. Té se poslední odstavec netýká.
odkazy a zdroje:
dokumenty: ss3_2_bio_1847.pdf
