Zlo mívá i něžnou tvář: Ženy ve službách SS

Když se řekne SS, většina lidí si okamžitě vybaví černé uniformy, umrlčí lebky a mužské tváře hlavních strůjců holocaustu. Historická realita je však mnohem vrstevnatější a zahrnuje tisíce žen, které se na fungování této zločinné organizace aktivně podílely. Ačkoliv nacistická ideologie striktně prosazovala model ženy jako strážkyně domácího krbu a matky, potřeby válečné mašinérie, správa rozsáhlého systému koncentračních táborů, rozsáhlé byrokracie a další si vynutily masové zapojení žen do struktur, které byly původně výhradně mužskou doménou.

Nacisté si ale libovali ve složitostech. Jejich organizace se dělily na různé další podskupiny a útvary, častokrát se duplicitní, různě se prolínající a přebírající si vzájemně úkoly i kompetence. I německé ženy se slučovaly v mnohých spolcích a organizacích, nejen všeobecných a stranických, ale i v rámci spolupráce se samotnou SS. Proto se v tomto článku zaměříme jen na dva hlavní a vezmeme je takříkajíc v letu, všeobecně, bez zabíhání do detailů. Na konci sami rozhodnete, kterou z nich rozebereme dopodrobna a u které z nich zapátráme nejen ve všeobecných zdrojích, ale i v německých archivech.

Na úvod je třeba říci, že ženy formálně členkami základní SS nebyly, neboť stanovy řádu ženám členství zakazovaly. Jelikož ale jejich zapojení bylo nezbytné, vytvořily se pro ně sesterské, podružné nebo spolupracující organizace, které se staly nedílnou součástí represivního aparátu Třetí říše. Nejzákladnějšími a nejznámějšími se staly SS-Gefolge a SS-Helferinnen.

SS-Gefolge

Nejtemnější kapitolou ženského působení v rámci SS je bezesporu sbor dozorkyň v koncentračních táborech, známých jako Aufseherinnen. Tato skupina žen byla rekrutována primárně z řad civilistek, často prostřednictvím inzerátů v novinách, které slibovaly dobrou mzdu, ubytování a  „pouze středně fyzicky náročnou“ službu v „ochranných táborech“.

První ženy byly na tyto pozice přijímány od roku 1937, tehdy vznikl první ženský tábor. Hlavním výcvikovým střediskem se v době války stal ženský koncentrační tábor Ravensbrück, kterým prošlo přibližně 3 500 dozorkyň. Ženy se zde učily metodám týrání, psychického nátlaku a předpisům SS. Často byly vybaveny bičíky a osušky, některé měly zbraně nebo vycvičené psy. Znaky SS ale nosit nesměly.

Status těchto žen byl specifický. Byly to civilní zaměstnankyně pod smluvním vztahem s SS, což znamenalo, že neměly vojenské hodnosti, ale podléhaly jurisdikci Himmlerova řádu. Jejich hierarchie byla omezena. Na vrcholu stála Oberaufseherin, která odpovídala přímo veliteli tábora. Pod ní sloužily Erstaufseherinnen a běžné Aufseherinnen. Pozic podle zařazení bylo více, jejich jmenování už by ale bylo nad rámec tohoto článku.

Mnohé z nich se v brutalitě vyrovnaly svým mužským kolegům. Irma Grese, známá jako „Hyena z Osvětimi“, nebo Maria Mandl, která velela ženskému táboru v Osvětimi-Březince a byla zodpovědná za tisíce selekcí do plynových komor, se staly symboly ženské krutosti. Motivace těchto žen byla směsicí ideologického fanatismu, touhy po moci a jistého sociálního vzestupu, který jim služba, nabízela, byť formálně SS-Gefolge jako civilní zaměstnankyně součástí SS nebyly.

SS-Gefolge, pod které tyto ženy spadaly, nebyly ovšem jen tyto „hlídačky“. Organizace sdružovala také zdravotní sestry, které pod křídla dodával spolek registrující zdravotnický personál, zaměstnankyně SS úřadoven, vedoucí dohledu nad nuceně nasazenými či pracujícími v továrnách (tady byly ženy častokrát nasazeny nedobrovolně, což měly paradoxně s nedobrovolnými otroky režimu, které dozorovaly, společné) nebo jako personál v domech Lebensborn, kterým se budeme věnovat podrobněji v dalších dílech Fenoménu SS.

SS-Helferinnen

Zatímco dozorkyně jsou zřejmě ty první, které člověka napadnou ve spojení Němky a SS, ta opravdová a společensky uznávaná elita byla jinde. Tou totiž byla skupina SS-Helferinnen. Tento sbor byl založen v roce 1942 a na rozdíl od dozorkyň musely tyto ženy splňovat přísná rasová a ideologická kritéria, která se blížila požadavkům na samotné esesmany.

Šlo totiž o sesterskou organizaci, byla podřízena přímo Hlavní kanceláři SS. Ženy musely prokázat čistý árijský původ a být politicky naprosto spolehlivé. Jejich výcvik probíhal v prestižní škole Reichsschule-SS v Oberehnheimu v Alsasku, kde se učily nejen technickým dovednostem, jako byla obsluha dálnopisů, radiostanic a telefonních ústředen, procházely také intenzivním sportovním a ideologickým drilem. Školou prošlo celkem 2 765 žen, dokončilo ji a členkami Waffen-SS jako SS-Helferinnen se stalo 2 375 z nich.

SS-Helferinnen byly nasazovány na nejvyšší velitelství SS, včetně Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) v Berlíně nebo na velitelství v okupovaných zemích. U nás byly k vidění například v Praze na úřadech spojených s úřadem Říšského protektora. Na svých šedých uniformách směly nosit stříbřité runy SS na levé kapse, což jim dávalo onu „prestiž“ a symbolizovalo příslušnost k „řádové rodině“. Byly považovány za nositelky nacistických hodnot a budoucí matky nové německé elity.

Jejich role byla klíčová pro plynulý přenos rozkazů, které vedly k masovému vyvražďování, ačkoliv samy často u poprav přímo nestály, byť některé z nich sloužily i v táborech. Od přímé brutality ale byly SS-Gefolge a tak si i v tomto světě udržovaly ženy z SS-Helferinnen svou image: „My jsme něco více“.

Poválečné zúčtování

Po skončení války se mnohé ženy, dříve tak hrdé na svou příslušnost ke spolupracujícím organizacím s černým řádem, snažily splynout s davem a zmizet. Tvrdily, že byly pouze administrativními silami, které o hrůzách režimu nevěděly. Nebo se vydávaly za Kriegshelferinnen, což byla také ženská organizace, která fungovala u Wehrmachtu.

Snažily se o to i dozorkyně z táborů, nicméně jejich zločiny byly nezamlčitelné. V jednom z následujících článků si povíme příběh dozorkyně s lesbickými sklony, která navázala vztah s československou vězeňkyní a po osvobození tábora se snažila v převleku za jednu z uvězněných vyhnout spravedlnosti.

Britské, americké i sovětské tribunály vynesly nad mnoha dozorkyněmi tresty smrti nebo dlouholeté žaláře. Proces se ženami z Bergen-Belsenu nebo procesy v Ravensbrücku jasně ukázaly míru jejich zapojení do genocidy páchané nacistickým režimem. Přesto se mnohým z nich podařilo proklouznout. Kromě těch nejhorších násilnic se pak o ženách ve službách SS přestávalo mluvit a jejich role se po válce začala bagatelizovat.

Historický výzkum se přitom má o co opřít. Existují rozsáhlé archivy, zejména fondy Bundesarchivu v Berlíně, mnichovského institutu nebo dokumenty památníků Ravensbrück a Osvětim. Klíčovým zdrojem informací jsou také poválečná svědectví přeživších z táborů, která vykreslují obraz žen v SS jako nelítostných a chladných vykonavatelek zla.

Mezi známé publikace, které toto téma zpracovávají, patří práce Wendy Lower (Hitlerovy fúrie) nebo různá díla Gudrun Schwarz. Jejich knihy a studie potvrzují, že tyto aktivní ženy přispěly nemalým dílem k tomu, aby mohl nacistický teror dosáhnout tak obludných rozměrů. Ženy u SS nebyly žádnými pasivními přihlížejícími, ale aktivními články řetězu, který držel Třetí říši v chodu až do jejího hořkého konce.

LeMo, Helferinnenkorps, Frauen im Krieg: 1939–1945, Frauen als Nazi-Verbrecherinnen, SS-Gefolge, Hitlerovy fúrie, Gudrun Schwarz: Eine Frau an seiner Seite