Článek
Anton Schmid se narodil 9. ledna 1900 ve Vídni v tehdejším Rakousku-Uhersku. Celý život věřil v Boha, byl katolíkem. Původně pracoval jako elektrikář, před válkou vlastnil malý obchod, kde opravoval rádia. Žil svým klidným a skromným životem a zřejmě by o něm historie nevěděla zhola nic, kdyby nepřišly časy, které měly zasadit do světových dějin nesmazatelné rány.
Pamětníci vzpomínají, že už ve Vídni, ještě před zabráním sousedním Německem, se i přes antisemitské nálady ve společnosti nebál postavit za své židovské přátele a známé. Jestli totiž Anton něco nesnášel, pak to byla nespravedlivost a příkoří. A hon na jiné lidi jen proto, že jsou jiní, nebo jen věří v něco jiného, mu přišel absurdní. Za tyto své postoje se nebál postavit. Známý je případ, kdy chytil chlapce, který právě úmyslně rozmlátil výlohu sousedního židovského obchodu. Vznikl z toho incident, kdy Anton chlapce praštil a sebrala ho kvůli tomu policie. Na služebně mu pak dali řádně do těla, v cele ho drželi několik hodin.
Když Němci anektovali Rakousko a to se stalo součástí Říše, hon na Židy se ještě zintenzivnil. To se samozřejmě muži, citlivému na utrpení jiných, nelíbilo ani trošku a už v této době pomohl několika vídeňským židům uprchnout před nacisty do sousedního Československa.
Československo ale nebylo bezpečnou zónou dlouho. Němci přijíždí do Brna za vítání místních obyvatel
Netrvalo dlouho a musel obléknout uniformu. Krátce po vypuknutí druhé světové války obdržel Anton povolávací rozkaz do Wehrmachtu. Po nástupu byl nasazen do východních oblastí, nejdříve v Polsku a posléze v Bělorusku. V srpnu 1941 byl poslán do Vilniusu, který se nacházel pod německou okupací, k jednotce Feldkommandantur 814, která měla za úkol shromažďovat německé vojáky, kteří se ocitli mimo své jednotky, ať už z důvodu dezerce, nebo proto, že se jednoduše ztratili během operací a přesunů. Anton se stal se vedoucím „Sběrného místa pro rozptýlené“.
Na rozdíl od jiných, kteří v takovém postavení jen slepě plnili rozkazy, Anton necítil jen slepou povinnost vojáka poslouchat. Uniforma zahalila jeho tělo, ale nedokázala zahalit jeho duši, nastavení a lidskost. A když viděl ty hrůzy, které se tady v Litvě židům děly, nedokázal zůstat netečný…
V Litvě se stala ukrutná zvěrstva. K červnu 1940 bylo ve městě asi 57 000 židů, šlo o třetinu celé populace. Vraždění zde prováděly takzvané akční skupiny Einsatzkommando 3, vedené plukovníkem SS Karlem Jägerem, které byly podporovány litevskými vojáky. V červenci 1941 se masové vraždění opět rozjelo. „Neárijské“ obyvatelstvo mělo být odstraněno. Brutalita litevských vojáků si s tou nacistickou mohla podat ruce. Z původních 57 tisíc židů ve Vilniusu zůstávalo na začátku prosince 1941 pouhých 16 a půl tisíce lidí. Odhaduje se, že během šesti měsíců bylo zmasakrováno 38 000 židů, další tisíce uprchly do lesů. Do konce roku 1941 bylo ve východoevropském regionu zabito více než půl milionu židů.
Litevský policista přivádí Židy
Anton Schmid to viděl, vnímal a vnitřně prožíval. Jestli to z něj bylo cítit, nahrával tomu svým chováním, nebo jenom jeho zařazení a uniforma Wehrmachtu vzbuzovala více nadějí, než uniformy SS, těžko říct, nicméně jen několik týdnů po příjezdu do Vilniusu se na něj obrátili první zoufalí lidé s prosbami o pomoc. A těm Anton nedovedl odmítnout.
Mezi prvními, kterým pomohl, byl muž jménem Max Salinger. Dal mu falešné doklady a zaměstnal ho jako úředníka ve své kanceláři. Tím mu poskytl legální ochranu - od teď byl veden jako „pracovník pro okupanty“. Tím jej zachránil před odvedením jednotkami SS. Další zachráněnou byla mladá žena, kterou objevil zoufalou před bránou ghetta. Schmid ji dočasně ukryl ve svém bytě a posléze, stejně jako Maxe Salingera, také zaměstnal. Oba díky němu přežili válku.
Pak už Anton neotálel. Zatímco byli Židé ve Vilniusu systematicky zatýkání a vraždění v rámci hromadných poprav za městem a házeni do masových hrobů, německý voják využil svého postavení a začal vydávat falešná pracovní povolení ve velkém. Desítky Židů zaměstnal přímo ve své kanceláři, další desítky ve skladech. Každý z nich obdržel takzvaný Gelbeschein, který nositele označoval jako „nezbytného pracovníka“ pro Wehrmacht a tím jej chránil před transporty do koncentračních táborů i před zásahy SS Einsatzgruppen. Pod svým velením zaměstnával na 150 Židů.
takzvaný Gelbeschein, 1941
A to nebylo vše. Další jeho činnost byla ještě tajnější a riskantnější. Ve svém vlastním bytě ukrýval členy židovského odboje. V něm se střetávali významní činitelé těchto skupin, plánovali akce, domlouvali další postup proti německým okupantům. Proti německým uniformám. Proti lidem, kteří mluvili stejnou řečí jako muž, který je ukrýval a poskytoval jim zázemí. Mimo tyto aktivity Anton tajně zásoboval ghetto potravinami, zásilkami, falešnými doklady, dokonce organizoval i transporty uprchlíků z Vilniusu do jiných ghett nebo do oblastí, kde zatím hrozba vyhlazení nebyla tak akutní.
V jednom z nejznámějších incidentů statečný voják osobně převezl skupinu židovských dětí z ohrožení do bezpečné zóny. Mnohé z těchto dětí, které by jinak zahynuly, se dostaly do jiných ghett, kde nakonec přežily holocaust. Anton si byl vědom, že jakákoliv chyba, jakýkoliv neopatrný krok, by znamenal konec. Ne jen pro ty, kterým pomáhal, ale i pro něj samotného. Přesto se řídil pravidlem, že každé dítě zasluhuje šanci na život a neohlížel se na vlastní rizika. Jednal pouze podle toho, co považoval sám za správné. Podle odhadů se mu díky vlastnoručně vyhotoveným příkazům k přesunu povedlo odvézt z nebezpečí smrti více než 300 lidí.
Nepřímo měl podíl i na přípravách povstání v nejslavnějším ghettu v Polsku, když přepravil delegaci židovského odboje nákladním autem do Varšavy. Jak mnozí poté vyprávěli, jméno Anton Schmid bylo pro ně záchranou a poslední nadějí. A Anton je nezklamal. Jeho podíl na budování židovského odboje je badateli považován za „historicky významný“.
Ghetto Vilnius, odboj
Takové aktivity ovšem nemohly dlouhodobě unikat nechtěné pozornosti. I když ho židovský odboj varoval, že se jeho činnost stála už příliš známou a že je v ohrožení, odmítl se přestat dál angažovat a pomáhat vilniuským židům. Na obavy svých spolupracovníků prý odpověděl, že pokud bude mít na výběr mezi životem vraha, nebo zemřít jako zachránce, raději zvolí smrt…
Na konci ledna 1942 pak sklapla past. Anton Schmid byl při jedné transportní operaci zatčen a převezen do vojenské věznice ve Vilniusu. Dne 25. února 1942 proti němu zahájil vojenský soud trestní řízení. Byl obviněn z velezrady a napomáhání nepřátelům Říše. Během procesu se jeho obhájce snažil vojákovi pomoci. Tvrdil, že Schmid neodvážel židy z vilniuského ghetta proto, aby je chránil před Říší, ale naopak - v domnění, že jejich přeřazením Říši pomáhá, protože na nových místech budou ještě prospěšnější. Jenže tahle obhajoba nesouzněla s Antonovým přesvědčením. Obžalovaný rázně odmítl slova svého zástupce a otevřeně přiznal, že jeho jediným motivem bylo zachránit lidské životy. Tato slova byla pro soud jasným přiznáním.
Jednal jsem jen jako člověk a nikomu jsem nechtěl ublížit. Kdyby každý poctivý křesťan zachránil alespoň jednoho Žida, naši straníci by měli s řešením židovské otázky vážné potíže. Určitě by nemohli všechny poctivé křesťany odstranit.
Anton Schmid byl shledán vinným a rozsudek byl jednoznačný - trest smrti s odebráním veškerých občanských práv. Dne 13. dubna 1942 byl popraven zastřelením u kamenné zdi, která dodnes nese stopy střel. Poté byl pohřben na okraji vojenského hřbitova Antokol ve Vilniusu. Anton byl jedním z mála vojáků Wehrmachtu, kteří byli popraveni výhradně a pouze za to, že pomáhali Židům.
Dochovaly se dva dopisy, které manželce poslal předtím, než kati dokonali své dílo. Ze slov dopisu z devátého dubna - tedy pouhé 4 dny před popravou - mrazí: „Chci ti ještě říct, jak se to celé stalo… Tady bylo velmi mnoho Židů, které litevská armáda nashromáždila a postřílela na louce za městem, vždy skupiny po 2 až 3 tisících najednou. Děti přibíjeli cestou rovnou ke stromům, rozbíjeli hlavy o stromy. Můžeš si to představit… Jak jsem se cítil… Víš, jak mám měkké srdce. Nemohl jsem jinak, než jim pomoci… Je to těžká rána pro nás, ale prosím, odpusť mi. Jednal jsem prostě jako člověk a nechtěl nikomu ublížit.“
Anton Schmid
Zřejmě si byl vědom, že nebude jediným potrestaným. Znal krvelačnost režimu, věděl, jak jsou nacisté pomstychtiví. Po Antonově popravě to pocítila také jeho rodina. Žena s dcerkou, které zůstaly ve Vídni, dostaly nálepku „rodina zrádce“, sousedé si na ně ukazovali, objevovaly se výhrůžky a pomluvy. Staly se vyvrhely. K fyzickému „potrestání“ naštěstí nedošlo. Na víc, než na rozbíjení oken jejich bytu, si naštěstí „hrdinové z davu“ netroufli. Když skončila válka, čekal by člověk, že přijde omluva, zadostiučinění, uznání. Nestalo se nic. Rakousko odmítalo uznat situaci manželky a dcery jako obětí nacismu ještě mnoho let. Za svůj čin - za porušení zákonů, které měly za cíl zabíjet - zaplatil nejen Schmid, ale i jeho rodina.
Naštěstí na něj ale nezapomněli jeho přeživší. Řada svědků a těch, kteří mu vděčili za život, se postarala o to, aby bylo jeho jméno opět připomenuto, očištěno a dáno na piedestal. V roce 1967 Yad Vashem předal do rukou hrdé vdovy ocenění jejího zabitého muže. Anton Schmid byl prohlášen za Spravedlivého mezi národy - jako první voják Wehrmachtu! Voják mocnosti, která se snažila veškeré židovstvo pozabíjet. Manželka Antona během slavnostního ceremoniálu přijala medaili s všeříkajícím nápisem: „Kdo zachrání jeden život, zachrání celý svět.“
Odkaz Antona Schmida se stal symbolem odporu proti bezpráví. V literatuře o holocaustu bývá jeho příklad citován jako varování i jako naděje. Jako příklad toho, že i mezi vojáky okupantů existovali ti, kteří nedokázali jen tak dělat, že nic nevidí a že se nic neděje. Bývá připomínán jako příklad lidí, kteří neztratili své lidství i v tak šílené době. Jako ilustrace poznání, že „ve stavu teroru se většina poslušně přizpůsobí, ale někteří se rozhodnou neuposlechnout“.
Pocty mu vzdaly nejen Izrael a židovská společenství, ale i některé evropské instituce a historické výbory. Jeho příběh inspiroval pamětní projekty, knihy a dokumenty. V roce 1961 při procesu Adolfa Eichmanna v Jeruzalémě o něm mluvil Abba Kovner, vůdčí osobnost židovského odboje. Mnohé školy, ulice, kasárna a památníky v Rakousku, Německu a Izraeli nesou jeho jméno. Ve Vilniusu má od roku 2011 symbolický hrob.
Příklad Antona Schmida nese hluboké poselství. Říká nám, že každý má možnost volby, vždy a za všech okolností. Že i jediný člověk může být oním rozdílem mezi životem a smrtí pro stovky jiných. A také fakt, že ti, kteří pomohou, riskují vše a mohou zaplatit nejvyšší cenu. Ale jejich odkaz žije dál. Takoví lidé se pak stávají nesmrtelnými.
Příběh vojáka Wehrmachtu je šestým z celkem 20dílné série o hrdinech, kteří nemohli jen tak nečinně sledovat nacistické běsnění a pro které bylo nasazení vlastního života pro záchranu jiných automatické.
Další hrdinové:
zdroje a prameny:
Yad Vashem - SHOAH Resource Center: Microsoft Word - 6000.PDF
