Přátelé mě zvou hlavně tehdy, když potřebují řidiče. Tentokrát jsem přijela bez auta

„Ty pojedeš autem, viď?“

Kamarádka Lenka se mě na to zeptala ještě dřív, než mi řekla, v kolik oslava začíná. Automaticky jsem odpověděla ano, protože autem jezdím skoro všude a alkohol stejně moc nepiju.

Tehdy mi na tom nepřišlo nic zvláštního.

Na místě se pak ukázalo, že mám cestou domů vzít Lenku, jejího přítele a ještě Janu, protože bydlí „skoro při cestě“. Ve skutečnosti to znamenalo dvě zajížďky a skoro hodinu navíc, ale byla pozdní noc a nechtěla jsem nikoho nechat řešit drahé taxi.

Takových večerů bylo hodně.

Koncert? Vezmu auto.

Narozeniny? Jasně, stejně jedu kolem.

Letní grilování u známých za městem? „Prosím tě, ty bys nás pak mohla hodit domů, ne?“

Časem už se mě ani neptali, jestli chci řídit. Spíš počítali s tím, že budu.

Dokonce jsme se tomu smáli. Říkali mi náš osobní Uber a já odpovídala, že aspoň ráno nebudu mít kocovinu.

Jenže pak jsem si začala všímat jedné nepříjemné věci. Když se šlo někam, kam se dalo pohodlně dojít nebo dojet tramvají, pozvánka mi někdy vůbec nepřišla. O společné večeři jsem se dozvěděla z fotek. Na kávu se domlouvaly holky mezi sebou a mně pak někdo řekl: „Ježiš, my myslely, že máš práci.“

Ale jakmile byla akce dvacet kilometrů za městem, telefon zazvonil skoro vždycky.

Začala jsem přemýšlet, jestli jsem kamarádka, nebo doprava.

Před měsícem mě pozvali na oslavu kulatin jednoho známého. Konala se v penzionu mimo město a už ve společném chatu se řešilo, jak se kdo dostane domů.

Lenka mi napsala soukromě: „Pojedeš autem?“

Tentokrát jsem odpověděla, že ne.

Nechtěla jsem nic testovat ani dělat scénu. Prostě jsem si chtěla dát sklenku vína a jednou za čas neřešit, kdo se mnou jede, kdy chce odjet a kde ho mám vysadit.

Na oslavu jsem přijela taxíkem.

Když mě Jana viděla vystupovat, hned se zeptala: „Ty nemáš auto?“

„Nemám.“

„A jak pojedeme zpátky?“

To „pojedeme“ mě pobavilo.

„Nevím. Já mám objednaný odvoz.“

Najednou se kolem mě začalo řešit, kdo má aplikaci na taxi, kolik bude cesta stát a jestli by nešlo zavolat někomu známému. Jeden kamarád dokonce řekl: „Kdybys napsala, že nejedeš autem, mohli jsme se zařídit.“

Tak jsem mu připomněla, že jsem nikomu neslíbila odvoz.

„No jo, ale vždycky jezdíš.“

Přesně.

Vždycky jsem jezdila.

A oni si z toho nějak udělali službu, která měla být automaticky dostupná pokaždé, když se sejdeme.

Večer byl nakonec příjemný. Dala jsem si dvě sklenky vína, zůstala déle než obvykle a poprvé po dlouhé době jsem nemusela každou půlhodinu poslouchat otázku, kdy už pojedeme.

Jen atmosféra při odchodu byla trochu zvláštní.

Nikdo se se mnou kvůli tomu přímo nepohádal, ale pár poznámek padlo. Lenka se například smála, že „naše řidička se nám nějak rozjela“, a Jana prohlásila, že příště tedy bude muset někdo obětovat večer.

To slovo mě zaujalo.

Obětovat.

Takže když jsem to celé roky dělala já, byla to samozřejmost. Když to má udělat někdo jiný, je to oběť.

Začala jsem si proto hlídat, jak často se lidem nabízím sama. Už automaticky nepíšu, že někoho vyzvednu. Když jedu autem a někdo se zeptá, jestli ho svezu, klidně ano, pokud mi to vyhovuje. Jen už z toho nedělám svoji stálou funkci.

A stalo se něco docela zajímavého.

Pozvánek trochu ubylo.

Ne dramaticky, ale všimla jsem si toho.

Zároveň se ukázalo, kteří lidé mi napíšou i bez plánované cesty autem. Jedna kamarádka mě minulý týden vytáhla jen na kávu. Jiný známý navrhl kino. Nikdo se neptal, čím přijedu.

To mi udělalo dobře.

Možná jsem si část problému vytvořila sama, protože jsem byla roky až příliš ochotná a nikdy jsem nedala najevo, že mi vadí jezdit po půlnoci přes půl okresu.

Lidé si snadno zvyknou na něco, co jim pořád bez řečí nabízíte.

Jenže teď už chci vědět, že když mi někdo napíše „přijď s námi“, myslí tím opravdu mě.

Ne moje auto, plnou nádrž a ochotu rozvážet ostatní domů ve dvě ráno.