Článek
Toto je můj příběh o strachu, zda jsem neselhala ve výchově syna. Jmenuji se Marcela, je mi už 45 let a mám 17ti letého syna Tomáše. Kdybych vám ale o něm vyprávěla ještě před rokem, asi byste si představili úplně jiného kluka. Byl to takový tichý, trochu nesmělý, spíš uzavřený typ. Chodil do školy, občas si sedl k počítači, na prázdniny se těšil hlavně proto, že bude mít klid. Holky ho skoro nezajímaly, aspoň to tak vypadalo. Ale během jednoho jediného roku se změnil tak, že ho skoro nepoznávám.
Začalo to vlastně docela nenápadně. Najednou chtěl začít chodit do posilovny. Říkala jsem si, že je to dobře, proč ne. Aspoň nebude trávit celé dny u počítače. Jenže on to nevzal jako koníček. On to vzal jako životní styl. Každý den cvičí několik hodin, někdy i dvoufázově, jí podle jídelníčků, kupuje si doplňky stravy a je posedlý tím, jak vypadá. Přiznám se, zpočátku mě to těšilo. Bylo vidět, že má cíl, že se něčemu věnuje naplno. Jenže postupně jsem začala mít pocit, že už mu nezáleží na ničem jiném než na jeho svalech a na tom, jak na něj kouká okolí.
A to okolí na něj opravdu kouká. V létě se z Tomáše stal úplně jiný kluk. Z malého, spíš hubeného puberťáka vyrostl vysoký mladý muž se širokými rameny a vypracovanou postavou. Začal nosit přiléhavá trička a tílka, aby bylo vidět, co všechno si v posilovně vydřel. Holky se za ním otáčejí, dokonce i ženy v mém věku si někdy dovolí poznámku, že „to je kus chlapa“. Já jsem na něj samozřejmě pyšná, ale zároveň se bojím.
Přiznám se, že to pro mě nebyl úplně příjemný zážitek, když jsem ho poprvé zahlédla ve městě s holkou. Drželi se za ruce a on se tvářil tak sebejistě, jako by byl dospělý muž. Nechtěla jsem ho špehovat, ale bylo to pro mě zvláštní, protože to už nebylo dítě, které znám. A nebyla to jediná holka. Za pár týdnů jsem ho viděla zase s jinou. A pak mi začaly kolegyně z práce vyprávět, že ho často vídají venku. Pokaždé s jinou slečnou. Ony to říkaly s úsměvem, ale mně se z toho svíral žaludek.
Možná si řeknete, že to je normální. Že kluk v jeho věku prostě zkouší, hledá, flirtuje. Jenže já jsem matka. Já vidím víc než jen to, že má úspěch u dívek. Vidím, že se stává někým, kdo je posedlý vlastním vzhledem, kdo se rád předvádí a kdo se živí obdivem okolí. Bojím se, že se z něj stává narcista a egoista. Že bude hodnotit lidi jen podle toho, jak vypadají, a že pro něj bude nejdůležitější, kolik holek se na něj otočí.
A pak přišel šok, který jsem opravdu nečekala. Uklízela jsem mu ve skříni a narazila na několik balíčků kondomů. Ne jeden, ne dva, ale několik velkých balení. Byla jsem v šoku. Nejprve jsem tomu ani nechtěla věřit. Říkala jsem si, že si je třeba nakoupil jen z hecu a že to není možné. Jenže pak jsem začala dělat to, co jsem asi neměla. Chodila jsem kontrolovat, jestli tam pořád jsou. A ony mizely. Rychle. Po pár týdnech tam byly zase nové zásoby.
Tohle zjištění mě úplně vyděsilo. Protože už to nebyly jen domněnky. Už to nebylo jen o tom, že se hezky obléká a že se na něj koukají holky. To byla jasná stopa, že opravdu vede život, který si jako matka nechci ani představovat. A i když se snažím být moderní, otevřená a rozumná, přiznám se, že mám obrovský strach.
Strach, že se žene do problémů. Že je příliš mladý na to, aby se choval jako dospělý muž, který má každý týden jinou partnerku. Strach, že se mu všechna ta pozornost zalíbila natolik, že už nebude hledat nic jiného než další obdiv a další dobytou dívku. A že se jednou spálí, nebo ublíží někomu jinému.
Snažila jsem se s ním o tom mluvit. Zeptala jsem se ho, jestli má přítelkyni. Jen se usmál a řekl: „To je moje věc, mami.“ A dál se o tom bavit nechtěl. Víte, to je to nejtěžší. Že ho vlastně nemůžu kontrolovat. Je mu sedmnáct, je skoro dospělý, a já mám čím dál menší vliv na to, co dělá. A přitom je pořád mým synem, mým dítětem, za které cítím obrovskou zodpovědnost.
Nejhorší na tom všem je, že nevím, co mám dělat. Nechci mu ublížit, nechci ho špehovat, nechci mu brát svobodu. Ale nechci ani přihlížet tomu, jak se mění v někoho, kdo vidí smysl života jen v zrcadle.
A tak teď stojím před dilematem, které je snad tou nejtěžší zkouškou mateřství. Být hrdá na svého syna, že z něj vyrostl sebevědomý mladý muž, a zároveň se bát, že se mu jeho sebevědomí stane osudným.
Zdroj: příběh naší čtenářky
