Hlavní obsah
Rodina a děti

Bít či nebít děti? Z vyhrocených debat smysluplná odpověď těžko vzejde

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Foto: Emma33

Zdroj obrázku: https://pixabay.com/

Na tom, zda jsou fyzické tresty pro děti prospěšné nebo škodlivé, se vedou bouřlivé debaty už celé roky. Emoce při nich doslova stříkají proudem, ale co se na to zkusit podívat s chladnou hlavou?

Článek

Na úvod svého textu, kterým jsem se rozhodla reagovat na zajímavý článek nahlížející na problematiku fyzických trestů u dětí dokonce i z duchovní perspektivy, bych ráda řekla toto: Já osobně proti přiměřenému užívání fyzických trestů ze strany rodiče (či zákonného zástupce) nic nemám (na rozdíl od jejich aplikace v rámci vzdělávacích institucí, kdy jsem striktně proti). Zvláště ve věku, kdy dítě na nějakou smysluplnou domluvu ještě není dostatečně staré, nám jedno výchovné plesknutí přes ruku, nebo pár plácnutí na zadek, může ušetřit hodně času, nervů i pozdějších starostí. A naše děti zase může uchránit před mnohem horšími a bolestivějšími zkušenostmi, které by mohly v případě prohlubování jejich nežádoucího chování nastat (zvláště, pokud nejde jen o nějaké banality, ale ve hře je i jejich bezpečnost a to jak ta fyzická, tak např. sociální či emoční). O tom ale tento článek kupodivu být nemá…

Můj osobní názor totiž není ničím jiným, než subjektivním pohledem jediné osoby a relevantní tak může být maximálně pro lidi, kterých se osobně týká (např. partnera nebo členů rodiny). Nemám patent na rozum, nikomu svůj názor nevnucuji ani o něm netvrdím, že je jediný správný a měl by být tesán do kamene. Mohu ho tak maximálně někomu doporučit, ale ani to tímto článkem dělat nechci. Naopak, chtěla bych trochu uklidnit všeobecné vášně, které okolo tohoto tématu panují a které jsou, dle mého názoru, mnohdy až zbytečně vyhrocené a v konečném důsledku rozumnému přístupu k výchově dětí (ať už s fyzickými tresty, nebo bez nich) vůbec neprospívají.

A ne, nechci tím říct, že téma fyzických trestů by mělo být bráno na lehkou váhu, ani že by nemělo být v popředí všeobecného zájmu. Naopak, myslím, že by se o tomto fenoménu mělo mezi lidmi mluvit a probírat ho tak dlouho, dokud nebude každý jeden rodič mít jasno, jaké jsou objektivní plusy i mínusy obou hlavních názorových proudů. Ale právě proto, aby tahle situace mohla někdy nastat, je potřeba dělat kolem toho menší drama a rokovat „klidně a s rozvahou“ (jak by řekl Vinnetou). Mnohdy mám totiž dojem, že když přijdou fyzické tresty na přetřes, jde spíše o ega diskutujících, případně o naprosté nepochopení a nulovou empatii a úctu k oponentům, než o to, zda dítěti občas na zadek dát, nebo nedat. Tady jsou tedy moje "rady"…

1) „Bití dětí“, o kterém je obvykle řeč, vlastně vůbec žádným bitím není.

Jako první je třeba si uvědomit, že až na naprosté výjimky ŽÁDNÁ z diskuzí vedená alespoň v trochu kulturním prostředí (reálném i virtuálním) nepojednává o skutečném násilném aktu vykonávaném na bezbranných dětech. Žádné „bití“ v tom nejhorším (a odpůrci často až hystericky adorovaném) slova smyslu zkrátka nikdo, kdo je alespoň trochu normální, neobhajuje. Natož aby ho propagoval! Pokud tak patříte k absolutním odpůrcům fyzických trestů, tak si vždy, když se budete chtít zapojit do jakékoliv diskuse na toto téma, uvědomte, že vaši oponenti nejsou žádní násilníci a neměli by za ně být označováni, natož abyste s nimi tak jednali. Oni s fyzickými tresty jen souhlasí, nepovažují je za jedinou (a troufám si říct, že často ani za nejlepší) alternativu. Fakt ne. A jak to můžu tak jistě vědět? Velice snadno! Lidé, kteří skutečně drsně, zákeřně a sadisticky bijí své děti a užívají si to (nebo to přinejmenším považují za jediné správné a nutné) o tom fakt s nikým diskutovat nebudou. Buď jsou totiž dost chytří na to, aby věděli, že jde o kontroverzní přístup za nějž se s pochvalou jen tak nesetkají (a tím pádem o tom nikde veřejně mluvit nebudou) a NEBO jsou naopak tak omezení a primitivní, že jakoukoliv smysluplnou diskusi předem odmítnou protože „je to moje děcko a já o něm rozhoduju a ty drž kušnu!“.

2) Odmítání tělesných trestů NENÍ absence výchovy

Abych byla spravedlivá a nepůsobila jako někdo, kdo straní jen jedné z nesvářených „frakcí“, tak tohle je vlastně přesný opak minulého odstavce. Stejně jako se mohou příliš dramaticky a vyhroceně chovat v diskuzi ti, co fyzické tresty odmítají, dokáží být až příliš radikální a nespravedliví i to, kdo s nimi souhlasí. Takže ne, milí „konzervativnější“ rodiče, kteří nevidíte ve výprasku konec světa. Ti, co s vámi nesouhlasí a chtějí své děti vychovávat jinak, automaticky nejsou „moderní vyznavači americké výchovy“, kteří svým dětem neumí (nebo nechtějí) nastavit žádné hranice a nechávají si od nich skákat po hlavě. Jako ano, mohou se mezi nimi takoví jedinci objevit (a určitě častěji, než ti „sadisti“ z předešlého bodu), ale to rychle poznáte už ze způsobu diskuze a argumentace a není tudíž důvod se kvůli tomu zbytečně čertit. A už vůbec ne házet do jednoho pytle i všechny ostatní, kteří prostě jen upřednostňují mluvení, před konáním.

3) Traumatizované děti? Fyzické tresty jsou v jejich případě už jen špičkou ledovce

Další argument, který vyvolává vášně, tentokrát na obou stranách, je časté odvolávání na „traumata“, které může dětem způsobit jak příliš přísná výchova s tělesnými tresty, tak naopak výchova zcela volná, které všechna omezení odmítá tak slepě, že postupně vede k totální destabilizaci dětského světa i psychiky. Jenže i když se skutečně se můžeme setkat s osobami, které si nesou do života traumata způsobená oběma těmito výchovnými přístupy, pocit, že se to stává běžně a každý, kdo fyzické tresty uznává/ neuznává svým dětem na podobný problém zadělává, je značně zkreslený. Povím vám totiž jedno tajemství… traumatizovat dítě NENÍ zase tak snadné, jak si dneska mnoho lidí myslí. A když říkám „traumatizovat“ myslím tím doopravdy, trvale a zásadně poznamenat, ne, že mu způsobím na pár hodin špatnou náladu.

Ony děti jsou odolné. Hodně odolné! Mnozí psychologové dokonce dodnes opakovaně žasnou nad tím, s čím vším je dětská duše schopná se vyrovnat. A i když je každá osobnost jiná a má hranice úplně někde jinde, překročení oné pomyslné čáry, za kterou už číhá opravdové trauma a doživotní potíže, není otázkou pouhých několika výchovných přešlapů. Schválně se nad tím zamyslete a představte si někoho ze svého okolí, kdo je podle vás z dětství traumatizovaný (pokud nikoho takového osobně neznáte, dobře pro vás-zkuste to tedy alespoň teoreticky). Opravdu si myslíte, že to, co ho dostalo přes okraj té pomyslné propasti byly „jen“ či „hlavně“ fyzické tresty (ať už jejich striktní absence, nebo nadužívání)? Nebo to byla spíše kombinace mnoha dalších faktorů z nichž zrovna ten občasný výprask byl prakticky nepodstatnou záležitostí, kterou dítě někdy i samo vítalo, protože vědělo, že může být daleko hůř? Já můžu z praxe zodpovědně říct, že znám hodně dětí, které doma občas potká výprask i řadu těch, které naopak nemají žádné pevné mantinely. A mají problémy, ne, že ne… Ale pokud v rodině jiné zásadní potíže nejsou, rodiče spolu vycházejí, nikdo z rodiny se nepotýká se se závislostmi (alkohol/drogy/hazard) ani nemá existenční potíže, traumatizované nejsou a ani nebudou. Na to by toho musely zažít daleko více, což samozřejmě nikdo z nás nechce…

4) Vlastní zkušenost nadevše? Ani omylem! Nebo… ano?

Jako poslední bych ráda zmínila ještě jeden, emoce ždímající fenomén, na který lze v diskuzích o fyzických trestech běžně narazit. A to je zpochybňování něčího názoru na základě jeho vlastních dětských zážitků. Jako bychom nevěřili tomu, že je každý z nás schopný správně posoudit, zda výchova běžná v jeho rodině byla správná a vedla k tomu, že z něj vyrostl slušný a spokojený člověk, nebo naopak stála za starou belu a je proto nutné ji v další generaci změnit. V praxi to vypadá nějak takhle „Sem tam zasloužený výprask neuškodí, já taky dostával páskem a své rodiče miluju a vyrostl ze mě slušný člověk!“ versus „No jasně, tebe mlátili, poznamenalo tě to a proto to teď chceš vrátit svým dětem!“. Nebo naopak „Mí rodiče se mě nikdy ani nedotkli a mám na dětství jen krásné vzpomínky. Propadl bych se hanbou, kdybych to u svých dětí dělal jinak a kazil jim život!“ „No určitě, sám jsi rozmazlený fracek, co nikdy nic nedokázal a na své děti nestačí, takže je radši předem oloupí o šanci vést lepší život.“

V obou případech má oponent pocit, že život opačně uvažujícího jedince stojí za nic a proto se mstí na vlastních dětech. A já se ptám… To jako vážně? Kolik takových lidí znáte? Já teda moc ne! Ano, určitě takové kreatury, co si řeknou „když jsem trpěl já, tak ať trpí i mé dítě, však to taky přežije!“, existují (a neměly by!). Ale že je to běžné, tomu snad doopravdy nevěříte, ne? A to minimální procento lidských trosek bez špetky sebereflexe, kteří se domnívají, že si žijí dobře, i když to není pravda a proto mohou nevědomky opakovat chyby svých rodičů, můžeme klidně pominout, protože to je stejný případ jako u těch zmiňovaných „sadistů“. Tihle se o svém názoru taky s nikým fundovaně bavit nebudou a v diskuzích je buď nenajdete, nebo vás místo argumentace pošlou do míst, kam slunce nesvítí tak rychle, že ihned pochopíte, že s nimi nemá smysl se bavit (natož se kvůli nim rozčilovat).

Abych to teda celé nějak shrnula, buďme při diskuzích i osobních úvahách a rozhodování zda fyzické tresty pro své děti ano, či ne, trochu otevřenější a méně afektovaní! A neberme všechny ty studie, průzkumy a odborně se tvářící rozbory zase až tak moc vážně, natož abychom se z nich málem hroutili a cítili se jimi mateni a tlačeni do kouta, jako autor článku, na který v úvodu odkazuji. Dejme hlavně na svou intuici a zkušenosti a hodnoťte všechna pro a proti s chladnou hlavou. U nás i u ostatních. Uvidíte, prospějeme tím všem a našim dětem nejvíce!

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz