Článek
Nechci tvrdit, že k napsání tohoto článku mne inspiroval jen a pouze tento rozhořčený text, pojednávající o šokovaném otci, který nechápe, jak je možné, že kolem něj stále ještě existují rodiče, kteří na rozdíl od něj neustále nestojí svým potomkům za zády a neřeší za ně všechny jejich problémy (místo toho si dovolí sem tam i poodstoupit a nechat je, ať se chvíli zabaví a porovnají sami). To by bylo vskutku přehnané. Měla jsem toto téma v hlavě už delší dobu, ale řekněme, že právě tento článek a některé reakce na něj pro mne představoval onu pověstnou poslední kapku, která mě přiměla se vyjádřit. Kdo ví, třeba budu mít štěstí a podaří se mi tento zcestný názor (že čím více děti v jejich volných chvílích kontroluji a mentoruji, tím jsem lepší a uvědomělejší rodič) i někomu vymluvit, nebo mu alespoň nasadit do hlavy pořádného brouka.
A proč že se vůbec obtěžuji, když přeci "do výchovy cizích dětí nikomu nic není"(jak je dnes děsně moderní tvrdit, byť jde o výrok značně diskutabilní)? Nu, nejspíš proto, že mě do ní bohužel již v povahy mé práce NĚCO JE. A taky trochu proto, že se s tragickými následky tohoto výchovného přístupu potýkám prakticky denně a už mě to vážně přestává bavit, protože věřte tomu, nebo ne, ale je jen málo smutnějších věcí, než pohled na vystresované, frustrované a zoufalé dítě, které si při řešení naprosto banálního konfliktu připadá ztracené, opuštěné a zrazené celým světem (rodiči a učiteli počínaje a kamarády a vrstevníky konče)…
Bohužel takové děti vídám čím dál tím častěji, neboť v praxi to vpadá tak, že místo plnohodnotné pedagogické práce s kolektivem dětí musím zas a znova řešit totální kra… ehm, malichernosti typu „paní učitelko, on na mě vyplázl jazyk“ a „paní učitelko, on mi řekl, že jsem blbá“ a „paní učitelko, on mi při fotbale schválně nepřihrál míč“ a „paní učitelko, on si staví hrad zrovna z té hromady písku, kterou jsem si zamluvil já“ apod. A ano, vím, že řešení takových věcí patří k mé práci a že podobné konflikty jsou v jistém věku dětí úplně běžné a normální (a dokonce i zdravé), ale co normální a zdravé rozhodně není je dělat při jejich řešení z komára velblouda! A přesně to se bohužel děje, protože děti místo toho, aby si tyto problémy mezi sebou vyříkaly samy nebo jen s mým minimálním zásahem (jak se to dělalo po generace a vlastně ještě nedávno) a za pět minut na ně zapomněly, vnímají je jako nebetyčná zvěrstva a strašlivá příkoří, k nimž jsou schopné se v duchu vracet i několik dní či týdnů a která nelze přejít bez nedozírných následků a dopadů na jejich další soužití v inkriminovaném kolektivu (což je zrovna ve škole, kde budou muset se svými spolužáky vydržet fungovat x-let opravdu průšvih).
Pouhé dětské poškorpení kvůli sebrané hračce, nefér hernímu tahu či špatně zvolenému slovíčku poté bobtná do rozměrů antických tragédií a mezistátních konfliktů a co je nejhorší, přelévá se i do běžné mimoškolní reality, kde nadále hnije a vytváří toxické, nepřátelské prostředí. Jinými slovy, to, že jedno dítě strčilo při hře do druhého se dnes už často nevyřeší na hřišti omluvou, ale celá kauza putuje až k rodičům a vedení školy, kde je rozebírána, analyzována a nezřídka nazývána těžkotonážními slovy typu „šikana“, „agresivní napadení“ nebo „extrémně stresové prostředí“(načež je vyžadováno přísné prošetření a vyvození zcela nepřiměřených kázeňských i systémových důsledků pro všechny zúčastněné). A druhý den do sebe při hře strčí jiné dvě děti a tenhle toxický kolotoč vzájemné nevraživosti se jede nanovo… Ufff!
A přitom vážně nejde o nic víc, než o úplně normální proces zdravé socializace, který se bez konfliktů a testování vzájemných hranic prostě neobejde (pro jistotu zdůrazňuji, že tu nejde o konflikty kdy teče krev, nebo kdy hrozí markantní škoda na zdraví, psychice či majetku-tam je zásah dospělých pochopitelně zcela na místě). Jedině tak může dítě najít své místo v kolektivu a naučit se v něm fungovat a cítit se v něm sebejistě a pohodlně. A to ani nemluvím o tom, že se během těchto banálních konfliktů a střetů učí i analyzovat chování ostatních a správně na něj reagovat, což mu může v budoucnu pomoci nejen při určování svých vlastních schopností a hranic ("co si ještě dám líbit a co už je moc"), ale taky při obraně proti různým toxickým osobám typu narcis nebo manipulátor.
Zmiňovaný přehnaně ochranitelský rodičovský přístup, kterému s kolegy pracovně říkáme „za-zadkysmus“ (v překladu "děti mají neustále někoho dospělého „za zadkem“, kdo za ně všechno řeší), ho však přesně o tyto cenné zkušenosti okrádá a od malička ho učí, že svět je kruté a nepřátelské místo, v němž si bez pomoci rodičů/dospělých neporadí a raději to ani nemá zkoušet. Lidé tam venku jsou totiž zlí a zákeřní a proto je nutné při kontaktu s nimi neustále kopat kolem sebe, kalkulovat, získávat převahu a zveličovat problémy. A to fakt k vytváření zdravého harmonického prostředí v němž by naše děti mohly klidně a spokojeně vyrůstat a navazovat fungující vztahy (a necítit se neustále ve stresu a pod tlakem), nepřispívá…
Ostatně za pravdu mi dávají i statistiky, která ukazují, že nejde jen o mé skeptické vidění světa (ani „před-prázninové“ vyhoření), ale o objektivní pravdu, která jasně říká, že navzdory daleko přísnější a častější kontrole dospělých, míra agrese, počet konfliktů a množství šikany v dětských kolektivech neustále stoupá (a současně prudce klesá i věk dětí, kterých se tyto sociálně patologické jevy týkají, takže je už bohužel poměrně běžné, že se s nimi setkáváme i u „žáků“ mateřských škol). A ne, není to jen proto, že „dříve se to tak neřešilo“. Kéž by to bylo tak snadné. Pravda je ale spíš taková, že dnešní moderní děti jsou skutečně mnohem vznětlivější, konfliktnější, afektivnější a méně schopné se společně domluvit na spolupráci a kompromisu. A není to samozřejmě jejich vina. Ony se rodí stejné, jako před deseti, dvaceti nebo třiceti lety… Změnily se úplně jiné věci (ne samozřejmě u všech, na to pozor!).
Kromě již zmiňované „za-zadkysmu“ je to např. mnohem sebestřednější styl výchovy (kdy JÁ mám ve všem přednost na všechno nárok, ale minimum povinností), nebo třeba řádově menší množství přirozené socializace (děti tráví volný čas buď o samotě na tabletech, nebo při přísně kontrolovaných, řízených a separovaných volnočasových aktivitách typu kroužky a tréningy). A svou roli pochopitelně hraje i celkové egocentričtější směřování společnosti, která daleko více preferuje, propaguje a oslavuje individualismus, než schopnost spolupracovat a hladce zapadnout do kolektivu (aneb „nejsem ovce, jsem osobnost“ a to i za cenu, že už to nejsem já, ale jen má maska). Tohle všechno dohromady pomáhá měnit dětský svět a dětské kolektivy v mnohem nestabilnější, nebezpečnější a daleko míň přátelská místa, než na jaká jsme byli zvyklí třeba ještě my (natož pak naši rodiče či prarodiče, pro které bylo úplně běžné, že trávili většinu svého dětství někde venku s bandou kamarádů, kteří pro ně byli mnohdy bližší, než vlastní rodina). A to je přeci hrozná škoda!
A přitom řešení celého tohohle problému není vůbec složité… Úplně stačí se jako rodič trochu víc stáhnout, nechat své děti svobodněji dýchat a dát jim víc volnosti při poznávání světa i zkoumání kolektivu. A začít můžete hned od jejich útlého věku a prvních návštěv dětského hřiště či herny, kdy za nimi opravdu nemusíte neustále běhat a hlídat každý jejich krok. Já vím, někdy je to o nervy a stojí to hodně sebezapření a přemáhání (zvlášť, pokud jde o prvorozené dítko či vymodleného jedináčka), ale věřte mi opičí láska napáchá na psychice a vývoji vašeho dítěte daleko větší škody, než nějaké to odřené koleno, naražený loket, nebo boule na čele. Dětská hřiště i další podobná místa jsou dnes většinou dostatečně bezpečná, aby stačil jen letmý dohled zpovzdálí a váš potomek tak mohl nabýt dojmu, že je tu vlastně sám za sebe a že ho nikdo nehlídá a nekontroluje. A přesně tohle vědomí je strašlivě důležité, protože v dětech buduje základy pro pozdější zodpovědné chování a vám, jakožto rodičům, dává šanci se na svého potomka časem v ledasčem spolehnout. Jinými slovy, právě takto se nejlépe vychovává dítě, které nebudete muset ve vyšším věku neustále hlídat, vozit autem a vodit za ručičku, ale lidně ho tu a tam budete moci nechat samotné nebo ho s klidným srdcem vypustit do světa (a mít jistotu, že bude i bez vašeho dozoru respektovat vámi nastavená a domluvená pravidla).
A pak je tu ještě druhá, o něco děsivější a temnější stránka neustálého dohledu… Podle starého známého rčení „Kocour není doma, myši mají pré“ jde o to, že děti, které jsou neustále kontrolované, hlídané a mentorované dospělými, nemají žádný svůj vlastní dětský svět a proto se vyloženě třesou na vzácné okamžiky svobody a volnosti. Pro ně jsou takové chvíle vlastně drogou… Sladkou odměnou, ke které se snaží se za každou cenu dostat (klidně i za cenu porušování pravidel, nebezpečného chování či rebelských útěků z dohledu dospělých). A když jsou pak konečně samy a konečně jednou mají svůj život jen pro sebe, chovají se doslova jak urvané ze řetězu, načež se jim stane něco zlého mnohem častěji, než těm, které možná nejsou rodičům nonstop na očích, ale taky nemají potřebu o samotě takhle vyvádět. A to, že se jim „něco stane“ bohužel nemyslím jen fyzicky, ale i „mentálně“, protože nějaké to zranění je sice nepříjemné, ale daleko horší je situace, kdy se z nevinného „andílka“, který by v přítomnosti dospělých ani mouše neublížil, stává o samotě kruté monstrum libující si v ubližování a ponižování druhých (a to vše jen proto, že si prostě někde na někom potřebuje vybít své nahromaděné negativní emoce a neustálou frustraci).
A právě tady pramení ta narůstající šikana a agrese mezi dětmi. Z toho, že místo přirozené hierarchie dětského kolektivu máme na jedné straně uměle vytvořené sterilní prostředí řízené dospělými a na druhé divokou džungli bez pravidel, kde vítězí ten nejdrzejší a nejagresivnější jedinec (protože ostatní se mu bez pomoci dospělých neumějí postavit a bránit, natož se navzájem podpořit a spolupracovat). Záleží jen na tom, zda jsou děti zrovna pod kontrolou, nebo ne. A tak by to opravdu být nemělo! Děti jsou vnímající, inteligentní a chápavé lidské bytosti, které se mohou bez potíží naučit fungovat v kolektivu a pěstovat v sobě empatii i vzájemnou důvěru. Nejsou to šelmy v cirkuse ke kterým se krotitel nesmí otočit zády, jinak přestanou tupě proskakovat obručemi a krvelačně roztrhají jeho i sebe navzájem. Tak z nich takové šelmy nevychovávejme, protože vážně nechci na stará kolena dožívat ve světě, který řídí právě takové „šelmy“. A vy taky ne, to mi věřte…
