Článek
Už dlouho s nevolí sleduji to do nebe volající házení do jednoho pytle, které se objeví v diskuzích téměř vždy, když dojde na téma moderní školství versus „biflování“ (slušněji řečeno „učení věcí nazpaměť“). Jako by tohle ošklivé slovo způsobovalo mnohým kritikům našeho školství doslova mlhu před očima a obíralo je i o ty poslední zbytky soudnosti a schopnosti rozumně uvažovat v širších souvislostech. Nevím, jestli mají sami z dob svého dětství nějaké trauma (a neuvědomují si, že naše školství je od těch dob už někde úplně jinde), nebo zda se jen nechali strhnout davem, ale je smutné, že často akorát papouškují naučené fráze a vůbec o nich neupřemýšlí. Dlouho jsem, tváří v tvář jejich generalizování, mlčela a myslela si své, ale tento naprosto zcestný článek mě nakonec přeci jen donutil se ozvat a nahlas říct, že: Biflování je prostě potřeba! To je co? Konečně máte důkaz, že učitelky jsou zkostnatělé a neschopné se někam posunout. No… ani ne. Zapomněla jsem totiž dodat, že biflování je potřeba, akorát že ne vždy, ne u všech typů a stupňů školství. Ano, v tom je celá ta věda, kterou ale skoro nikdo při podobných debatách nezmiňuje, jako by u nás existoval jen jeden typ škol a všichni žáci, kteří ho navštěvují, byli stejně staří. Jenže to samozřejmě neplatí!
Takže abych hned na úvod uvedla věci na pravou míru, tak NE, nejsem příznivcem zbytečného zahlcování žáků nesmyslnými údaji typu data všech významnějších historických událostí, protonová čísla veškerých prvků v tabulce nebo počty obyvatel jednotlivých států jižní Afriky. To jsou skutečně informace, které je naprosto zbytečné a kontraproduktivní držet v paměti, protože se dnes dají jednoduše dohledat a dětem a mladým lidem se pak kvůli nim do hlav nevejdou důležitější věci. Škola má v tomto případě mít za úkol především naučit žáky, kde takové informace najít, proč je někdy potřeba je hledat, jak rozlišit, zda jsou pravdivé a jak s nimi efektivně pracovat. Musí v nich vzbudit zvídavost a touhu dobrovolně rozšiřovat svůj „všeobecný přehled“. Recitování tun informací z paměti opravdu není třeba (zvláště, když není v lidských silách je v ní udržet déle, než týden po napsání kýženého testu) a pokud to takto pokrokově některé školy ještě pořád nedělají, je skutečně na místě žádat změnu a nutit je postupovat moderněji. JENŽE…
To se přece bavíme o žácích druhého stupně a středních (a poté pochopitelně i vysokých) škol! U nich je skutečně možné spoléhat na jejich schopnost zacházet s moderními technologiemi i soudnost při jejich používání. Ale jak tohle chcete, páni kritici, aplikovat na děti na prvním stupni základních škol? Vždyť mnohá mrňata k nám chodí jako naprosto nepopsané listy. Neumí číst, neumí psát… Jak mám takové bezelstné stvoření učit vyhledávat si informace, když vůbec netuší, jak s nimi pracovat ani jak je získat a není toho ani technicky schopno? Jak ho mám naučit znát a používat písmenka, když se je „nenabifluje“ nazpaměť? A co čísla a příklady? Jak bude vědět, co znamená číslice dvě a znaménko plus a mínus (později krát a děleno), když se to „nenabifluje“? A co pak až tyhle základy bude umět? Co násobilka, stavba věty, pravopis, interpunkce? A co další předměty? Jak v prvouce bez tlaku na zapamatování předám žákům informace o naprosto základních věcech, jako je třeba číslo na záchranou službu, základní dopravní předpisy nebo psaní adresy na úřední dokumenty? A co vlastivěda a přírodověda? Tu nemáme na první stupni raději učit vůbec? Nebo jak? Ta je přece celá jen o tom, že si prostě děti musí určité základní pilíře zapamatovat, aby na ně pak mohly stavět a nabalovat informace, které si třeba už jen vyhledají (ale musí vědět, že Čechy jsou v Evropě a kočka je savec, jinak můžou u vyhledávačů sedět do skonání světa a nenajdou nic konkrétního). Jak na to bez „biflování“? Poraďte…
Vážně, chci slyšet konkrétní návrhy, jak tohle všechno my zastaralé a hloupé učitelky máme „moderně“ učit, aniž bychom to PRVOSTUPŇOVÝM dětem (samozřejmě přiměřeným a co možná nejpoutavějším a nejméně demotivujícím způsobem) doslova „nalily“ do hlavinek? V tomhle nám fakt moderní technologie nepomůžou, nebo odvedou úplně stejnou službu jako papír a tužka (jen efektněji a dráž). Teda alespoň do doby, než někdo vymyslí a voperuje takovému sladkému šestiletému andílkovi do hlavy čip, ke kterému ho každé ráno v osm hodin připojíme USB kabelem (v „modernějších“ školských zařízeních dokonce bezdrátově přes WIFI) a nahrajeme mu do něj vše, co potřebuje znát. Pak ano, pak nebudeme muset naše malé žáky nic „biflovat“ a už od prvního stupně je budeme moci pouze učit, jak s dostupnými informacemi zacházet. Ale dokud tato technická revoluce neproběhne, buďte příště tak hodní a alespoň v těch svých litaniích o zlém a zastaralém školství rozlišujte mezi jednotlivými stupni, protože jinak jsou úplně k ničemu a každého, kdo o tématu alespoň trochu přemýšlí (nebo, nedej bože, něco ví z praxe) odradí už při první větě.
A to raději ani nezmiňuju tu obrovskou díru v dnešních kritických úvahách směřovaných na děti učící se něco zpaměti, která spočívá v ignorování nutnosti naučit jejich mozek se učit. I kvůli tomu je totiž nutné občas po žácích chtít, aby se naučili i něco, co nechtějí a o čem jsou přesvědčení, že jim to nikdy k ničemu nebude (a možná i mají pravdu), protože pokud to úplně dělat přestanou, jejich mozky zakrní a už nikdy se nebudou novým věcem učit tak snadno, jak by bylo v jejich silách, kdyby byly adekvátně procvičovány. Takové děti a mladí lidé si pak nezapamatují ani to, co by vědět chtěli a potřebovali, nebo jim to dá daleko více práce. Ale to je téma na někdy jindy, protože zde už existují různé pohledy na věc. Ale v případě žáků na prvním stupni prostě jiný pohled není. Ti se prostě něco nazpaměť učit musí i kdyby čert na koze jezdil, jak by řekla moje babička…
