Článek
Jak už nejspíše mnozí uhodli, jako pedagožka pracující s dětmi na prvním stupni, reaguji tímto článkem na aktuálně silně propíranou kauzu „učitelské hyeny“ (zdroj např. https://medium.seznam.cz/clanek/zuzana-ruzickova-druhak-dostal-kouli-z-cestiny-hyena-nana-prisera-lync-jeho-ucitelky-v-mediich-a-na-siti-24739), která si dovolila hodnotit (nutno podotknout, že podle dostupných informací nespolupracujícího a podvádějícího) žáka prvního stupně nejhorší možnou známkou a měla tu smůlu, že se tímto činem (a za značné asistence médií) dostala do hledáčku jistého samozvaného školního inkvizitora, který si na jejím selhání rád a opakovaně přihřál polívčičku (zdroj: např. https://medium.seznam.cz/clanek/liny-ucitel-lync-ucitelu-ano-protoze-pomaha-25089). Nebudu zabředat do detailů ani hlouběji řešit tuhle dostatečně „prořešenou“ kauzu, protože si nemyslím, že to má ještě smysl. Nicméně dovolím si na její popud nahlédnout tak trošku pod povrch věcí. Konkrétně tedy na problém pozitivní motivace, která by ve skutečnosti problémem vůbec nebyla, kdyby s ní mnozí nezacházeli tak neohrabaně, že by si i slon v porcelánu počínal líp. Ale vezměme to hezky od začátku…
V první řadě je totiž třeba si říct, co se pod pojmem „pozitivní motivace“ vlastně skrývá a jak ji v kontextu tohoto článku (a především kontextu vzdělávání dětí na prvním stupni) chápeme. Odborná definice tvrdí, že: „Pozitivní motivace je založena na odměně za lepší výkony (materiální, morální ocenění či pocit seberealizace).“ Co je na tom špatného, ptáte se? Vůbec nic! Naopak, pozitivní motivace v tomto podání je samozřejmě daleko lepší, než motivace negativní a je potřeba ji na děti školou povinné uplatňovat tak často a v tak hojné míře, jak jen to je možné.
Problém s pozitivní motivací (a téma mého dnešního článku) ovšem nastává ve chvíli, kdy je prezentována stylem, jakým se o ni v současnosti mluví nejčastěji a v jakým se jí v různých diskuzích a textech velmi často zaklínají různí „pseudoodborníci“ a samozvaní experti na vzdělávání. A to jak z řad rodičů a laické veřejnosti, tak bohužel i z nutně zatuchlých vod akademických (ještě jednou zdravíme našeho líného „inkvizitora„). V té chvíli totiž tento úžasný vzdělávací nástroj zmutuje v jakési podivné zlovolné monstrum, které zcela vypustí druhou část definice hovořící o „lepším výkonu“ a začne po učitelích požadovat, aby děti na prvním stupni hodnotili prakticky jen pozitivně, nebo raději vůbec, protože jinak je „demotivují, vezmou jim chuť se vzdělávat, traumatizují je a způsobí jim doživotní zdravotní následky ve formě silné alergie na lepek“ (no dobře, to poslední možná ne, ale jinak to prostě bude pro ty nebohé dětské duše horor a děsivé trauma).
A je opravdu jedno, jestli mluvíme o dnes tak nenáviděném známkování na škále jedna až pět, nebo naopak o glorifikovaném slovním hodnocení (případně jakékoliv další formě hodnocení, od razítek se smajlíky, přes kartičky s pochvalou až po drobné odměny). Ono je totiž ve výsledku celkem jedno, jestli Pepíček dostane za cvičení z matematiky jedničku, usmívajíc se razítko nebo papír s větou „umí krásně a rychle odčítat“, když správně trefí sotva třetinu výsledků. Všechno bude úplně stejně blbě a to nikoliv jen kvůli Pepíčkovi, který se tak včas a bez jakýchkoliv dramat nedozví, že mu matika prostě ještě moc nejde a je potřeba v ní zabrat, ale taky kvůli Aničce z vedlejší lavice, která má všechny příklady správně a přesto dostane úplně stejné hodnocení. A to je právě ten kámen úrazu, o kterém se v tomto pokřiveném výkladu pozitivní motivace raději vůbec nikdo nezmiňuje, ale který mi jako pedagogovi nejvíce leží v žaludku.
On se totiž Pepíček dřív, nebo později stejně dozví, že v počtech musí přidat, ať už mu jako učitel předvedu při hodnocení jeho práce cokoliv, včetně muzikálového čísla. Problémem je, že pod vlivem tohohle hloupého sluníčkového přístupu se mi na to počítání vybodne i Andula, která by klidně mohla být matematickým géniem, ale proč by si s tím pro pána jána měla lámat hlavinku, když stačí, aby spočítala jen tolik příkladů, kolik jich zmákne Pepča a na zbytek cvičení si dala nohy na lavici a zahrála si na generátor náhodných čísel? Však dostane totéž krásné hodnocení, tak proč se zbytečně namáhat víc, než je třeba? A co teprve Lojza v zadní lavici? Ten nebude počítat už vůbec, protože když předem ví, že pokud se mu nepovede spočítat skoro nic, nedostane hodnocení žádné (aby ho pětka nedej bože nedemotivovala), nemá nejen co ztratit, ale ani získat. Ono totiž žádné hodnocení je světe div se… žádné hodnocení. Tak proč by se měl o něco pokoušet, když při nejhorším se mu nestane… Nic? (A příště zas a pak zase a nakonec mu budu muset jako učitelka nějakou tu známku/výstup uměle vytvořit, protože propadnout ho přeci nenechám a něco mu na závěr roku do vysvědčení/hodnocení napsat musím).
A ne, nesnažte se mi tvrdit, že to tak nebude a že záleží jen na mně, jako na pedagogovi, jak to zmiňovaným dětem vysvětlím a jaké klima ve třídě nastolím, protože pokud mají něco malé děti dokonale vytříbené už od školky, je to smysl pro fair play (někdy až extrémně vyladěný jejich směrem, což ví asi každý rodič, kterému se někdy stalo, že svým dvěma ratolestem nedal na svačinu úplně stejně velká jablka a pak to od nich šeredně schytal). Zkrátka a dobře, takováhle do očí bijící nespravedlnost vám u nich prostě neprojde ať už ji zabalíte do sebelíbivějšího balíčku. Ponesou si ji hluboko v sobě a vy v jejich očích ztratíte to nejcennější, co jako pedagog máte… jejich důvěru. To je výhra, co? Takže nakonec tu máme pošramocené vztahy mezi spolužáky (závist), pošramocené vazby mezi pedagogem a žáky (ztráta pocitu bezpečí) a nádavkem v té třídě počítat nejlíp, jak umí, nebude už vůbec nikdo, protože už to mají všechny děti dávno spočítané… Spočítané, že pokud pro dosažení kladného hodnocení stačí jen málo, není třeba dělat víc a pokud to nejhorší, co se jim stane, je, že se nestane nic, nemá smysl se o něco pokoušet.
Jistě, jedna hodina matematiky v první třídě možná ještě není takový problém, ale pokud se po učitelích chce, aby takhle katastrofálně hodnotili na prvním stupni vše, jaký signál myslíte, že tím svým svěřencům vysílají? Co je tímhle naučí? Ona se na prvním stupni totiž neučí jen látka, ale hlavně to, JAK se mají děti učit, a pokud jim od první třídy vštípíme, že není potřeba se příliš namáhat, už to nikdy nedoženeme! Potáhne se to s nim dál a dál, až jednou dojdou do bodu, kdy už se učit prostě nedokážou, i kdyby chtěly. Dětský mozek je totiž jako houba, takže dokáže velmi dobře nasávat informace… ale taky dokáže hodně rychle vyschnout a přesně to se už dnešním dětem bohužel děje (proto je třeba neustále snižovat ve školách nároky). A ano, může za to mimo jiné i tohle nesmyslné nastavení pozitivní motivace, která místo aby motivovala, dělá pravý opak u všech, kdo jsou nejen jejími „obětmi“, ale i pouhými svědky.
Abych své myšlenky nějak shrnula, pozitivní motivace je super nástroj. Ale musí být prostě používána s citem a skutečně jen tam, kde to dává smysl, což by si měli všichni ti křiklouni, co volají po lynčování přísných pedagogů, uvědomit. Pochválit dítě, i když se mu něco ve škole nepovede? Ale ovšem, s tím rozhodně problém nemám! Tomu se říká „individuální přístup“, protože skoro vždycky JE co pochválit. Pepovi se možná nepovedlo spočítat správně příklady, a tak z nich dostal za tři (aby on i maminka doma věděli, že tohle je prostě potřeba dopilovat), ale zase má moc pěknou úpravu v sešitě. A při tělocviku byl nejrychlejší z družstva a o výtvarce se moc snažil a má krásný obrázek. TO je pozitivní motivace. Ne dělat z Pepy poloboha, kterému jde úplně všechno, i když nejde, a tím v něm zadupat veškerou snahu být v něčem lepší a ve všech kolem ho alespoň zkusit překonat.
Závěrem si dovolím malý popkulturní odkaz. Pokaždé, když někde čtu výlevy o tom, jak je třeba děti jen chválit, vzpomenu si na druhý díl americké komedie Machři. Kdo zná, nejspíš už tuší, kdo ne, nebo si film nevybavuje, v tomto filmu sledujeme několik rodin a jedna z nich ve svém malém synovi „buduje sebevědomí“ tím, že mu neustále říká, že je ve všem génius. Dítě je přitom… nu, spíše na opačné straně hodnotící škály (kulantně řečeno). Absolutně to o sobě ale netuší a je tak celému okolí pro smích. Vrcholem je ovšem scéna, kdy dotyčný chlapec náhodou zabrnká na klavír a odhalí tak, že je fenomenálním talentem na úrovni Beethovena. Jeho otec je z toho v šoku a provolává mu slávu. A víte, jaká je chlapcova reakce? Žádná. Z pochvaly, že je génius, nejenže nemá vůbec radost, ale vlastně ji ani neregistruje. Proč by taky měl? Vždyť až doteď byl géniem úplně vždy a ve všem, to, že umí hrát na klavír, aniž by se to kdy učil, je normálka. Je to směšné? Možná, ale vlastně taky smutné…
A stejně smutný bude i život mnohých „pozitivně motivovaných“ dětí, které nejenže nikdy nepřijdou na to, v čem jsou opravdu dobré, ale taky se jednou bolestivě střetnou s realitou, když zjistí, že v něčem dobré nejsou. A věřte mi, nebo ne, ale pětka na prvním stupni zdaleka nebolí a netraumatizuje tak, jako nepřijetí na vysněnou střední, nebo vyhazov z práce, v níž jste viděli svou budoucnost. Tak na to myslete, až zas někdy budete odsuzovat učitelku, která si dovolila někoho přísněji hodnotit. Většina to fakt nedělá kvůli sobě…
