Střezte děti před pštrosími učitelkami!

Nejhorší na tom je, že podobné argumenty, jako se objevily v daném blogu, slýchávám tu a tam i na školeních. Tedy ho zastávají i další. Autorka vystupuje pod krycím jménem – něco jako „Pštros emu 30“. To se dá vyložit ve skrytém významu jako přiznání, že před kvalitní výukou strká hlavu do písku a číslo udává, co já vím, třeba IQ? My ovšem víme, že ve skutečnosti pštros jen hlavu sklání, do písku ji neboří, ale nejchytřejší pták ze všech to tedy opravdu není. Pojďme tedy zkoumat, co nám to prezentuje tento učitelský pštros.

Pštros emu 33: Problém s pozitivní motivací (a téma mého dnešního článku) ovšem nastává ve chvíli, kdy je prezentována stylem, jakým se o ni v současnosti mluví nejčastěji a v jakým se jí v různých diskuzích a textech velmi často zaklínají různí „pseudoodborníci“ a samozvaní experti na vzdělávání. … V té chvíli totiž tento úžasný vzdělávací nástroj zmutuje v jakési podivné zlovolné monstrum, které zcela vypustí druhou část definice hovořící o „lepším výkonu“ a začne po učitelích požadovat, aby děti na prvním stupni hodnotili prakticky jen pozitivně, nebo raději vůbec, protože jinak je „demotivují, vezmou jim chuť se vzdělávat, traumatizují je a způsobí jim doživotní zdravotní následky ve formě silné alergie na lepek“ (no dobře, to poslední možná ne, ale jinak to prostě bude pro ty nebohé dětské duše horor a děsivé trauma).

Líný učitel: Rádoby vtipné prvky vynecháme. Fascinující je, že podobní kritici vždy nejvíc ukáží prstem na sebe, jak málo rozumí pedagogice. To je v případě jakékoliv učitelky profesní selhání. Včetně autorky. To ona je „pseudoodborník“, protože píše nesmysly. Nemusí být člověk expert ani akademik, aby věděl, že podporující hodnocení (tedy individuální, optimistické, formativní, pozitivní a konkrétní) nemusí být a ani není zbaveno kritiky a označení rezerv žáka. Je to jen realizováno pedagogicky citlivě a s uvedením toho, jak a proč tyto rezervy odstranit. Pokud se žák zmýlí a chybuje, je nejlepší cestou vlastní oprava. Nejlépe při vědomí, kde jsem se chyby dopustil. Trestat chyby špatnou známkou je na nic. To, co způsobují špatné známky a necitlivý přístup učitele - myslím tím nyní nejen poškození psychické, ale někdy i zdravotní – je v mnoha případech zdokumentováno a výzkumy popsáno. Není to veselé čtení. Dělat si z toho legraci je lidská ubohost.

Pštros emu 33: Ono je totiž ve výsledku celkem jedno, jestli Pepíček dostane za cvičení z matematiky jedničku, usmívajíc se razítko nebo papír s větou „umí krásně a rychle odčítat“, když správně trefí sotva třetinu výsledků. Všechno bude úplně stejně blbě a to nikoliv jen kvůli Pepíčkovi, který se tak včas a bez jakýchkoliv dramat nedozví, že mu matika prostě ještě moc nejde a je potřeba v ní zabrat, ale taky kvůli Aničce z vedlejší lavice, která má všechny příklady správně a přesto dostane úplně stejné hodnocení. A to je právě ten kámen úrazu, o kterém se v tomto pokřiveném výkladu pozitivní motivace raději vůbec nikdo nezmiňuje, ale který mi jako pedagogovi nejvíce leží v žaludku.

Líný učitel: U dobrého učitele by Pepíček samozřejmě nedostal razítko nebo jedničku za „trefení sotva třetiny výsledků“. Dostal by příklady, které zvládne a spočítá. Říká se tomu individuální přístup a diferenciace obtížnosti. Jen u mizerného učitele dělají všichni žáci ve třídě ty stejné příklady. A samozřejmě Pepíček ví, co mu jde a o co mu nejde – právě proto, že místo nějaké pětky dostane konkrétní a formativní zpětnou vazbu. Anička nedostává „stejné hodnocení“, protože počítala jiné příklady a zpětná vazba směrem k ní je tedy jiná. Samozřejmě, mohou dostat oba i jedničky, protože oba splnili své úkoly. Takhle přesně se má plnit RVP, ale nač to vykládat pštrosí učitelce, která zamrzla v osnovách z roku 1976? Žák, který dostává jedničku, jen když vše umí bezchybně a tedy na výbornou - to je zastaralý a nepedagogický pohled toho, kdo ještě nevybředl z osnov. Ty jsou ale už skoro dvacet let mrtvé, jakkoliv to mnozí ve školách nezaznamenali. Je hezké, že autorka sebekriticky píše o „pokřiveném výkladu pozitivní motivace“, protože její hloupý popis je přesně takový, pokřivený. Příklady z praxe hovoří jasně. Žák měl učitelku v první třídě, která mu umožnila pracovat jeho tempem. Tedy zvládl v prvním ročníku početnice i z druhé třídy. Spočítal je ještě s několika spolužáky, zatímco jiní šli pomalejší cestou. Není důvod dávat rychlejším jedničky a pomalejším pětky – každý pracuje jinak a není proč je srovnávat. Když potom matematiku v další třídě jiná učitelka vedla tak, že všechny děti plnily stejné úkoly ve stejný čas, ztratili motivaci nejen ti nadaní (kteří čekali na druhé), ale i ti nadaní méně (kteří potřebovali svůj čas a svoji obtížnost, kterou neměli). Který typ nám tady podstrkuje pštrosí autorka, je jasné: ten méně motivující, méně efektivní, méně učitelsky kvalitní. To, aby všichni ve třídě pracovali na tomtéž, se podobá restauraci, která uvaří jen jedno jídlo. Ano, kuchaři / učiteli takto možná projde, že je matlák, ale divíte se, že mnohým hostům / žákům nechutná?

Pštros emu 33: Problémem je, že pod vlivem tohohle hloupého sluníčkového přístupu se mi na to počítání vybodne i Andula, která by klidně mohla být matematickým géniem, ale proč by si s tím pro pána jána měla lámat hlavinku, když stačí, aby spočítala jen tolik příkladů, kolik jich zmákne Pepča a na zbytek cvičení si dala nohy na lavici a zahrála si na generátor náhodných čísel? Však dostane totéž krásné hodnocení, tak proč se zbytečně namáhat víc, než je třeba?

Líný učitel: Hlavně ať se nezapomene vynadat sluníčkářům, to je základní myšlenka pedagogických dezolátů. Andula, pokud by měla být matematickým géniem, se jím stane u kvalitního učitele, který jí dává úkoly na míru, jež ji motivují. Nestačí ji Pepčovy příklady, tedy má jiné. Anebo – světe div se - může někdy Pepíkovi pomoci, protože vzájemné učení něco dává učenému i učiteli z řad žáků. Navíc žáci v dobré třídě nepracují kvůli učiteli, ale protože je práce zajímá a baví. Proč by se Andula vybodla na počítání, pokud by jí bavilo a těšilo? Znak té nejlepší kvality výuky je ten, že žáci učitele ani nepotřebují.

Pštros emu 33: A co teprve Lojza v zadní lavici? Ten nebude počítat už vůbec, protože když předem ví, že pokud se mu nepovede spočítat skoro nic, nedostane hodnocení žádné (aby ho pětka nedej bože nedemotivovala), nemá nejen co ztratit, ale ani získat. Ono totiž žádné hodnocení je světe div se… žádné hodnocení. Tak proč by se měl o něco pokoušet, když při nejhorším se mu nestane… Nic?

Líný učitel: Lojzovi se u kvalitního učitele podaří spočítat příklady, protože učitel respektuje jeho úroveň (opět vítejte ve světě individuálního přístupu). A opět, pokud se mu nějaké spočítat nepodaří, dostane zpětnou vazbu a pokusí se znovu. Nedostává trest špatnou známkou. A proč by se měl pokoušet? Protože ví, že se mu to může podařit! Radost z úspěchu musí prožívat každý žák, protože kvalitní motivace potřebuje pozitivní emoci, stejně jako jakákoliv práce. To neznamená nekriticky chválit, ale vyváženě hodnotit s důrazem na formativní prvky. Kdo mluví „žádném hodnocení“? To už je taková strategie nedouků: nejdříve napíšeme úplný nesmysl a pak ho vyvrátíme. Ale pozor na to, aby to vyvrácení nebyla ještě větší pitomost! Pštrosům se to stává často.

Pštros emu 33: Pokud mají něco malé děti dokonale vytříbené už od školky, je to smysl pro fair play (někdy až extrémně vyladěný jejich směrem, což ví asi každý rodič, kterému se někdy stalo, že svým dvěma ratolestem nedal na svačinu úplně stejně velká jablka a pak to od nich šeredně schytal). Zkrátka a dobře, takováhle do očí bijící nespravedlnost vám u nich prostě neprojde ať už ji zabalíte do sebelíbivějšího balíčku. Ponesou si ji hluboko v sobě a vy v jejich očích ztratíte to nejcennější, co jako pedagog máte… jejich důvěru.

Líný učitel: Pokud bychom hledali tu nejstupidnější pasáž, byla by to nejspíš tahle. Fair play neznamená všem nastavit stejné hodnotící výkonové podmínky. To přece férové vůbec není! Fair play ve třídě znamená úplný opak: hodnotit individuálně, podle dispozic žáků. Děti se mezi sebou porovnávají jako hyeny jen tehdy, pokud je stejná hyena jejich učitelka. Tisíce žáků ve stovkách dobrých škol se nesrovnávají mezi sebou, protože to nedělají ani jejich učitelé, ale pomáhají si a jednají jako tým. Tým, kde každý má své silné i slabé stránky a jeden se na druhého může spolehnout. Nadaní žáci v dobrém klimatu třídy nepotřebují pole poražených, aby byli spokojeni. Naopak: mají radost z úspěchů svých a také z úspěchů svých kamarádů. Rozumím tomu, že si to pokřivené charaktery ani neumějí představit. Příklad s jablkem pro sourozence ukazuje, že mizerný učitel je – vcelku logicky – i mizerný rodič, stejně jako nejspíš autorka. Protože například moje dvě děti (a je to z mnoha situací potvrzené), by si to větší jablko navzájem nabízeli, stejně jako si dávají přednost v mnoha dalších věcech. Mají se totiž rádi a navzájem si přejí. Stejně jako žáci ve třídě s dobrým klimatem. Myšlenka, že ten, kdo dává některým žákům jedničky a jiným pětky má „jejich důvěru“, je prostě z vesmíru hlubokého bláznovství. Jiné označení pro to není.

Pštros emu 33: Takže nakonec tu máme pošramocené vztahy mezi spolužáky (závist), pošramocené vazby mezi pedagogem a žáky (ztráta pocitu bezpečí) a nádavkem v té třídě počítat nejlíp, jak umí, nebude už vůbec nikdo, protože už to mají všechny děti dávno spočítané… Spočítané, že pokud pro dosažení kladného hodnocení stačí jen málo, není třeba dělat víc a pokud to nejhorší, co se jim stane, je, že se nestane nic, nemá smysl se o něco pokoušet.

Líný učitel: Tak zpět, nejhloupější pasáž je tato. Malá rekapitulace. Podle autorky tam, kde může být úspěšný každý žák, jsou „pošramocené vztahy mezi spolužáky“ a „závist“? Zatímco tam, kde jsou úspěchy vyhrazené jen elitě a kde učitelka sází i v první třídě pětky, je to OK? Tvrdí autorka, že tam, kde chyby nejsou trestány, ale pracuje se s nimi, dochází ke „ztrátě pocitu bezpečí“? Zatímco tam, kde může přilétnout pětka, jakmile žák udělá několik chyb (v úkolech, kterým často vinou učitele ani nerozumí), pocit bezpečí snad má? Navíc: ve světě kvalitní výuky nestačí k „dosažení kladného hodnocení jen málo“. Musíte udělat hodně – vtip je v tom, že na své úrovni a že vás to zajímá a baví. A samozřejmě to není tak, že se pak „nestane nic“. Protože kvalitní učitel hodnotí mnohem více než nekvalitní. Pestrými formami, různým způsobem, mnohdy se zapojením samého žáka. Je opravdu dobře ilustrativní, jak někdo, kdo tak mizerně rozumí výuce, kritizuje něco, čemu nerozumí a co v jeho představách vůbec neodpovídá realitě. Něco jako by tato učitelka v Michelinské restauraci kritizovala plastikové příbory a papírové talíře, ze kterých jí jen ona sama. Ne, milá paní nekompetentní, u nás opravdu plastikové příbory nevedeme!

Pštros emu 33: A stejně smutný bude i život mnohých „pozitivně motivovaných“ dětí, které nejenže nikdy nepřijdou na to, v čem jsou opravdu dobré, ale taky se jednou bolestivě střetnou s realitou, když zjistí, že v něčem dobré nejsou. A věřte mi, nebo ne, ale pětka na prvním stupni zdaleka nebolí a netraumatizuje tak, jako nepřijetí na vysněnou střední, nebo vyhazov z práce, v níž jste viděli svou budoucnost. Tak na to myslete, až zas někdy budete odsuzovat učitelku, která si dovolila někoho přísněji hodnotit. Většina to fakt nedělá kvůli sobě…

Líný učitel: Pardon, ještě jednou odvolávám – TOHLE musí být ta nejhloupější pasáž. Jen si představte dva obrázky. Jeden jen ze pštrosí školy, kde žák dostane pětku. Za chyby v učivu, kterému doposud nerozumí. A pak je tu obrázek z kvalitní školy, kdy děti pětku nedostanou, zato s učitelkou pracují s chybou, navzájem si pomáhají s postupem a řešením a kde žák dostane přesnou, konkrétní a formativní zpětnou vazbu. Žáci jsou tu vedeni k sebehodnocení a vzájemnému hodnocení a učitel u nich postupně tuto roli posiluje. Žáci které školy lépe zjišťují, v čem dobré jsou a v čem nejsou? Copak v životě potřebujeme učitele s pětkou, abychom poznali, v čem jsme a nejsme dobří? Pokud máme rozvinuté potřebné hodnotící dovednosti, tak ne. Pštrosí škola nás na realitu nepřipravuje, tam je samozvaný hodnotitel jen učitel. Běda dítěti, pokud pedagogice rozumí jako pštros emu! To, že pětka na prvním stupni (a zejména v první a druhé třídě) nebolí, je lež. Pojmenování učitelů, kteří sázejí pětky na prvním stupni (a zejména v prvních dvou ročnících) jako těch, kdo „přísněji hodnotí“ je ukázková manipulace a pokrytectví. Jsou to lidé, co se stali pedagogy omylem, bez odbornosti a potřebné empatie, ti nejhorší z nejhorších. Myšlenka, že aby žáci byli přijímáni na střední školu, musí dostávat pětky na prvním stupni a mít učitelku, která „přísněji hodnotí“, je gigantická hloupost.

Skoro tak velká, jako tvrdit, že učitelka nedává pětky „kvůli sobě“. Přitom je to jen kvůli ní, že děti přicházejí o motivaci. A je to opět jen kvůli ní, když už v tomto věku začíná vyrábět neúspěšné žáky a svou mizernou prací jim bere radost ze vzdělávání. Podobné případy „přísněji hodnotící“ učitelky mají někdy blízko k šikaně, týrání a psychickému (i fyzickému) ubližování žákům. Děti, zejména v prvních třídách školní docházky, nemají ještě vyvinuty obranné mechanismy a lehce podléhají monstrům za katedrou, pokud mají na podobné „učitelské“ exempláře smůlu . Tak na to myslete, až děti zase na podobnou „učitelku“ narazí a braňte je ze všech sil.

Odkazy:

https://medium.seznam.cz/clanek/emma33-pozitivni-motivace-na-prvnim-stupni-dobry-sluha-ale-zly-pan-25267

https://robertcapek.cz/6700-2/