Článek
Článek „Z dětí rostou spratci a můžeme za to všichni“ mi přišel velice zajímavý a má podle mého názoru rozhodně pravdu v tom, že problémy u mnoha starších dětí a teenagerů pramení z nudy a nedostatečného vyžití. Povalovat se doma nebo maximálně někde v parku a civět do mobilu skutečně není příliš naplňující a dřív nebo později to logicky vede k tomu, že znuděné dítě (či v horším případě dospívající jedinec, který má už tak díky hormonálnímu kolotoči hlavu „v pejru“) začne vymýšlet lotroviny. Ostatně pořekadlo, že „kdo si hraje, nezlobí“, platí na sto procent. JENŽE…
S čím ve zmiňovaném článku už tak docela souhlasit nemůžu, je tvrzení, že za to můžeme my dospělí. Nicméně takhle… My dospělí za to skutečně MŮŽEME, ale ne tím, že bychom nedali dětem a mládeži dostatek příležitostí, jak se ve volném čase realizovat. Samozřejmě tedy nevím, jak je na tom konkrétně autor/ka článku a jak to vypadá v jeho/její sociální bublině, ale obecně vzato jsou nejrůznějších zájmových kroužků, kurzů, soustředění, spolků a já nevím čeho všeho určeného pro děti druhého stupně a výše v naší republice doslova tuny! Ve velkým městech je nabídka dokonce tak bohatá, že se v ní člověk ani pořádně neorientuje a ani my, kdo žijeme na vesnici, si nemáme nač stězovat díky menším městům, která se předhánějí v tom, kolik nabídnou mládeži „smysluplného“ vyžití.
Možnosti, jak zmiňovanou věkovou skupinu zabavit, tedy jsou, ne že ne. Problém je spíše v tom, že je tato nabídka mnohdy nevyužitá, není o ni mezi mladými zájem, kurzy a kroužky zůstávají poloprázdné a sportovní, nebo různé zájmové spolky se rvou do krve o těch pár zájemců, kteří je drží nad vodou, protože jim neustále hrozí uzavření pro nedostatek členů. Děti a mládež bych z toho však nevinila. Nebo alespoň ne na první dobrou. Jistě, určitě se mezi nimi najdou chroničtí lenoši, které člověk nedostane z baráku ani heverem, uzavření introverti, kteří by třeba i nějaký koníček provozovali rádi, jen kdyby u toho nebylo tolik cizích lidí, případně „mladí a neklidní“, kteří prostě mají tak specifické zájmy, že se organizovaně provozovat nedají (přeci jen „Kroužek mladých Youtuberů“ nebo „Oddíl přátel sociálních sítí“ aby člověk v nabídce pohledal).
Hlavní problém ale vidím jinde a to je doslova v „předávkování“ a přesycení mládeže, kterým si dnešní generace dětí prochází ještě dávno před tím, než se z nich ta „mládež“ vůbec stane (nejčastěji v rozpětí od předškolního do mladšího školního věku). A to padá plně na bedra jejich rodičů! Schválně se nad tím někdy zamyslete a zkuste spočítat, kolik má takové dnešní průměrné dítě kroužků a mimoškolních zájmových aktivit. No, prsty obou rukou vám k tomu stačit nebudou a čím vyšší společenskou třídu obyvatelstva budete posuzovat, tím spíš vám bude na houby i případné vyzutí bot a ponožek. Jak je zmíněno výše, začíná to většinou už v předškolním věku, někdy dokonce ještě dříve v rámci různých center a herniček pro maminky s batolaty (a to raději nemluvím o plavání, józe či cvičení pro miminka!). A od nástupu do první třídy to jede jako na horské dráze, která však míří pořád jen vzhůru… a vzhůru… a vzhůru… Až s prvním nástupem pubertálních nálad, (přicházejících k dnešním dětem už někdy kolem 11. roku života) zahájí prudký sešup až k nule, protože „matko a otče, jste trapní, nechápete mě a já vám na ty kroužky už z vysoka…“
A ne, nekritizuji fakt, že nabídka kroužků pro malé děti je široká. To by mě vůbec nenapadlo. Naopak je super, že si z ní může vybrat téměř každý, ať už jde o malého sportovce, vědátora nebo umělce. Kritizuji to, že rodiče mají pocit, že „kolik kroužků jejich ratolest vyzkouší, tolikrát bude šťastným dítětem“, což je strašně špatně! Ve jménu této zcestné filozofie pak totiž nejen že rozplánují svým ratolestem prakticky každou minutu, kdy ta nebožátka nejí, nespí, nebo nesedí ve škole, ale nerozpakují se jejich program neustále měnit a nechat je během jednoho školního roku vystřídat klidně i dvě, nebo dokonce tři „sady“ kroužků. A když mluvím o „sadě kroužků“, myslím tím balík čítající minimálně dva, ale spíše tři kroužky denně pět dní v týdnu, plus několik soustředění, závodů, koncertů či utkání o víkendech. Však jeden kroužek dítě stihne ráno před školou, jeden v rámci družiny a minimálně ještě jeden (ale spíš dva) odpoledne a večer. A samozřejmě čím širší záběr, tím lépe!
A kde je dítě?
Ještě za mých mladých let (což fakt není za dob krále koně) bylo obvyklé, že každé dítko (krom těch největších renesančních géniů) tíhlo k určitému druhu koníčku. Někdo zpíval, někdo hrál na nástroje, někdo maloval nebo dělal keramiku, jiný sportoval či tančil v týmu, další zase spíš preferoval sporty pro jednotlivce nebo balet. Podle toho si pak děti volily své organizované volnočasové aktivity, a i když i tak samozřejmě docházelo ke změnám a obratům (protože děti se prostě hledají a je to tak správně), fakt nebylo běžné, aby někdo chodit jeden rok na ragby a judo a druhý na balet a keramiku. Ale dnes? Dneska je to takový guláš, že by ho neuvařil ani pejsek s kočičkou! Pohybové aktivity střídají jazykové kurzy, do toho kreativně zaměřené kroužky, vzdělávací kroužky, herní kroužky… A to vše samozřejmě co rok (spíše tedy co pololetí) pořádně prostřídat, promíchat a nakombinovat. Musíme toho přeci co nejvíc stihnout, dokud je dítě malé a jeho mozek „nasává“ informace!
A kde že je v tomto procesu to dítě a jeho vlastní názor a zájmy? No, samozřejmě až někde na chvostu, protože „je přece malé, neví co by chtělo a je třeba ho rozvíjet po všech stránkách“. No, jako jo… Rozvoj je super, ale čeho je moc, toho je příliš. A trávení volného času by mělo být v první řadě přeci záležitostí osoby, která ten čas tráví. A až pak by mělo být sestavené do tabulek podle vnějších kritérií (mezi něž nejčastěji patří: zájmy a nenaplněné touhy rodičů, pracovní doba členů rodiny, finanční možnosti, nabídka v nejbližším městě/domovské škole, harmonogramy kamarádů a sourozenců, prestiž jednotlivých aktivit, potenciál pro super fotky na instáč, závěry z tarotových karet a předpovědi Delfské věštkyně-no, dobrá, ty poslední dvě možná hrají roli jen někdy, ale chápete co myslím, ne?).
Ale HLAVNĚ, hlavně by tohle „kroužkové safari“ nemělo být umrtvující a otravné pro ty nebohé děti, kterých se v první řadě týká. Což se ale bohužel děje čím dál tím častěji. Ať už je to proto, že nejsou od malička vedené k tomu, aby dokončily započatou práci (a tudíž se každý měsíc hlásí někam jinam, protože zjistili, že je to tam vlastně nebaví), nebo proto, že toho mají zkrátka moc a nestíhají být dětmi a mít čas pro sebe. Tak jako tak postupně tohle přehlcení vede k tomu, že než je jim nějakých těch jedenáct nebo dvanáct, mají vyzkoušeno už prakticky všechno, co na trhu existuje. Už byly mažoretkami, umělci, sportovci, zpěváky, hrály na několik nástrojů, slepovaly modely, vařily, včelařily, učily se jazyky… A ANI JEDNO z toho nedělaly pořádně, dlouhodobě, se skutečným zanícením a tak, aby je to neunavilo a neznechutilo, ale naopak jim to pomohlo odhalit svůj potenciál, aktivně si odpočinout a najít podobně smýšlející lidi. A přesně to byl koníčky měly dělat, proto je přeci provozujeme!
Nemůžeme se tudíž pak divit, že starší děti a teenageři se raději bezcílně poflakují nebo válí doma u tabletu, než by provozovaly nějaké hobby. Oni žádné hobby vlastně už nemají. Z pohledu volnočasových aktivit už prožili nejméně pět životů a je pro ně zatraceně těžké k něčemu z toho se vracet, nebo to zkoušet znovu, jinak a lépe (On v sobě prostě těžko někdo odhalí druhého Paganiniho, když jediné jeho dětské vzpomínky na hraní na housle jsou řev a hysterické scény, když ho rodiče za nohu táhly do hudebky, zatímco jeho snem bylo chodit s kámoši na fotbal). Občas se to povede, rozhodně netvrdím, že ne. Pokud se mladému člověku podaří narazit na někoho, nebo na něco, co v něm vzbudí skutečný zájem a vášeň pro nějakou aktivitu, určitě jí rád dá druhou šanci. Ale kolik osob má takové štěstí? A kolik z nich vůbec napadne, že by o takové štěstí měly usilovat? Vždyť posedávání po parku a čučení na TikTok je o tolik jednodušší… Stejně jako je jednoduché říct, „oni jsou líní a zkažení“, nebo (jako v případě zmiňovaného článku) „ono se toho pro ně nedělá dost“. A přitom se toho spíš pro ně v určitém věku dělalo až příliš…
Zdroj obrázku: https://pixabay.com/
