Článek
Stejně tak, jako se s železnou pravidelností vrací některé módní trendy, vrací se na výsluní i různá ožehavá témata týkající se moderního vzdělávání a aktuální výchovy dětí. A jelikož jedním z takových témat je i psaní domácích úkolů na prvním stupni (záměrně píšu na prvním stupni, protože jak už naznačuje perex, na druhém stupni jde o trochu jinou otázku, kterou se dnes nebudu zabývat), respektive vůbec samotná existence domácích úloh, rozhodla jsem se k této problematice také vyjádřit. Kdo by náhodou netušil oč jde, jedná se o tlak ze strany mnohých dnešních rodičů na to, aby malé děti nedostávaly ve škole domácí úkoly, případně aby tyto úlohy určené k domácímu procvičení či zopakování získaných vědomostí existovaly jen v jakési hybridní (a zcela zbytečné) dobrovolné formě, kterou pochopitelně vypracují především (jen) ti, kdo ji vlastně nepotřebují.
Je to nápad vskutku unikátní a originální… Tedy ne, moment, zpět! Vlastně není! Ani jedno, ani druhé. Je to naopak úvaha, která svého času probleskla v hlavě asi každého z nás, a to bez ohledu na to, zda jsme měli k učení kladný, neutrální, nebo veskrze záporný vztah. Společným jmenovatel byl nicméně fakt, že ještě donedávna šlo o myšlenky, které drtivou většinu z nás napadaly v době, kdy nám nebylo více než deset let a kdy jsme si místo psaní domácího úkolu chtěli jít hrát s kamarády nebo zapnout televizi, protože učení je přeci „hroznej a zbytečnej opruz“. V pozdějších letech, kdy už jsme tak nějak pochopili, že vzdělávání je důležité a že někdy je prostě třeba dělat i věci, které nás nebaví a upřednostnit je před zábavou, nám pochopitelně domácí úkoly přestaly připadat zbytečné a nežádoucí, ale s touto přirozenou evolucí je teď zjevně konec.
Nová generace rodičů do této fáze prozatím evidentně nedospěla a nejspíš ani nikdy nedospěje, a to mimo jiné i proto, že za jejími ušlechtilými argumenty, proč je pro dobro jejich malých dětí potřeba učinit domácím úkolům přítrž, se jen výjimečně skrývá něco jiného, než sobecká nechuť trávit se svými dětmi čas jejich psaním (a to dokonce i tehdy, když se po nich u starších dětí ze 4. a 5. tříd už nechce nic jiného, než pět minut na kontrolu a podpis). Ano, tak jednoduché to je. Rodiče (ne všichni samozřejmě, ale…) jsou dnes unavení, přetažení, přepracovaní… a zkrátka a dobře, jejich děti jsou pro ně ve všední dny nejroztomilejší, když po nich nic nechtějí a jsou buď někde mimo domov (v družině, na kroužku, u babičky), nebo ve svém pokoji s tabletem či televizorem. A to se s psaním úkolů bohužel příliš neslučuje… Nicméně abych tu jen tak nemávala silnými slovy, pojďme si představit právě ony zdánlivé důvody (čti vzletné výmluvy), kvůli kterým je prý potřeba nechat domácí úkoly zmizet v propadlišti dějin. Co jsem tak vypozorovala, ve středu dění jsou tyto dva:
1) Učit se má ve škole. JEDINĚ ve škole!
Prvním argumentem, který lidé usilující o tuto radikální změnu používají asi nejčastěji, je tvrzení, že učit se mají přeci děti jedině ve škole. Kvůli tomu tam chodí a přenášet jakékoliv formy vzdělávání mimo půdu této všemocné (a v očích mnohých rodičů nejspíše i kouzelné) instituce je nežádoucí a svědčí akorát tak o nekompetentnosti pedagoga. Však i ten Komenský měl jistě svou památnou větou „Učit se, učit se, učit se!“ určitě na mysli, jedině a pouze ve školních lavicích a nikdy jinak. A už vůbec ne doma a odpoledne po škole, kdy ti sladcí, nevinní andílkové, kteří jsou jinak vzorně vychovaní, poslouchají své rodiče na slovo a od malička jsou vedení k tomu, aby měli vlastní názor… ty zatracené vlastní názory prosazují tak vehementně, že se rodičům přímo před očima mění v nevychované, rozjívené spratky, které nedostanete k psacímu stolu ani heverem! A ta zatracená učitelka, která je na tyhle situace přece školená a zná tajná hesla a magická zaklínadla, které je přimějí poslechnout, si drze sedí doma a pije kafe nad sešity. No toto! Vždyť za každým oficiálním koncem vyučovacího dne, má býti nakreslena tlustá černá čára a vše, co se událo ve škole, má zůstat ve škole. Jako v Las Vegas, však to jistě znáte…
Nu, co k tomuto názoru říci… A nebýt sprostý, že? Člověku, který má alespoň trošku potuchy o vzdělávacích mechanismech, zdravém dětském vývoji, a hlavně fungování lidské paměti by v takovém případě z prohlášení asi zbyly jen spojky a předložky. Vše ostatní by muselo být vypípáno, protože jde samozřejmě o naprostý a do nebe volající… ehm, nesmysl. Procvičovat a opakovat učivo JEDINĚ v rámci klasického vyučování, kdy má jedna hodina 45 minut a člověku se do ní musí vejít i takové „nepodstatné drobnosti“ jako je motivace, odpočinková činnost či příprava a následný úklid pomůcek, se samozřejmě dost dobře nedá. Tedy, nedá se to ani dost špatně. Nemluvě samozřejmě o tom, že čím jsou děti menší, tím dříve a soustavněji je třeba jim nově získané poznatky připomínat a dbát na to, aby se jim uložily do dlouhodobé paměti a mohly se tak stát základem opravdového vzdělání a nejen tupě nabiflovanými informací, které jim už za týden nebudou vůbec nic říkat.
Procvičování a opakování, které se pochopitelně běžně děje o všech hodinách (a také mimochodem patří do osnovy kvalitní a smysluplné vyučovací hodiny, kterou je třeba dodržovat) k tomuhle prostě nikdy nemůže stačit a domácí úkoly jsou tak ideální možností, jak děti i jejich rodiče (kteří pochopitelně nemají pedagogické vzdělání, a tak jen těžko mohou sami od sebe tušit, jaké formy opakování jsou nejefektivnější) navést ideálním směrem. Chce to ale holt mít tři obyčejné věci, jako princezna Zubejda. Ne, není to světlo, vzduch a láska, je to čas na vlastní děti a ochota věnovat se jim na úkor svého volného času, zájem o jejich vzdělání a střízlivý pohled na tento proces a lásku a respekt vlastního potomka, které vám pomůžou mu vysvětlit, proč je potřeba aby si teď místo hraní chvíli četl, nebo něco napsal. A to vám bohužel žádná škola nepřičaruje… Ani ta opravdu kouzelná.
2) Úkoly, které musí děti psát až poté, co se pozdě večer konečně vrátí domů, je přetěžují!
Ano, to je druhý nejčastější argument, který mě vždycky rozesměje… A následně rozesmutní, protože on je bohužel v mnoha případech zcela relevantní (a to je hrozně špatně). Mnohé dnešní děti skutečně chodí domů prakticky jen přespat a je tudíž naprosto logické, že když se vrátí někde v šest večer (přičemž domov obvykle ráno opouští nejpozději v sedm, a to někde mají ranní družiny či ranní kroužky a tréningy už dokonce od šesti, takže jedou regulérní dvanáctky) a mají se ještě stihnout navečeřet a vykoupat, na psaní úkolů už jim proste nezbývá čas ani energie. Jediné, co je na této situaci trochu zvláštní je to, že na ní poukazují vesměs ti samí rodiče, kteří vyletí jak čertíci z krabičky kdykoliv, kdy se někdo pokusí naznačit, že moderní generace dětí je až příliš orientovaná na výkon a přetěžovaná nesmyslným množstvím organizovaných aktivit, kroužků, tréningů a kurzů. Sama jsem tu nedávno psala na toto téma článek, a to bylo v komentářích křiku, že přeháním, když vyjmenovávám nekonečné řady mimoškolních aktivit, s nimž se u dnešních dětí běžně setkávám. To bylo jekotu, že „moje děti mají maximálně dva kroužky týdně“…
Krindapána, to mi nějak neštymuje! Tak jsou dnešní děti přetažené, chodí domů pozdě (a k smrti vyčerpané) a nemůžou tak psát domácí úkoly, nebo jejich rodiče velice dobře odhadnou, na co jejich děti stačí a v žádném případě je nestrkají na milion míst jen proto, aby je neměli náhodou dřív doma a nemuseli se jim věnovat? Protože pokud platí to druhé, tak v čem je problém? Vždyť děti, o kterých mluvíme (zdůrazňuji, že píšu o prvním stupni ZŠ), mají maximálně jeden úkol na den (a pokud někde ne, je na místě to řešit s konkrétní školou a ne plošně). To je cca tak půlhodinka práce, navíc s rodičem, který jim má být oporou a který z takové aktivity tak snadno může udělat rodinou zábavu a relax (stačí jen přistupovat k úkolům stylem „pojď, ukážeš mi, co už umíš“, a ne „tak dělej, ať to máme z krku“-věřte mi, tohle na prvňáčky a druháčky, kteří se jen klepou, aby se doma pochlubili, co už dovedou, fakt funguje). To si ani na to ty děti nenajdou čas? Nu, samozřejmě by si ho našly, ale nemůžou, protože v drtivé většině případů platí ta první možnost, kdy děti běží z domova na ranní tréning, pak do ranní družiny, pak na vyučování, pak do odpolední družiny, pak na dva až tři kroužky a pak… Už ani nevědí, jak se jmenují a kde bydlí!
Ale víte co? To fakt není problém školy a domácích úkolů! Ty jsou v takovém případě jen špičkou hodně zákeřného ledovce, který vaše dítě pošle rovnou do hlubin… A házet vinu na domácí úkoly, to je jako řešit jeden prosakující nýt, když celý Titanic jde už dávno ke dnu (a na palubě se pořád ještě tancuje, protože mnozí rodiče si bohužel tenhle problém vůbec neuvědomují, a dokonce žijí v domnění, že pro své děti dělají to nejlepší). A to se raději ani nezmiňuji o tom, že odnepaměti platí, že „nejdříve práce a pak zábava“, takže už celá tahle premisa „mé dítě kvůli kroužkům nestíhá učení“ je vlastně totálně postavená na hlavu. A kdo to nevidí a nechápe, jak prosté řešení tenhle problém má (ony kroužky se dají i zrušit víte?), měl by si dát z každé strany pořádnou facku, abych se konečně probral a přestal svým dětem dělat z kroužků, které jim mají přinášet radost a rozvíjet jejich osobnost a dovednosti, nechutnou honičku za úspěchem! Ty kroužky mají být přeci součástí jejich volného času, jejich odpočinku, jejich koníčků… A ty nikoho nemůžou (a nesmí!) vyčerpávat tak, že není doma už schopen ničeho jiného, než padnout naznak do postele! A už vůbec ne v tomhle věku, kdy tohle vražedné tempo nepovede u těch nebohých dětí k ničemu jinému, než k vyhoření viz. můj již zmiňovaný článek.
Závěr, který ale diskuzi teprve otevírá…
Co říci na konec? Nu, už jsem toho asi řekla dost. Snad jen, že tyhle dva argumenty samozřejmě nejsou těmi jedinými. Slýcháme i další, třeba, že domácí úkoly jsou neefektivní a přispívají ke zbytečnému biflování nesmyslných dat (WTF? jak jako když nikdy nejde o novou látku). Nebo, že si jim učitelé usnadňují práci a přehazují zodpovědnost na rodiče (jo jo, ty úkoly se vymyslí, vytvoří a opraví úúúplně samy a za zlomek vteřiny, kterou rodičům trvá je s dětmi napsat). Dokonce jsem slyšela i názor, že domácí úkoly kazí vztahy rodičů a dětí, protože rodiče musí děti nutit je psát, a tím je týrají a kazí jim dětství. Ufff… to už snad ani nebudu komentovat. Zkrátka a dobře… skutečně relevantní argumenty prostě v této debatě jednoznačně chybí. A i když rozhodně netvrdím, že vůbec neexistují školy, kde děti skrze úkoly skutečně přetěžují, nebo jim na doma zadávají zbytečné, nesmyslné a neprobrané úlohy, znovu opakuji, že jde o dílčí problémy, které je nutné řešit s konkrétními školami a pedagogy, a ne na celostátní úrovni. Jen prosím, aby byly nejprve řešeny osobně a s daným učitelem či učitelkou a ne rovnou „přizdis.áčsky“ s vedením nebo dokonce na sociálních sítích. Na to je vždy dost času, když ta první metoda selže… A pokud se vám do té osobní konfrontace nechce, dejte si za domácí úkol procvičování asertivity tady v diskuzi! A nebo… radši ne.
