Článek
Jelikož mě zaujal článek o nebinárním pojetí českého jazyka (který podle názoru autorky potřebuje doznat určitých změn, aby mohl i nadále plnit svou funkci), řekla jsem si, že by možná bylo přínosné probrat tuto problematiku i z hlediska učitelů, dětí a především rodičů na prvním stupni. A i když to možná přijde někomu trochu brzy, tak z mých letitých zkušeností vyplývá, že ačkoliv jde o věk, který mnohé rodiny ještě nemotivuje k tomu, aby si se svými ratolestmi vážně promluvily, je to více než potřeba. Děti dnes totiž dospívají daleko dříve, než tomu bylo u generace jejich rodičů a navíc tomuto tématu, díky sociálním sítím a internetu, prakticky neutečou. Řeší se to ve filmech, řeší se to v seriálech… A co hůř, úniku před tím není ani na platformách typu Youtube nebo TikTok, které dnešní děti považují prakticky za druhý domov a umí se na nich pohybovat daleko lépe a mrštněji než mnozí z nás dospělých.
Sečteno podtrženo, mluvit s dětmi o sexu a všem, co k němu patří, je zkrátka nutnost. A jelikož k němu dnes neodmyslitelně patří i LGBT problematika, neměli by se rodiče vyhýbat ani jí, protože tím mohou napáchat daleko víc škody než užitku. Abych věci uvedla na pravou míru, příliš se mi nezamlouvá hlavní myšlenka ze zmiňovaného článku, která spočívá v tom, že by se moderní čeština měla podřizovat nebinárním jedincům. Naopak, myslím si, že by bylo nejjednodušší nechat češtinu češtinou a prostě se inkriminovaných osob při prvním kontaktu na rovinu zeptat, jak si přejí být oslovovány. Ony samy nejlépe vědí, co je jim příjemné a pro nás je přeci jen otázkou snahy zařídit se podle jejich odpovědi (a pokud by odpovědí náhodou bylo „nevím, chci být oslován/a striktně nebinárně, protože cokoliv jiného mě uráží“ přijde mi nejvhodnější volit oslovení podle vrozeného pohlaví, protože takový jedinec má tolik problémů sám se sebou, že nějaké „neadekvátní“ oslovení už ho nevytrhne). Ale o tom tento článek být nemá.
Tématem, který bych chtěla dnes probrat, je již v názvu zmiňované dilema mnohých „konzervativnějších“ rodičů (a nejen jich) týkající se toho, kdy, jak a zda vůbec o LGBT problematice s jejich malými dětmi mluvit („malými“ myslím dětmi na prvním stupni, speciálně pak v jeho závěru, což je čtvrtá až pátá třída, cca 10-11 let). Nu, abych v komentářích zase nemusela čelit kritice, že píši příliš rozvláčně a nejdu ve svém textu přímo k věci, půjčím si název článku a rovnou na něj odpovím.
- KDY seznámit děti s LGBT problematikou? Okamžitě, jakmile se svými potomky začnu probírat cokoliv náročnějšího než je pouhé „holky mají od přírody štěrbinku“ a „kluci pindíka“.
- JAK? Tak, jak uznám jako rodič za vhodné (se zřetelem na mé vlastní přesvědčení i následnou integraci dětí do společnosti).
- ZDA VŮBEC? Určitě ano, protože jde o neodmyslitelnou součást naší moderní kultury a ať chceme, nebo ne, naše děti se s ní dříve, nebo později setkají. A bylo by dobré, abychom to byli právě my rodiče, kdo je s touto psychicky náročnou problematikou jako první obeznámí a pomůže jim se v ní orientovat (jinak u nich riskujeme zbytečnou zmatenost a pocit, že jim vlastní rodiče lhali, nebo přinejmenším jim neřekli tak úplně všechno).
Ale pro trpělivější čtenáře, kterým nevadí trocha toho čtení navíc to vezměme pěkně po pořádku…
KDY dětem vysvětlit, že existuje něco jako LGBT a o co přesně jde?
Jak už jsem naznačila v předešlém odstavci, patřím k lidem, kteří preferují ve vztahu k dětem přiměřenou přímočarost a adekvátní otevřenost, a to i v otázkách týkajících se „sexuality“ a všeho, co je s ní spojené. A myslím, že je to tak správně, proto o tom nyní píšu. Samozřejmě přitom chápu, že to není příjemné ani jednoduché téma, a zvláště pro rodiče opačného pohlaví jistě není snadné o tom se svým dítětem mluvit, ale je to nutné a čím dříve, to budeme mít za sebou, tím lépe. Věřte mi, povídat si o „rození dětí“ s druhákem, je daleko snazší než se snažit šesťáka poučit o tom, „jak to dělají motýlci“.
V prvním případě totiž můžeme očekávat upřímný zájem, ve druhém jen protáčení očí a komentář typu „to je tak trapný“, což fakt nechceme. Takže rozhodně neotálejte a snažte se být v tomto případě vždy o krok napřed (což uznávám, v dnešní době není nijak jednoduché, protože děti se můžou při surfování po sítích ocitnout i na dost temných místech, na jakých je jako rodiče nevidíme rádi). Abych jen neteoretizovala a uvedla i něco z praxe, tak moje matka mi například darovala věkově přiměřenou knihu týkající se sexuální výchovy malých děvčátek již k šestým narozeninám, za což jsem jí za to vděčná (a za to následném společné prohlížení a hodiny a hodiny zodpovídání dotazů ještě víc!).
Každopádně, mé osobní pracovní zkušenosti hovoří tak, že např. menstruující dívky v páté třídě už dnes nejsou ničím příliš neobvyklým (naopak, zažila jsem to jako pedagog už mnohokrát a současně s tím jsem zažila i potřebu o této problematice s dětmi otevřeně mluvit a pomoci jim, aby ji vnímaly jako něco normálního a přirozeného) a je třeba s tím počítat a včas „zakročit“. Menstruace totiž znamená fyzickou připravenost na první sexuální zkušenost a ačkoliv „stand by“ režim neznamená automaticky „akci“, dostáváme se do bodu, kdy je třeba zmiňované „mladé lidi“ (děti už to totiž tak úplně nejsou) o těchto věcech poučit.
NU a odtud zbývá vážně už jen jediný krok k LGBT problematice a nutnosti rozebrat s nimi kromě jiného i všechny otázky a nejasnosti, které ve vztahu k tomuto tématu mohou mít. To není žádná propaganda, vnucování, ani snaha dané záležitosti prezentovat jako „normální“, „běžné“ nebo dokonce „žádoucí“, jak by jistě mnozí konzervativní jedinci protestovali. Ne, to je pouhé seznamování s realitou a uspokojování „informačních potřeb“ (a ano, ať se to komu líbí, nebo ne, existence LGBT skutečně JE součástí dnešní reality), které máme my pedagogové ve vztahu k našim svěřencům v popisu práce.
Přesněji řečeno, je fér poučit děti, že když už tedy máme ty dvě fyzická pohlaví, která společně mohou stvořit nový život, naše sexualita u tohoto rozhodně nekončí. Naopak, mohou mezi námi existovat i lidé, kteří fyzicky nepatří ani k jedné z oněch dvou skupin (intersexuál), což je něco vrozeného, za co nemůžou a za co opravdu není hezké je kritizovat. Anebo mezi námi chodí i takoví, kteří ty opačné znaky určitého genderu nemají, jen se přesto cítí jako pohlaví opačné (trans) a udělají všechno proto, aby se s ním sladili (nebo se jím přímo stali).
Anebo ještě jinak… Můžeme potkat i ty, kdo mohou být zcela v souladu se svým fyzickým pohlavím, a přesto se jim může líbit někdo, kdo ho má stejné, a to jak vždy (homo), tak občas (bi). Možností je zkrátka hafo a děti by tohle měly vědět už z domova, protože jde o tak intimní a soukromou věc, že by bylo dobré, aby ji sdílely v první řadě se svými rodiči a až pak s námi pedagogy (nebo kýmkoliv jiným). Když už nic, získáte tak jako rodiče, neopakovatelnou šanci seznámit své potomky s touto problematikou přesně tak, jak chcete. Bez propagandy, bez nátlaku, bez pozlátka… A to je přeci nepopiratelná výhoda, ne?
JAK děti s LGBT problematikou seznámit a má někdo právo mě v tomto omezovat?
Druhá otázka z názvu článku už tak snadnou odpověď nemá, protože způsobů, jak děti seznámit se světem LGBT je přehršel a každý rodič má plné právo svobodně si vybrat, které mu právě vyhovují (pokud vůbec nějaké, i když absolutní utajení podle mě rozhodně není ideálním řešením). Ale zatímco pro některé to nemusí být vůbec žádný problém a jejich děti tak budou LGBT komunit brát jako naprosto běžnou a normální, s níž není potřeba se jakkoliv blíže zabývat (a to i v případě, že časem dojdou k tomu, že k ní samy patří), pro jiné může jít o neakceptovatelnou úchylku, nemoc, moderní výstřelek, boží omyl, nebo kdo ví, co ještě. A jejich děti tak budou od začátku postaveny před hotovou věc („je to hnus a zvrácenost a basta“). Jak říkám, je jen na vás, kterou cestu si zvolíte, jen by bylo fajn přitom myslet na své potomky, kteří budou muset v aktuálním světě ještě desetiletí žít. Ta moje je jasná (pro mě jde o úplně normální věc, do které nikomu nic není a která by měla být třetí stranou hodnocena, či dokonce popírána a pronásledována jen tehdy, pokud se dotyčného jakkoliv osobně týká).
Nicméně i zde je třeba při hovorech o LGBT udržovat konzistentnost a dát si tu práci s navozením pocitu bezpečí, bez kterého bude pro vaše dítě velmi obtížní srovnat se s tím, že svět není tak černobílý, jak si od batolecího věku myslelo. A byť je to přirozený proces dospívání (uvědomovat si, že život není tak snadný, jak se nám v šesti letech zdál), zrovna u veškerých „sexuálních aspektů“ je fakt potřeba, aby tu rodič pro dítě byl a jednal s ním pomalu, v klidu, srozumitelně a bez přehnaných emocí. Nezapomínejte totiž na to, že i přes veškeré vaše snahy, může váš syn, nebo dcera nakonec vyhodnotit LGBT komunitu jako něco, co jemu/jí vyhovuje. A v takovém případě se budete jako rodič muset rozhodnout, zda přistoupíte na jeho/její podmínky (a o dítě nepřijdete), nebo se zaseknete a nadstavíte své přesvědčení, nad vzájemný fungující vztah (a váš potomek se od vás distancuje). A obojí se rozhodně dělá snáz, když jsme k dětem od začátku upřímní a otevření…
Zatěžovat malé děti na prvním stupni vůbec LGBT problematikou?
Nu, na tuto poslední otázku jsem už odpověděla a jen tak něco nemůže můj názor změnit. Ať už se vás a vašich dětí LGBT záležitosti osobně týkají, nebo ne, není možné před nimi jejich existenci utajit. Nebo takhle… Asi to s trochou snahy možné je, ale ty následky můžou být do budoucna bolestné a v nejhorší případě možná i zničující. Nechci tu přímo odkazovat ke knize (i filmu) od S. Kinga Carrie, ale… jo, s trochu menší dávko nadpřirozena a vepřové krve si ty podobné následky pro zcela neinformované děti umím představit.
LGBT tu s námi prostě je a bude (a dokonce i byla, i když to mnozí nechtějí vidět, viz. například severské národy, nebo severoameričtí indiáni). Existuje, funguje, dostává se do popředí i figuruje vzadu jako šedá eminence… A hlavně, ovlivňuje nás, ovlivňuje naše děti a ovlivňuje i filmy, seriály, hudbu a hry, které konzumujeme… A ať už máme pocit, že je to dobře, nebo ne (anebo je nám to buřt), naše děti musí alespoň tušit, o čem je řeč a umět si v sobě srovnat, na čí straně stojí. Proto ostatně také nemám problém s tím, když se LGBT „propaganda“ zařazuje např. do pohádek, nebo knížek pro děti (v rozumné míře samozřejmě a tak, aby nepoškozovala jiná, již existující díla). Vždyť to je ta nejpřímočařejší, nejjednodušší a nejméně násilní cesta k dětským srdcím i myslím. A to rozhodně není málo…
