Článek
Když jsem začala psát tento text, shodou náhod jsem si na Seznam Médiu přečetla článek od autorky, která píše, že u popelnic nachází hotové skvosty a neváhá si leccos odnést domů. Někdy na oplátku sama dává věci k popelnicím, aby někomu jinému udělaly radost.
Já jsem si od popelnic zatím nic neodnesla, ale několikrát jsem se tímto způsobem zbavila větších, použitých, ale funkčních věcí. Překvapilo mě, jak rychle zmizely a o svou čerstvou zkušenost se s vámi ráda podělím.
Sídliště nebo skladiště?
Není tomu tak dávno, co jsem obcházela naše sídliště a u popelnic mezi paneláky mě pohoršovaly odložené věci, jako je například lednice, vana, matrace, toaleta či použitý kočárek, které nikdo neměl v plánu odvézt tam, kam patří. Do sběrného dvora. Po nějaké době jsme čas od času začali dělat to stejné, ovšem s tím rozdílem, že pokud během dne nezmizí, automaticky je naložíme do auta a odvážíme do sběrného dvora.
Co s použitými dětskými autosedačkami?
Když jsme se chtěli zbavit funkčních autosedaček bez technických vad, ze kterých už naše děti vyrostly, přemýšleli jsme, co s nimi. Doma zabíraly spoustu místa, kterého máme věčně nedostatek. Mohli jsme je nabídnout na bazaru nebo někomu darovat, ale vzhledem k tomu, že nejlepší už měly za sebou, musela bych se propadnout hanbou, což jsem v žádném případě nechtěla. Na bazary dávám pouze ty věci, které ještě vypadají k světu.
Dáme je k popelnicím
Na začátku celé akce byl rozhovor s manželem.
„Lauro, já ty autosedačky odnesu k popelnicím.“
„Počkej! Řekni mi, že to nemyslíš vážně. Nebuďme jako ti sousedi, kteří si myslí, že objemný odpad zmizí sám. Odvezme je raději do sběrného dvora. Kdo by si asi tak bral autosedačky od popelnic?“
„No, já bych to zkusil. Napíšu na papír jejich stav, stáří, dám k nim vše potřebné a třeba si je někdo odnese a ještě poslouží.“
„Hmm, ok, jak myslíš. Ale jestli tam budou déle než do večera, musíme je odvézt.“
„Jistě, to je přeci samozřejmost.“
Vzali jsme propisku a papír, na který jsme napsali, že autosedačky jsou k dispozici, jsou sice staré a opotřebované, nicméně stále funkční. Přidali jsme vše potřebné, včetně návodu.
Do dvaceti minut byly pryč
Po odvedení dětí jsem se vracela ze školky a míjela jsem popelnice před naším domem. Autosedačky už tam nebyly. Někdo si je vzal a přesto, že nevím, kdo je novým majitelem a co s autosedačkami udělal, těší mě hřejivý pocit, že neskončily někde na skládce. Pokud někomu ještě poslouží, je to jen dobře.
Jindy jsme se stejným způsobem zbavili kolečkových bruslí, které jsme už pro naše děti kupovali z druhé ruky, také nevypadaly nejlépe, byly odřené a šlo o starší model. Nechtělo se mi je nabízet na bazarech, beztak by je nikdo nechtěl ani zadarmo. Nebo chtěl?
Naše nová zkušenost mě dovedla k zamyšlení. Překvapilo mě, že to, co někteří považují za odpad, je pro jiné lidi cenná věc, kterou přijmou s vděkem, protože jim může ještě dobře posloužit. Je mi jedno, jestli si odložené věci někdo vezme a využije je pro svou potřebu a nevadí mi ani eventualita vyčištění věcí a pokusu o prodej, ze kterého dotyčný může získat ještě nějaké peníze.
Dnes už vím, že není ostuda odložit objemnější věci k popelnicím s vidinou, že za ně bude jiný člověk rád. Můj postoj se ale nezměnil k lidem, kteří odloží k popelnicím rozbité skříně, postele a jiné věci, o které nikdo nejeví zájem, ale jejich původní majitelé nezajistili jejich odvoz. To se prostě nedělá. Jen pro dokreslení, v jednom starším článku na webu ekolist.cz sdělil mluvčí společnosti Pražské služby, že pražský odpad mimo nádoby by ročně zaplnil Mariánské náměstí v Praze do výšky 30 metrů. Není to trochu smutné? Rozhodně je, a proto apeluji, abychom se chovali jako lidi. Odložíme-li věci k popelnici a nikdo si je nevezme, je slušné zajistit odvoz do sběrného dvora.
Na závěr vkládám anketu a pokud máte svou zkušenost, budu ráda, podělíte-li se o ni v rámci slušné diskuze pod článkem.
