Su pražská náplava, ale pořád mluvím, jak mi pusa narostla

Po nastěhování do hlavního města České republiky mě čekala spousta změn, které pro mě, jakožto holku z vesnice, sice nebyly vždy příjemné, ale během několika měsíců jsem si na ně, vyjma jedné, dokázala zvyknout. Pojďme se podívat na hlavní změny a nástrahy, se kterými jsem se nutně potřebovala vypořádat.

Je to fakt, který by asi jen málokoho mohl překvapit. Život ve velkoměstech je oproti malebným i nemalebným vesnicím poněkud zrychlený. Když jsem poprvé cestovala metrem, po slovech nervózního cestujícího „Uhněte! Copak nevíte, kde si stoupnout na eskalátorech v metru?“, jsem pochopila, že je třeba postavit se na pravou stranu, protože spousta cestujících prostě spěchá. Chybami se člověk učí a měli bychom za ně být možná rádi. Abych řekla pravdu, já za své chyby moc ráda nejsem. Mimochodem, jakkoliv to může znít neuvěřitelně, právě eskalátory v metru pro mě byly výzvou gigantických rozměrů. Ne že bych se snad s jezdícími schody nikdy v životě nesetkala! Nemyslete si, že vidláci, tedy jak kteří, občas nevyrazí například do obchoďáku s jezdícími schody. Jenže, je docela rozdíl šourat se jedno patro po krátkých a pomalých schodech a na druhé straně přežít divokou jízdu na nejdelších pražských eskalátorech o délce 87 metrů nacházejících se na Míráku. O rychlosti raději ani nemluvím. Ještě teď je mi mdlo ze vzpomínky na úzkostnou jízdu, která trvala nekonečné dvě minuty. Jestli něco nesnáším, jednoznačně jsou to adrenalinové atrakce. Jenže co s tím? V mojí milované Horní Dolní mi trvalo pouhých patnáct minut, než jsem přešla z jednoho konce vesnice na druhý, ale pokud nechci zůstat zavřená doma, v Praze se bez metra neobejdu. Nuže, otevřela se přede mnou dvě krásná řešení. Buď si zvyknu na vír velkoměsta nebo odejdu zpět do Horní Dolní. Zvolila jsem první možnost a s odstupem času jsem za ni ráda. Úzkost v metru jsem kupodivu překonala bez terapeuta a představte si, že dokonce nebyly třeba ani pilulky na úzkost.

Rodilí Pražáci jsou jistě zvyklí a s orientací v pražských ulicích nemají problém. Ale co taková vesničanka, která je v Praze poprvé? Navíc v době před patnácti lety, kdy nebyl samozřejmostí internet v mobilu a tím i navigace, která dnes tento problém řeší. Cítí se jako Alenka v říši divů bloudící pražskými ulicemi a proplétající se mezi masou lidí. Je vážně skvělé, že tramvaj v Praze vás doveze kamkoliv, i když to není tam, kam jste původně zamýšleli. Jasně, je pouze moje chyba, že neumím sednout do správné tramvaje, ale tím moje útrapy bohužel nekončí. Když se chci zeptat někoho na cestu, následně zjišťuji, že jsem oslovila zahraniční turisty, kteří mi mohou pomoct jen stěží, pokud ovšem nepotřebuji mapu Londýna – a tu právě zrovna teď nepotřebuji. Ne, nestěžuji si. Jen popisuji své počáteční vyplašené pocity v naší Matičce stověžaté, nad kterými se už dnes bavím, protože i na rozlehlé ulice a složitější dopravní systém jsem si brzy zvykla. Navíc, díky nechtěnému bloudění jsem poznala další městské části. Na Praze je skvělé, že nemusíte hlídat, v kolik vám to jede. Oproti vesnici, kde na zastávku přijedou čtyři spoje za den, a běda jak je zmeškáte, v Praze jede každou chvíli něco.

Ve velkých městech žijete tak trochu v anonymitě, nikdo vám nekouká do talíře, jako je tomu občas na vesnici, kde má každý o každém dokonalý přehled, ale také může trvat déle, než se s někým seznámíte. Rozhodně to ale není nemožné. Kontakty můžete navázat například v práci či ve škole a já jsem dost ocenila komunitu matek s dětmi.

Poslední věc, na kterou jsem si zvykla, jsou obecně vyšší ceny oproti vesnici. Připlatíte si například za bydlení, městskou dopravu, stravování a za náklady na zábavu a volný čas. Na druhé straně, každá sranda něco stojí a takovou dostupnost služeb a dalších možností, jaké jsou ve velkoměstech, venkov většinou nenabízí. Tím naší vesničkou, do které se stále ráda vracím, rozhodně nepohrdám.

S různými nářečími jsem se setkala už při studiích na střední škole. Bydlela jsem na intru a se spolužáky z Opavy, Ostravy, Břeclavi či Prostějova jsem trávila spoustu času. Občas jsme některým slovíčkům nerozuměli, ale brzy jsme si na takovou rozmanitost zvykli. Co se týká Prahy, přijde mi, že jsem tak trochu za exota, protože poslední výzvu, které jsem čelila při přestěhování do Prahy, jsem prostě nezvládla. Za svůj hanácký dialekt se nestydím. O přiblížení se pražské mluvě mi šlo proto, aby mi Pražáci rozuměli a pak také, aby se mým výrazům z Hané neposmívali. Věřte nebo ne, občas se to skutečně děje. Myslela jsem si, že když se budu setkávat s Pražáky, přijde to samo, a jejich mluvu nasaji nenásilně a tak nějak přirozeně. Jenže je to už patnáct let, od té doby se nic nezměnilo a pomalu nad sebou lámu hůl. Říká se, že starého psa novým kouskům nenaučíš a u mě to v tomto ohledu platí stoprocentně. Jsem ztracený případ. Vždy se najde někdo, kdo pozná, že jsem holka z Moravy.

Nu což… Zůstanu jedinečná až exotická, budu si mluvit i nadále po svém a v případě, že mi někdo neporozumí (to se už moc neděje), ráda mu svá slova přeložím. V mém srdci má své místo rodná Morava i Praha, ale zdá se, že pokud jde o pusu, ta nikdy nezamlčí mé moravské kořeny. A proč by taky měla?