Článek
Nedávno jsem si přečetla článek od autorky, která čas strávený u plotny považuje za zbytečný. Stačí prý pouze jedno teplé jídlo denně. Nehodlá se pasovat do role služky, i když nepopírá, že by si kromě teplého oběda dala ráda i teplou večeři. A kde je problém? V oné domácnosti nejsou lidi, kteří by ji uvařili. No, co na to říct?
Je věcí každého z nás, zda preferuje teplou nebo studenou večeři a já nechci rozebírat, jestli je některá varianta správná či špatná. Myslím si totiž, že špatná není ani jedna. Měla bych ale mít nálepku služka jen proto, že dělám něco pro rodinu? Svým způsobem možná ano. Dokud máte malé děti, patří to k tomu a ať chcete nebo ne, pár let jim budete sloužit. Označení služka se mi ale nezamlouvá, a proto jsem si oblíbila přívětivější označení. Máma.
Směle do toho, půl je hotovo
Prozradím vám jednu věc. Příprava teplé večeře neznamená, že život musíte obětovat vaření. Mně to obvykle trvá asi tak 30 minut a garantuji vám, že žíly se vám při tom nezkrátí. Stačí jen zvednout zadek, odložit telefon, místo něj vzít do ruky vařečku a dát se do vaření něčeho, co potěší vás i zbytek rodiny.
Střídání teplých a studených večeří
Přiznám se, že teplé večeře nemíváme každý den. Nejsem robot ani supermáma, jsem jen člověk. Občas nestíhám nebo se mi zrovna nechce, protože jsem přes den řešila spoustu jiných věcí nebo běhala s dětmi na kroužky a z kroužků. Asi dvakrát až třikrát za týden se tak stane (a je to zcela v pořádku), že si dáme pečivo se šunkou nebo sýrem, doplněné zeleninou a nikdo se nad tím neofrňuje.
Ale koho by to se studenou večeří bavilo den co den? Nás rozhodně ne, a proto studené večeře střídáme s teplými. A ano, musím zvednout zadek a na chvíli si stoupnout k plotně, ale odměnou je nám právě ta teplá večeře. Vaření nevnímám jako podřadnou a zbytečnou činnost, ale jako běžnou součást chodu domácnosti s malými dětmi.
Pěkný rituál
Není nad to sejít se po dlouhém dni u teplé večeře a probrat vše, co se za celý den odehrálo. Jasně, to se dá přeci i u studené večeře – nehledě na to, že u jídla se nemluví –, ale teplá večeře a byt provoněný jídlem má své kouzlo. Doma jde cítit takové to teplo rodinného krbu, i když kus teplého žvance vám sám o sobě rodinné štěstí pochopitelně nezajistí.
Když neuvařím, můžu chtít, aby manžel něco opravil?
Na závěr mám malou otázku k zamyšlení. V každé domácnosti to funguje jinak, ale v té naší máme role jasně rozdělené. Já vařím a zajišťuji nákupy a manžel něco opraví, pokud je to potřeba. A abych nezapomněla na děti, ty dělají, že tady nejsou, dokud nemáme hotovo. Každý dělá něco.
Pokud ale budu odmítat vařit, protože nejsem služka, co mohu očekávat od manžela, když budu chtít přivrtat poličku? Trochu se obávám, že bych se mohla dočkat odpovědi: „Nejsem otrok, abych dělal podobné práce, jako je vrtání.“
