Když se dějiny hádají: Lichtenštejnové, Benešovy dekrety a česká paměť

Když jsem publikovala článek o tom, jak kasteláni v roce 1945 tajně zachránili Lednici a Valtice před rabováním, netušila jsem, že tím otevřu jednu z nejcitlivějších ran české paměti. V komentářích se během pár hodin objevilo všechno: obvinění z kolaborace, výkřiky o spravedlivém trestu, výzvy k navrácení majetku i věty, které by klidně mohly zaznít v hospodě roku 1946.

„Po právu? Kdyby to bylo tak jednoduché, už by to dávno vrátili.“ „Představ si, že by ti Němec vzal dům po babičce.“ „Beneš byl zbabělec. Dekrety posvětily zvěrstva a rabování.“ A mezi tím i připomínka vleklých soudních sporů o staré rodové obrazy, jako byla Brueghelova Velká vápenice. „A co Benešovy dekrety? Nebo jste Sudeťák.“

Člověk by řekl, že jde o historické téma. Ale jakmile se vysloví slova Lichtenštejn, Lednice, Valtice nebo Benešovy dekrety, realita se rychle změní. Najednou už nemluvíme o zámcích ani o právu. Mluvíme o tom, jak si pamatujeme válku, kdo je „my“ a kdo „oni“, co je spravedlnost a co je křivda. A hlavně, co všechno jsme ochotni obhájit, když se dějiny začnou hádat.

V pozadí těchto emocí nejsou jen paragrafy a dekrety, ale i obrazy: sovětští vojáci, kteří se v dubnu 1945 procházejí po mramorových chodbách lednického zámku, místní, kteří si odnášejí nábytek, obrazy, někdy jen drobnosti na památku. Valtice se probouzejí do chaosu, ve kterém se mísí euforie z konce války s touhou po odplatě.

Proč v nás toto téma i po více než osmdesáti letech budí takové emoce? A proč se miliardové spory o jihomoravské zámky dodnes táhnou u mezinárodních soudů? Podívejme se na historická fakta z obou stran. Fakta, která v běžných učebnicích dějepisu nenajdete.

Než se vrhneme do poválečné právní džungle, je potřeba zasadit příběh do historického kontextu. Lichtenštejnové nebyli na jižní Moravě žádnými náhodnými příchozími, kteří se tu zjevili až ve 20. století. Jsou s Moravou spjatí již od roku 1249, tedy téměř osm století, a jejich kořeny jsou s krajinou kolem Dyje propletené mnohem hlouběji, než si dnes často uvědomujeme.

Právě oni stáli za vybudováním lednicko-valtického areálu: rozsáhlé krajinné kompozice s anglickým parkem, minaretem, Apollónovým chrámem a desítkami drobných staveb rozesetých po 283 kilometrech čtverečních úrodné nivy. Dnes je toto dílo zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Stavěli ho potomci rodu, který si Moravu za svůj domov zvolil dávno předtím, než existovalo samotné Československo.

Do roku 1945 byl lichtenštejnský majetek na českém území impozantní: zámky v Lednici, Valticích, Bučovicích, Velkých Losinách a hrad Šternberk, k tomu desítky tisíc hektarů polí, luk a hospodářských lesů převážně na Břeclavsku. Rodina se přitom v regionu nechovala jen jako vzdálený vlastník, ale jako zodpovědný hospodář. V 19. století zavedla na panstvích síť sociálních služeb, podporovala školy, nemocnice, kostely, umění.

Historik Michal Konečný to pro Českou televizi shrnuje takto: „V 17. století byl Karel I. z Lichtenštejna velmi ponurý a podílel se na konfiskacích. V 19. století naopak Lichtenštejnové měli na svých panstvích síť sociálních služeb a byli velmi štědrými mecenáši.“ Historie rodu tedy nikdy nebyla jednoznačná. Právě tahle šedá zóna mezi „dobrými“ a „špatnými“ je klíčem k pochopení celého poválečného dramatu.

Abychom pochopili kořen celého problému, musíme se vrátit k dvěma klíčovým dokumentům poválečného Československa. Prvním je dekret prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. o konfiskaci zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Druhým je dekret č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku.

Na papíře to vypadalo vcelku jednoduše: potrestat ty, kdo se provinili proti republice, a zároveň získat půdu a majetek pro poválečnou obnovu. Jenže oba tyto dokumenty byly postaveny na principu národnosti, nikoliv státního občanství. A právě tady leží největší právní kámen úrazu celého příběhu.

Postiženy měly být všechny osoby německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost. Existovala sice formální výjimka pro Němce, kteří prokazatelně nacismus odmítli a republiku podpořili, v poválečné atmosféře ale o osudu majetku často rozhodoval prostý fakt, jakým jazykem vlastník mluvil. Šest let okupace, popravy a koncentrační tábory vyvolaly emoce, v nichž se nuance snadno ztrácely.

Tady se dostáváme k nejdůležitějšímu právnímu bodu celého sporu: Lichtenštejnské knížectví bylo během druhé světové války přísně neutrální zemí. Právě proto mají jeho právní zástupci jeden z nejsilnějších argumentů: občané neutrálního suverénního státu měli být podle mezinárodního práva před takovými konfiskacemi chráněni.

Klíčovým důkazem pro aplikaci Benešových dekretů se pro tehdejší československé úřady stalo předválečné sčítání lidu z roku 1930. Nadace knížete z Lichtenštejna poukazuje na zásadní detail: tehdejší vládnoucí kníže František Josef II. sice formulář ve Velkých Losinách vyplnil, ale kolonku národnosti nechal prázdnou a uvedl pouze státní příslušnost - Lichtenštejnsko.

Tehdejší českoslovenští sčítací komisaři však následně vzali červenou tužku a kolonku mu administrativně přepsali na národnost německou s odůvodněním, že jeho mateřským jazykem je němčina. České soudy později toto zapsání převzaly jako hotovou, notoricky známou věc a odmítly zkoumat cokoliv dalšího. Otázku, zda je možné považovat hlavu cizího neutrálního státu za německou osobu ve smyslu dekretů, nechaly ležet stranou.

Populární vyprávění o knížeti, který statečně vzdoroval Hitlerovi, zní vážně dobře, ale realita je složitější. František Josef II. nebyl typem aristokrata, který by se vyžíval v okaté okázalosti. Působil spíš jako tichý, přemýšlivý muž, který ví, že vládne malému státu sevřenému mezi velmocemi. Správně vytušil, že jedno špatné gesto může mít fatální následky.

Skutečností je, že Lichtenštejnsko neuznalo vznik Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939. Rovněž je pravda, že knížectví tajně udržovalo kontakty se Spojenci prostřednictvím Allena Dullese ve Švýcarsku (budoucího šéfa CIA) a sledovalo porážku Hitlera jako svůj existenční zájem.

Jenže stejný kníže po uzavření Mnichovské dohody v říjnu 1938 zaslal německému říšskému kancléři Adolfu Hitlerovi telegram s blahopřáním za „velký čin provedený v zájmu světového míru“. A ve dnech 2. a 3. března 1939 vykonal zdvořilostní státní návštěvu Berlína, kde se setkal přímo s Hitlerem a ministrem zahraničí von Ribbentropem. Od konce roku 1938 do roku 1941 se pak snažil s německými orgány jednat o revizi československé pozemkové reformy. Jeho hlavním vyjednavačem byl hamburský právník Albrecht Dieckhoff, člen NSDAP a SS.

Historici zdůrazňují, že motivem těchto kroků nebyly nacistické sympatie, ale tvrdá diplomatická kalkulace malého státu, který se snažil přežít v době, kdy velká část Evropy kapitulovala. Zároveň se kníže opakovaně snažil evakuovat rozsáhlé umělecké sbírky z Lednice a Valtic do Vaduzu, nacistické úřady mu to však dlouho blokovaly a velkou část pokladů se tak podařilo odvézt až v samotném závěru války.

Obraz knížete jako jednoznačného hrdiny tedy neobstojí, ale stejně tak neobstojí jeho obraz jako nacistického kolaboranta. Byl pragmatickým panovníkem malého neutrálního státu, který hrál riskantní diplomatické šachy ve snaze přežít. Tato historická šedost je jedním z důvodů, proč celý případ dodnes generuje tolik emocí.

Aby byl obraz kompletní, je potřeba oddělit chování samotného knížete od chování vzdálených větví rodu, které české veřejné mínění ovlivnily možná ještě silněji. Lichtenštejnský rod nebyl žádný jednolitý mramorový sloup. Rozsáhlý rodokmen zahrnoval i vedlejší linie, jejichž příslušníci žili na území Říše nebo v okupovaném Rakousku. Někteří z nich nacistické ideologii propadli naplno.

Stín kolaborace padl na rodinu kvůli lidem, kteří aktivně podporovali nacistické organizace nebo sloužily přímo v jednotkách Waffen-SS jako princ Ferdinand z Lichtenštejna z rakousko-moravské sekce. Jiní členové vedlejších větví, například princ Alois, se netajili sympatiemi k Třetí říši a v Adolfu Hitlerovi spatřovali jedinou záruku proti bolševické hrozbě z východu.

Pro tehdejší trpící československý lid, který měl v živé paměti 360 000 mrtvých spoluobčanů a hrůzy šestileté okupace, to byla jednoduchá rovnice. Nikdo v roce 1945 neměl čas ani chuť rozlišovat, kdo je oficiální hlava suverénního státu a kdo jen vzdálený bratranec v uniformě SS, na kterého neměl kníže z Vaduzu žádné páky. Vidět příslušníky rodiny v německých uniformách na moravském panství zkrátka stačilo k tomu, aby byl verdikt veřejnosti rychlý, emocionální a nemilosrdný.

V prosinci 2018 podala Nadace knížete z Lichtenštejna žaloby u 26 okresních soudů po celé České republice. Požadovala vydání zámků Lednice, Valtice, Bučovice, Velké Losiny, hradu Šternberk a přibližně 60 000 hektarů lesů a zemědělské půdy.

V únoru 2022 Okresní soud v Břeclavi žaloby zamítl. Soudkyně Hana Dobišarová konstatovala: „Soud není oprávněn zkoumat věcnou správnost konfiskace.“ Tím potvrdila ustálený postup: Ústavní soud i Nejvyšší soud ve svých předchozích rozhodnutích opakovaně odmítly přezkoumat zákonnost poválečné konfiskace s argumentem, že k ní došlo před 25. únorem 1948, tedy před komunistickým převratem, který česká justice považuje za svůj počáteční bod pro nápravu majetkových křivd.

Z pohledu soudů jde o ochranu poválečného právního rámce: otevřít otázku konfiskací by podle nich znamenalo prolomit princip, že akty tehdejšího práva nepodléhají dnešnímu civilnímu přezkumu. Z pohledu lichtenštejnské nadace to ale vypadá úplně jinak. „Argumenty právníků lichtenštejnské nadace česká justice ignoruje s naprostou arogancí. Prostě je vůbec nezkoumá,“ kritizuje publicistický portál Forum24. V důsledku tak žádný soud za více než osmdesát let fakticky nezjišťoval, kde je historická pravda, zda se na občany tehdy neutrálního státu dekrety vůbec vztahovat mohly.

V srpnu 2020 Lichtenštejnsko podniklo krok, který neměl v historii česko-lichtenštejnských vztahů obdoby: podalo u Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve Štrasburku vůbec první mezistátní stížnost, jakou kdy jiný stát na Českou republiku vznesl. Na ministerstvu zahraničí v Praze to rozhodně nebyla běžná zpráva dne. Byl to spíš moment, kdy si všichni uvědomili, že spor se definitivně přesunul na mezinárodní scénu.

Předmětem stížnosti (případ č. 35738/20) se staly konkrétní pozemky u středočeských Říčan v rozsahu asi 600 hektarů. Vaduz ale otevřeně přiznává, že výsledek bude vodítkem pro všechny ostatní probíhající majetkové spory. Ve stížnosti namítá porušení hned několika článků Evropské úmluvy o ochraně lidských práv: práva na spravedlivý proces, práva na ochranu majetku, zákazu diskriminace či práva na účinné opravné prostředky.

Jádro sporu přitom zůstává překvapivě přímočaré: byli lichtenštejnští občané národnosti německé, nebo lichtenštejnské, a vztahovaly se proto na ně Benešovy dekrety? A poskytly jim české soudy férové řízení, nebo jejich věcné argumenty odmítaly z procesních důvodů? Případ nakonec převzal Velký senát ESLP, což podtrhuje jeho mimořádný mezinárodní význam.

Pod historickými články o Lichtenštejnech dodnes planou divoké diskuse. Na jedné straně stojí historicko-právní argument: československý stát tehdy účelově ohnul právo, aby se dostal k pohádkovému lichtenštejnskému majetku bez jakéhokoliv odškodnění, a mezinárodněprávní normy chránící cizí státní příslušníky neutrálních zemí přitom záměrně ignoroval.

Na druhé straně je hluboké morální přesvědčení mnoha lidí: šlechta, jejíž příslušníci aktivně oblékali nacistické uniformy a jejíž hlava rodu posílala blahopřejné telegramy do Berlína, ztratila po hrůzách druhé světové války své morální právo na pohádkové panství na Moravě. A lid, který za šest let války přišel o stovky tisíc svých blízkých, si zasloužil, aby z poválečné obnovy profitoval spíše než staré aristokratické rody.

Na Břeclavsku dodnes žijí lidé, jejichž dědové pracovali na lichtenštejnských statcích. Někteří vzpomínají na férové zacházení a sociální jistoty, jiní na tvrdou disciplínu a odstup. V poválečném chaosu ale tyto rozdíly zmizely. Zůstala jen vzpomínka na uniformy, strach a touha po spravedlnosti.

Obě strany mají v rukou pravdivé a silné argumenty. Proto tento spor pravděpodobně nikdy nebude mít jednoho jasného vítěze.

Případ Lichtenštejnů nás nefascinuje jen proto, jak moc je právně zašmodrchaný. Důvod je hlubší. Soustředí se v něm velká traumata, se kterými se česká společnost dodnes pere: kolektivní vina, zákony platné zpětně do minulosti i pohled na spravedlnost očima poražených a vítězů války. Rozsudek z ESLP nebude jen verdiktem o zámcích a hektarech půdy. Bude to test, jestli jsme jako společnost dost dospělí na to, abychom se podívali vlastní historii přímo do očí.

Pokud vás zajímá historie Břeclavska a jižní Moravy, mohlo by se vám líbit:

Otevřené zámky, otevřené zábrany: Příběh Lednice a Valtic po válce

Samopaly v sálech a rudoarmějci v ložnici: Jak kasteláni tajně zachránili Lednici a Valtice

Labyrintem Soutoku bez celníků: Jak jihomoravské rodiny po generace klamaly stát

Stíny StB na Břeclavsku: v hledáčku tajné policie

Zapomenuté lágry: Když se břeclavské pohraničí změnilo v peklo

Svoboda na dosah, kulky za zády: Jak se utíkalo přes železnou oponu z Břeclavska?

Další zdroje a poznámky:

Rozsah konfiskovaného majetku: cca 60 000 hektarů polí a lesů, zámky Lednice, Valtice, Bučovice, Velké Losiny a hrad Šternberk. Blesk.cz, 11. 2. 2022

Benešovy dekrety (Parlament ČR)

Lichtenštejnsko zrušilo armádu v roce 1868 a od té doby je ve všech konfliktech neutrální. Po 1. světové válce uzavřelo celní a měnovou unii se Švýcarskem. Wikipedia: Konfiskace majetku lichtenštejnských občanů

Argument nadace o neúčasti ve sčítání lidu: Forum24, 15. 2. 2022.

Lichtenštejnsko neuznalo vznik Protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 - na rozdíl např. od Švýcarska nebo Sovětského svazu. Wikipedia: František Josef II.

Tajné kontakty s Allanem Dullesem (OSS/CIA) ve švýcarském Bernu: Břeclavský deník, 7. 10. 2009

Blahopřejný telegram Hitlerovi po Mnichově a zdvořilostní návštěva Berlína v březnu 1939: Wikipedia: František Josef II.; nebo Dějiny Lichtenštejnska během druhé světové války

Knížecí vyjednavač Albrecht Dieckhoff jako člen NSDAP a SS: Wikipedia: František Josef II.

Žaloby u 26 okresních soudů v prosinci 2018: HlídacíPes.org, 14. 12. 2018; ČT24, 4. 1. 2019

Rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 2. 2022, soudkyně Hana Dobišarová: Deník.cz, 11. 2. 2022

Lichtenštejnsko podalo mezistátní stížnost k ESLP dne 19. srpna 2020. Bylo to vůbec poprvé, co si u ESLP jiný stát stěžoval na Českou republiku. Zdroj: ČT24, 19. 8. 2020

Obsah mezistátní stížnosti (případ č. 35738-20) a výčet namítaných porušení Úmluvy: Centrum pro lidská práva a demokracii, 8. 5. 2021; Výzkumné centrum pro lidská práva, 26. 9. 2020